„Ne, ne, ne!“ vykřikla Amberyl. Impulzivně se natáhla, chytla ho za hubenou, vyzáblou ruku a přitiskla si ji na tvář. „Ne,“ zopakovala. „Protože pak bych zemřela i já.“
Raistlin jí ruku vytrhl. Podepřel se na lokti. Zlaté oči se mu leskly, když chraptivě zašeptaclass="underline" „Takže existuje lék? Dokážeš tyhle… tyhle čáry zlomit?“
„Ano,“ odvětila Amberyl bezhlesně a tvář jí znachověla.
„Jak?“ obořil se na ni Raistlin a sevřel ruku v pěst.
„Napřed,“ řekla Amberyl a polkla, „bych… bych ti měla říct něco o… o Val inu.“
„O čem?“ zeptal se Raistlin rychle. Amberyl viděla, jak se mu zaleskly oči. Dokonce i když čelil smrti, mysl mu pracovala a horečnatě zachytávala a ukládala informace.
„O Valinu. Tak tomu v našem jazyce říkáme. Znamená to…“ Odmlčela se, zamračila a snažila se přemýšlet. „No, významově nejbližší je asi životní druh.“
Mág se zatvářil tak překvapeně, až se Amberyl nervózně zasmála. „Počkej, nech mě to vysvětlit,“ řekla a cítila, jak jí tvář víc a víc rudne. „Před dávnými lety, na které už si nikdo nevzpomíná, Uprchl můj lid z jistých důvodů z této země a usadil se na místě, kde nás nikdo neruší. Jak jsi sám poznal, jsme dlouhověký národ. Ale nejsme nesmrtelní. A jako všechny ostatní národy se musíme množit, abychom přežili. Ale bylo nás jen pár, a jak čas běžel, ještě nás ubývalo. Země, ve které jsme se rozhodli žít, je velmi drsná. Jsme samotáři, žijeme o samotě a i s vlastními lidmi se stýkáme jen zřídka. Neznáme to, čemu vy říkáte rodina. Viděli jsme, jak se náš národ zmenšuje, a starší poznali, že brzy vymřeme. Proto vymysleli Valin, aby zajistili, že naši mladí… že…“
Raistlin nezměnil výraz tváře a dál na ni hleděl. Ale Amberyl nedokázala pod upřeným pohledem podivných oči, které ani nezamrkaly, pokračovat.
„Rozhodla ses odejít z domova?“ zeptal se Raistlin. „Nebo tě vyhnali?“
„Do této země mě poslali… starší. Jsou tady i další…“
„Proč? Z jakého důvodu?“
Amberyl zavrtěla hlavou. Vzala do ruky klacek, prohrábla oheň a měla tak důvod odvrátit se.
„Ale starší přece museli vědět, že se něco takového stane, když se vydáte do jiných zemí,“ řekl Raistlin hořce. „Nebojsou pryč už tak dlouho?“
„Ani netušíš, před jak dlouhou dobou odešli,“ řekla Amberyl tiše a zírala do ohně, který přes veškerou její snahu skomíral. „A ne, nemělo se to stát. Ne s někým, kdo nepatří k mému národu.“ Znovu pohlédla na Raistlina. „A teď jsem na řadě já, abych kladla otázky. Čím se ty lišíš od ostatních lidí? Protože je na tobě něco, něco víc než jen zlatá kůže a oči, které vidí v živých smrt. Když se na tebe dívám, vidím stín někoho jiného. Jsi mladý, ale je v tobě jistá bezvěkost. Kdo jsi, Raistline, že k tomu mezi námi došlo?“
K jejímu úžasu Raistlin zbledl, vytřeštil vyděšeně oči, pak je podezřívavě přimhouřil. „Zdá se, že oba máme tajemství.“ Pokrčil rameny. „A jak to tak vypadá, Amberyl, už nikdy nezjistíme, co se vlastně stalo. Jediné, co by nás mělo doopravdy zajímat, je, jak se zbavit toho… toho Valinu.“
Amberyl zavřela oči a olízla si rty. V ústech jí vyschlo a jeskyně se náhle zdála nesnesitelně studená. Chvěla se a znovu a znovu se pokoušela promluvit.
„Co?“ Raistlinův hlas zaskřípal.
„Musím… porodit… tvé dítě,“ řekla Amberyl slabě a hrdlo se jí stáhlo.
Na dlouhou dobu se rozhostilo ticho. Amberyl se neodvažovala otevřít oči a pohlédnout na mága. Styděla se a bála, a tak schovala tvář do paží. Ale podivný zvuk ji přiměl vzhlédnout.
Raistlin ležel na zádech na přikrývkách a smál se. Byl to skoro neslyšný smích, spíše sípáni a dávení, ale přesto smích — posměšný, rezavý smích. A Amberyl si s lítostí v srdci uvědomila, že jeho ostří namířil sám proti sobě.
„Ne, prosím, ne,“ řekla Amberyl a připlazila se blíž.
„Podívejte se na mě, paní!“ vydechl Raistlin, smích se mu zadrhl v hrdle a rozkašlal ho. Nevesele se usmál a ukázal ven. „Raději byste měla počkat na mého bratra. Karamon se brzy vrátí…“
„Ne, nevrátí,“ řekla tiše a připlížila se blíž k Raistlinovi. „Tvůj bratr se vrátí až ráno.“
Raistlin pootevřel rty. Oči, do kterých mu náhle vstoupil hlad, hltaly její tvář. „Ráno,“ zopakoval.
„Ráno,“ řekla.
Raistlin zvedl třesoucí se ruku a odhrnul jí z jemné tváře krásné vlasy. „Oheň dohoří dlouho předtím.“
„Ano,“ řekla Amberyl tiše, začervenala se a vtiskla tvář mágovi do ruky. „Už… už je tady zima. Budeme se muset nějak zahřát… jinak zmrzneme…“
Raistlin pohladil její hladkou kůži a prstem jí přejel po měkkých rtech. Zavřela oči a naklonila se k němu. Pohnul rukou a dotkl se dlouhých řas, jemných jako elfská krajka. Přitiskla se k němu. Cítil, jak se chvěje. Objal ji paží a přitáhl šiji blíž. Když to udělal, poslední plamínek v ohništi zaprskal a zhasl. Zahalila je tma teplejší a měkčí než přikrývky. Slyšeli, jak se venku směje vítr a stromy si šeptají.
„Jinak zmrzneme…“ zamumlal Raistlin.
Amberyl se probrala z neklidného spánku a na okamžik přemýšlela, kde je. Zavrtěla se a cítila mágovu paži, kterou ji ochranitelsky objímal, teplo jeho těla, které leželo vedle ní. Povzdychla si, položila mu hlavu na rameno a naslouchala mělkému, příliš rychlému dechu. Ležela obklopená jeho teplem a odkládala nevyhnutelné tak dlouho, jak jen to šlo.
Venku už nesvištěl vítr a ona poznala, že bouře skončila. Tma ustupovala úsvitu. V šedém příšeří dokázala sotva rozeznat zčernalé zbytky ohniště. Pootočila se a zadívala se na Raistlinovu tvář.
Měl lehký spánek. Sotva se pohnula, zavrtěl se, něco zamumlal, začal kašlat a probouzet se. Amberyl se lehce dotkla špičkami prstů jeho víček. Zhluboka si povzdychl, uvolnil se a vrásky bolesti ve tváři se mu ve spánku vyhladily.
Vypadá tak mladě, pomyslela si. Tak mladě a zranitelně. Hluboce ho ranili. Proto se ukrývá za arogancí a necitlivostí. Ale bolí ho to, protože na to není zvyklý. Něco mi však říká, že si zvykne, než jeho krátký život skončí.
Pohybovala se opatrně a tiše, aby ho nevyrušila — byl to spíše instinkt, protože se nebála, že by ho probudila z čarovného spánku. Amberyl mu vyklouzla z náruče, posbírala věci a opět si obtočila kolem hlavy šál. Pak poklekla vedle spícího čaroděje a naposledy se zadívala Raistlinovi do tváře.
„Mohla bych zůstat,“ zašeptala. „Mohla bych s tebou chvíli zůstat. Ale pak by mě ovládla samotářská povaha, odešla bych a ublížila ti.“ Náhle ji něco napadlo a zachvěla se. Zavřela oči a zavrtěla hlavou. „Nebo by ses mohl dozvědět pravdu o mém národu. Kdybys ji někdy zjistil, nenáviděl bys mě, opovrhoval mnou! A co hůř, nenáviděl bys naše dítě.“ Do očí jí vyhrkly slzy.
Amberyl něžně pohladila mága po předčasně bílých vlasech a zlaté kůži. „Něco mě na tobě děsí,“ řekla rozechvěle. „Nerozumím tomu. Možná to budou vědět moudří…“ Po tváři jí skanula slza. „Sbohem, mágu. To, co teď udělám, ušetří bolesti nás oba.“ Sklonila se a políbila ho na tvář. „A také dítě, které by mělo přijít na svět bez břemene.“
Amberyl položila mágovi ruku na spánky, zavřela oči a začala pronášet slova v prastarém jazyce. Pak načrtla do hlíny jméno Karamon a pronesla nad ním stejná slova. Poté rychle vyskočila na nohy a vyrazila k východu z jeskyně. Tam se zastavila. Jeskyně byla vlhká a studená. Slyšela, jak mág kašle. Ukázala na oheň a znovu promluvila. Ze studeného kamene vyšlehl žhavý plamen a naplnil jeskyni teplem a světlem. Amberyl se naposledy otočila, naposledy si povzdychla a vyšla z jeskyně mezi bdělé, zmatené stromy magického Lesa Žďárské cesty.