Amberyl sklopila zrak, protože už nedokázala pohled podivných očí snést. „Žádné… žádné čáry,“ zamumlala a znovu a znovu kroutila šál v nikách. „Já… já ne… nejsem mág… jak jistě víte…“
„Zatraceně!“ Raistlin vyskočil ze židle rychlostí útočícího hada. Mrštil hrnkem o podlahu, popadl Amberyl za zápěstí a postavil ji na nohy. „Lžete! Něco jste se mnou udělala! Pronikla jste mi do duše! Žijete ve mně! Dokážu myslet jen na vás. V mysli vidím jen vaši tvář. Nemohu se soustředit! Magie mi uniká! Co jste se mnou provedla, ženská?“
„Vy… ubližujete mi!“ vykřikla Amberyl tiše a snažila se vykroutit z jeho sevření. Jeho dotyk pálil. Cítila nepřirozený žár, který mu vyzařoval z těla, jako by ho zaživa požíral vnitřní oheň.
„Pokud mi neodpovíte na otázku,“ zasyčel Raistlin a přitáhl si ji blíž, „ublížím vám ještě víc!“
„Já… já vám to nemohu vysvětlit!“ zašeptala Amberyl zlomeně a zalapala po dechu, když Raistlin zesílil sevření. „Prosím! Musíte mi věřit. Neudělala jsem to schválně! Nechtěla jsem, aby se to stalo…“
„Tak proč jste přišla sem… do mého pokoje?“
„Jste… vy jste mág… Doufala jsem, že přijdete na způsob… že možná víte…“
„…jak čáry zlomit,“ dokončil Raistlin tiše, uvolnil sevření a zahleděl se na Amberyl. „Takže… říkáte pravdu. Děje se vám to stejně jako mně. Teď už to vidím. Proto jste sem přišla, že? Já do vás taky pronikl.“
Amberyl svěsila hlavu. „Ne. Tedy ano. No, částečně.“ Zvedla hlavu a podívala se na mága. „Opravdu jsem sem přišla, abych zjistila, jestli neexistuje způsob…“
Raistlin se hořce zasmál a svěsil ruce. „Jak mohu čáry zrušit, když mi odmítáte říct, o co jde?“
„Nejde o čáry!“ vykřikla Amberyl zoufale. Viděla stopy, které jí zůstaly po jeho prstech na pažích.
„Tak o co jde?“ zakřičel Raistlin. Hlas se mu zlomil. Rozkašlal se, zavrávoral a chytil se za hruď.
„Tady,“ řekla Amberyl a natáhla se po něm, „dovolte, ať vám pomůžu…“
„Vypadněte!“ Raistlin lapal po dechu a rty měl potřísněné krví a slinami. Posledním zbytkem sil od sebe Amberyl odstrčil a klesl do křesla. „Vypadněte!" zopakoval. Ačkoli byla slova sotva slyšitelná, jeho oči hovořily jasně a zorničky ve tvaru přesýpacích hodin se mu rozšířily vztekem.
Amberyl se vyděšeně otočila a prchla. Otevřela dveře, vyběhla na chodbu a srazila se s Karamonem a číšnicí, kteří mířili do jiného pokoje.
„Hej!" vykřikl Karamon a chytil Amberyl do náruče. „Co je? Co se děje?"
„Váš… váš bratr," řekla Amberyl zmateně a schovala obličej v dlouhých vlasech. „Je… je mu špatně."
„Varoval jsem ho…" řekl Karamon tiše a starostlivě nakrčil tvář, když uslyšel bratrův chraplavý kašel. Vysoký válečník zapomněl na číšnici, která se za ním chystala zklamaně vykřiknout, a vrátil se zpět do pokoje.
Amberyl se slepě rozběhla chodbou, trhnutím otevřela dveře pokoje, vpotácela se dovnitř a rozechvěle se ve tmě opřela o stěnu.
Možná usnula. Nebyla si tím jistá. Její sny se příliš podobaly myšlenkám, které jí běžely hlavou, když byla při vědomí. Ale slyšela zvuk. Ano, a znovu. Bouchnutí dveří. Ačkoli to mohly být kterékoli dveře v hostinci, Amberyl instinktivně věděla, ke kterému pokoji patří.
Dívka vstala z lůžka, na kterém ležela zcela oblečená, pootevřela dveře a uslyšela hlas, který se rozléhal chodbou.
„Raiste! Venku zuří sněhová bouře! Zemřeme! To nezvládneš!"
„Odcházím! Hned!" ozval se mágův hlas. Už nešeptal, nýbrž chraptěl vztekem a strachem. „Odcházím, a to s tebou, nebo bez tebe. Záleží na tobě!"
Mág vyrazil pryč chodbou a opíral se o hůl. Zastavil se a pronikavě se zahleděl k Amberylinu pokoji. Vyděšeně se schovala do stínů. Zamířil ke schodišti a bratr zůstal stát s pažemi bezmocně roztaženými.
„Má to něco společného s tím děvčetem, že jo?" zakřičel Karamon. „U Propasti, odpověz mi! Já… je pryč." Vysoký válečník zůstal stát na chodbě sám a poškrábal se na hlavě. „No, beze mě se daleko nedostane. Půjdu za ním. Ženské!" zabručel, pospíšil si zpět do pokoje, a když se znovu objevil, zápasil s brašnou. „A to jsme se sotva dostali ven z očarovaného lesa. A teď v něm asi znovu skončíme."
Amberyl viděla, jak se Karamon zadíval chodbou na její pokoj, a opět se ukryla ve stínech.
„Rád bych věděl, co se děje, má paní," pronesl velký muž jejím směrem.
Poté Karamon zavrtěl hlavou, hodil si brašnu na záda a rychle oddupal dolů po schodech.
Amberyl stála chvíli v tmavém pokoji a čekala, až se ji zklidní dech a znovu dokáže jasně uvažovat. Pak popadla šál a pevně si ho omotala kolem tváře. Z brašny vytáhla kožešinový plášť a opatrně se vyplížila na chodbu za Karamonem.
Amberyl ještě nikdy nezažila takovou bouři, a to už na světě prožila mnoho let, přestože byla na měřítka svého lidu ještě stále mladá. Sníh oslepoval. Hnal ho prudký vichr a zahaloval vše kolem — bodavá, oslepující bílá tma spolkla dokonce i ruce, které natáhla před sebe. Neexistoval způsob, jak by mohla Raistlina a jeho bratra sledovat — žádný způsob kromě toho, který použila, a pouta, které se náhodně vytvořilo mezi ní a mágem.
Náhodně. Ano, musela to být náhoda, přemýšlela, když se vlekla závějemi. Ačkoli sněžilo teprve několik hodin, byly už po kolena hluboké. Byla sice silná, ale i tak se namáhavě trmácela strmými závějemi. Dokázala si představit, že mág… v dlouhém hábitu…
Amberyl zavrtěla hlavou a povzdychla si. No, muži se brzy zastaví. Tím si byla jistá. Omotala si šál těsněji kolem tváře, aby ochránila holou kůži před rezavým sněhem, a ptala se sama sebe, co udělá, až zastaví. Poví mágovi pravdu?
Copak mám na vybranou? hádala se sama se sebou hořce a v tu samou chvíli uklouzla a zakopla. Vidíš? pomyslela si a vnitřnosti se jí stáhly strachem a nevolností. Už to začíná, slabost, která pramení z pouta. A pokud se tak cítí ona, mág na tom bude stejně! Bude to pro člověka horší? uvažovala náhle vyplašeně. Co když zemře?
Ne, řeknu mu to ještě dnes v noci, rozhodla se pevně. Opřela se o strom, aby popadla dech, a zavřela oči.
A až mu to povíš… co pak?
„Nevím…“ zamumlala si pro sebe zlomeně. „Ať mi bohové pomohou. Já nevím!“
Amberyl byla tak zahlcená strachem a vnitřním zmatkem, že si na okamžik ani nevšimla, že sníh náhle přestal padat a ostrý, rezavý vítr se zklidnil. Když si to uvědomila, rozhlédla se. Viděla hvězdy, a dokonce i měsíc! Solinár jasně zářil, proměňoval sníh ve stříbro a bílý les v říši nejúžasnější krásy.
Les… Překročila hranici. Amberyl položila ruku něžně na kmen stromu, o který se opírala. Cítila život, který pulzoval v kůře, a magii v něm.
Ocitla se v Lese Žďárské cesty. Ačkoli bouře dál zuřila ani ne stopu od ní, pod ochranou stromů mohlo klidně panovat léto, pokud by se čarodějové rozhodli. Ale nepanovalo. Vítr už sice nelidsky nevyl, ale stále se ledovými zuby zakusoval do kůže. Závěje dosahovaly na některých místech až po stehna. Ale bouře aspoň nemohla v lese projevit plně svoji zuřivost. Amberyl teď viděla docela jasně. Světlo Solináru na sněhu bylo jasné jako sluneční zář. Už se nepotácela tmou, vedena jen pálivou vzpomínkou na mágovy zlaté oči, na jeho dotek…