Amberyl si povzdychla a kráčela dál, dokud nenašla stopy ve sněhu. Patřily lidem. Ano, její instinkty se nemýlily. Ne že by o své moci někdy pochybovala. Ale bude fungovat i tady v lese? Od chvíle, kdy dorazila do této země, slýchávala historky o podivném, magickém lese.
Amberyl se zastavila, prohlédla si stopy a její strach zesílil. Viděla dvoje šlépěje — jedny vedly bez zastavení i nejhlubšími závějemi. Ale druhé tvořil široký pruh ve sněhu, který po sobě zanechal muž vrávorající v těžkém, mokrém hávu. Srdce se jí bolestivě rozbušilo, když si všimla, že jedny stopy — mágovy — zmizely. Bratr ho určitě nese! Možná… možná je…
Ne! Amberyl se nadechla a zavrtěla hlavou. Mág sice vypadal křehce, ale měl víc síly než nejlépe vykovaná ocelová čepel. Znamenalo to jen, že se budou muset zastavit a najít úkryt, což jí vyhovovalo.
Krátce poté zaslechla hlasy.
Amberyl uskočila za strom a schovala se ve stínu. Viděla světlo pronikající asi z jeskyně v útesu, který se musel zjevit odnikud, protože by mohla přísahat, že tu předtím nebyl.
„Samozřejmě,“ zašeptala s povděkem, „čarodějové se o jednoho ze svých postarají. Ví, že jsem tady i jal“ napadlo ji náhle. „Poznají mě? Možná ne. Koneckonců je to už tak dávno…“ No, na tom nezáleželo. Mohli udělat jen málo. Doufala, že nezasáhnou.
Přiblížila se a uslyšela, jak vysoký válečník říká: „Musím dojít pro pomoc, Raiste!“ Karamonův hlas zněl napjatě a ustaraně. „Ještě nikdy jsi na tom nebyl tak špatně! Nikdy!“
Rozhostilo se ticho. Karamon poté zvýšil hlas a odpověděl na slova, která Amberyl nezaslechla.
„Nevím! Zpátky do hostince, pokud budu muset! Vím jen to, že dříví nevydrží až do rána. Ty sám jsi řekl, že nesmím kácet stromy v lese, a kromě toho jsou stejně mokré. Přestalo sněžit. Budu pryč nanejvýš pár hodin. Budeš tady v bezpečí. Pravděpodobnější v tomhle prokletém lese víc v bezpečí než já.“ Odmlčel se. „Ne, Raiste. Tentokrát udělám to, co považuji za správné já!“
Amberyl v mysli skoro slyšela mágovu hořkou kletbu a usmála se. Světlo z jeskyně na okamžik zastřel stín — Karamon vyšel ven. Zaváhal. Copak si to rozmyslel? Stín se napůl otočil zpět k jeskyni.
Amberyl rychle zamumlala několik slov v jazyce, který v Ansalonu už mnoho století nikdo neslyšel, pak pohnula rukou. Z místa, kde stála, byl záblesk světla, který se zjevil v jiné části lesa, sotva viditelný.
Karamon ho však koutkem oka zahlédl a zakřičeclass="underline" „Raiste! Támhle… Oheň! Někdo je poblíž! Ty zůstaň zabalený a… a v teple… Brzo se vrátím!“
Stín splynul s tmou. Amberyl zahlédla v měsíčním světle záblesk zbroje a uslyšela supění velkého muže, který se plahočil sněhem.
Amberyl se usmála. „Ne, nevrátíš se brzy, příteli,“ řekla tiše, když minul strom, za kterým se ukrývala, „rozhodně ne brzy.“
Amberyl počkala, dokud si nebyla jistá, že se Karamon opravdu vydal hledat nepolapitelné světlo, které se, jak věděla, bude pořád držet těsně mimo dosah. Pak se zhluboka nadechla, pronesla tichou modlitbu a rychle se připlížila třpytícím se sněhem k jeskyni.
Amberyl odsunula stranou přikrývku, kterou Karamon pověsil do vchodu v ubohé obraně proti větru, a vstoupila dovnitř. Jeskyně byla chladná, vlhká a tmavá. Osvětloval ji jen ohýnek, který chabě prskal u vchodu, aby kouř mohl proudit ven. Amberyl na něj pohlédla a zavrtěla hlavou. Troška dříví, kterou Karamon našel, byla vlhká sněhem a ledem. Velký muž byl zjevně mimořádně zručný, když se mu vůbec podařilo oheň zažehnout. Ale brzy dohoří a nebylo zde žádné dřevo, kterým by se dalo přiložit.
Amberyl se zahleděla do stínů. Napřed čaroděje nikde neviděla, i když slyšela chraptivý dech a cítila kořeněnou vůni jeho váčků. Pak zakašlal. U ohně se pohnula hromádka šatů a přikrývek a Amberyl viděla, jak se zpod nich natáhla ruka po kouřícím hrnku, který stál u plamenů. Prsty se chvěly a skoro hrnek převrhly. Amberyl vedle něj rychle poklekla a chytila ho.
„Dovol, ať ti pomohu,“ řekla. Nečekala na odpověď, zvedla hrnek a pomohla Raistlinovi posadit se. „Opři se o mě,“ nabídla mu, protože si všimla, jak je mág slabý.
„Nepřekvapuje tě, že mě vidíš, že?“ zeptala se.
Raistlin se na ni několik okamžiků díval prázdnýma zlatýma očima a pak o ni s hořkým úsměvem opřel křehké tělo, když se usadila vedle něj. Ačkoli se třásl zimou, Amberyl cítila, jak z vyzáblého těla sálá podivná horkost. Byl napnutý a ztuhlý a namáhavě lapal po dechu. Raistlin zvedl hrnek ke rtům, ale opět se rozkašlal a Amberyl cítila, jak ho kašel rve na kusy.
Vzala od něj hrnek, postavila ho stranou a objala ho, zatímco on se dávil a lapal po dechu. Objala ho pažemi, jako by držela jeho tělo pohromadě. Srdce měla rozervané lítostí nad ním a jeho utrpením, ale také strachem o sebe. Byl tak slabý! Co když zemře?
Ale křeč konečně povolila. Raistlinovi se podařilo nadechnout a pokynul, aby mu podala hrnek. Amberyl mu ho podržela u úst a nakrčila nos nad odporným zápachem.
Raistlin pomalu srkal. „Přemýšlel jsem, jestli nás tady najdeš,“ zašeptal. „Přemýšlel jsem, jestli tě čarodějové vpustí do lesa.“
„Napadlo mě to samé,“ řekla Amberyl tiše. „A co se týká toho, že jsem tě našla,“ povzdychla si, „kdybych to neudělala, našel bys ty mě. Vrátil by ses ke mně. Nemohl by sis pomoct.“
„Takže tak to je,“ řekl Raistlin. Dýchal už snadněji.
„Tak to je…“ zamumlala Amberyl.
„Pomoz mi ulehnout,“ rozkázal Raistlin a klesl mezi přikrývky. Amberyl ho co nejpohodlněji uložila a zadívala se na skomírající oheň. Náhlý poryv větru odvanul přikrývku ve vchodu stranou. Na rozžhavených uhlících se roztančil a zasyčel sníh.
„Cítím, jak podivně slábnu, jako by ze mě něco vysávalo život,“ řekl mág a schoulil se na mokrých přikrývkách. „Můžou za to čáry?“
„Ano… já to taky cítím. A nejsou to čáry,“ řekla Amberyl a snažila se rozdmýchat plameny. Pak se posadila před mága, objala si nohy pažemi a zadívala se na něj stejně upřeně jako on na ni.
„Sundej si šál,“ zašeptal.
Amberyl pomalu odmotala šála a nechala ho sklouznout na ramena. Potřásla vlhkými vlasy a cítila, jak jí na rukou přistály kapičky vody.
„Jsi tak krásná…“ odmlčel se. „Co se se mnou stane?“ zeptal se Raistlin náhle. „Zemřu?“
„Já… já nevím,“ odvětila Amberyl zdráhavě a zalétla pohledem k ohni. Nedokázala se na něj dívat. Mágovy oči se do ní propalovaly, dotýkaly se jejího nitra a naplňovaly ji sladkou bolestí. „Já… nikdy jsem neslyšela… že by se to stalo… stalo… člověku.“
„Takže nejsi člověk,“ poznamenal Raistlin.
„Ne, nejsem,“ odvětila Amberyl a stále na něj nedokázala pohlédnout.
„Nejsi elfka a nepocházíš ani z žádného jiného národa, o kterém vím, že žije na Krynnu… a říkám ti… Jaké je tvoje jméno?“
„Amberyl.“
„Amberyl,“ řekl pomalu, jako by si ho chtěl vychutnat. Opět se zachvěla.
„Říkám ti, Amberyl,“ zopakoval, „že znám všechny národy na Krynnu.“
„Jsi sice moudrý, mágu,“ zamumlala Amberyl, „ale tajemství, která svět ještě neodhalil, je jako sněhových vloček.“
„Nepovíš mi své tajemství?“
Amberyl potřásla lesklými vlasy. „Není to jen moje tajemství.“
Raistlin mlčel. Amberyl také nepromluvila. Seděli a naslouchali syčení a praskání dříví v ohni a svištění větru mezi stromy.
„Takže… tedy zemřu,“ řekl Raistlin a prolomil konečně ticho. Neznělo to rozzlobeně, jen vyčerpaně a smířeně.