Když se Karamon konečně vrátil do jeskyně, na čerstvě napadaném sněhu se už třpytil úsvit.
„Raiste!“ volal vyděšeným hlasem, když se blížil. „Raiste! Omlouvám se! Prokletý les!“ Klel, ale zároveň se nervózně rozhlížel po stromech. „Tohle… mizerné místo. Půlku noci jsem se honil za nějakým hloupým světlem, které zmizelo, když vyšlo slunce. Jsi… jsi v pořádku?“ Karamon byl vyděšený, mokrý a vyčerpaný. Potácel se sněhem a poslouchal, jestli mu bratr odpoví… zakašle… cokoli.
V jeskyni však panoval strašidelné ticho. Karamon si pospíšil vpřed a ve spěchu přitom strhl přikrývku ve vchodu.
Jakmile vstoupil dovnitř, zastavil se a užasle hleděl.
Uvnitř jasně hořel příjemný, veselý oheň. Jeskyně byla teplá, teplejší než pokoj v nejlepším hostinci. Dvojče tvrdě spalo a na tváři mělo mírumilovný výraz, jako by se mu zdál sladký sen. Ve vzduchu se vznášela jarní vůně šeříku a levandule.
„Ať je ze mě tupý trpaslík,“ vydechl Karamon užasle a náhle si všiml, že oheň hoří na holé skále. Velký muž se zachvěl a rozhlédl. „Mágové!“ zamumlal a držel se od podivného ohně dál. „Myslím, že čím dříve vypadneme z tohohle divného lesa, tím lépe. Ne že bych nebyl vděčný,“ dodal rychle. „Vypadá to, že jste, vy čarodějové, zachránili Raistovi život. Jenom přemýšlím, proč jste mě poslali honit se za přeludem.“ Klekl si a zatřásl bratrovi ramenem.
„Raiste,“ zašeptal Karamon něžně. „Raiste. Probuď se!“
Raistlin otevřel doširoka oči. Zprudka se posadil a rozhlédl se. „Kde je…" začal.
„Kde je kdo? Co?" vykřikl Karamon vyplašeně. Ucouvl, položil ruku na jílec meče a rozhlédl se po malé jeskyni. „Věděl jsem…"
„Je… je…" Raistlin se zarazil a zamračil.
„Asi nikdo," řekl mág tiše a zvedl ruku k hlavě. Točila se mu. „Klid, bratře," obořil se podrážděně na Karamona a vzhlédl. „Kromě nás dvou tady nikdo není."
„Ale… oheň…" řekl a podezřívavě se zadíval na plameny. „Kdo…"
„Já sám," odvětil Raistlin. „Když jsi utekl a nechal mě tady, co jiného jsem měl dělat? Pomoz mi vstát." Mág natáhl křehkou ruku, chytil se bratrovy silné a pomalu vstal z hromádky přikrývek na podlaze.
„Nevěděl… nevěděl jsem, že něco takového dokážeš!" řekl Karamon a zadíval se na oheň, jehož palivem byl kámen.
„Hodně toho o mně nevíš, bratře," namítl Raistlin. Zahalil se do teplého pláště a díval se, jak Karamon rychle balí přikrývky.
„Pořád jsou vlhké," zabručel velký muž. „Asi bychom měli zůstat a usušit je…"
„Ne," řekl Raistlin. Chvěl se. Chopil se Magiovy hole, kterou předtím opřel o stěnu jeskyně. „Nechci strávit v Lese Žďárské cesty už ani chvíli."
„S tím souhlasím," prohlásil Karamon ohnivě. „Zajímalo by mě, jestli jsou tady v okolí nějaké dobré hostince. Slyšel jsem, že jeden stojí přímo u lesa. Mrzoutův hostinec, nebo tak nějak." Oči velkého muže se rozzářily. „Dneska večer budeme mít možná pro změnu horké jídlo a dobré pivo. A vyspíme se v posteli!"
„Možná." Raistlin pokrčil rameny, jako by na tom nezáleželo.
Karamon dál vyprávěl, co o hostinci slyšel, a sebral přitom přikrývku, kterou pověsil do vchodu, složil ji a přidal k ostatním v brašně. „Půjdu kus před tebou," řekl bratrovi. „Prošlapu ti cestu."
Raistlin kývl, ale nic neřekl. Zamířil k východu z jeskyně, zastavil se a díval se, jak se silné dvojče brodí sněhem a prošlapává cestičku slabému. Raistlin ohrnul hořce ret, ale potlačil zavrčení, obrátil se a znovu se zadíval do jeskyně. Jakmile Karamon odešel, oheň téměř ihned zhasl. Dovnitř už opět pronikal chlad.
Ale ve vzduchu se stále vznášela vůně šeříku a jara…
Raistlin pokrčil rameny a vyšel do zasněženého lesa.
Mrzoutův hostinec vypadal nejlépe v létě, kdy všechno a každý vypadá dobře. Po zdi hostince se plazil hustý břečťan, objímal budovu zelenými pažemi a skrýval tak její největší nedostatky. Střecha pořád potřebovala opravit. To napadlo Slegarta pokaždé, když pršelo a nebylo tedy možné vyjít ven a něco s tím udělat. Během suchého počasí samozřejmě dovnitř nepršelo, proto nebylo třeba díry opravovat. Okenní tabule byly stále popraskané, ale v letním vedru byl vánek, který jimi pronikal dovnitř, vítaný.
Během letních měsíců se častěji cestovalo, a proto se v hostinci zastavovalo také víc poutníků. Trpasličí kováři, občas nějaký elf, hodně lidí a víc šotků, než bylo komukoli milé. Ti všichni obyčejně zaměstnávali Slegarta a jeho číšnice od rána až do vskutku pozdního večera.
Ale nyní zde panoval klid. Byl tichý, voňavý večer. Soumrak s sebou přinášel fialové a zlaté barvy. Ptáci už zapěli noční písně a teď ospale broukali mláďatům. Dokonce se zdálo, že i staré stromy Žďárské cesty se nechaly ukolébat, zapomněly na povinnost strážit a ospale podřimovaly. A i samotný hostinec byl toho večera tichý.
Příliš tichý, pomysleli si dva cizinci, když se k hostinci blížili. Byli oblečení do drahých šatů a tváře jim halily hedvábné šály — což bylo v tak teplém počasí neobvyklé. Vidět jim byly jen tmavé oči. Vyměnili si pochmurné pohledy, zrychlili krok, rozrazili prkenné dveře a vstoupili dovnitř.
Slegart seděl za barem a vytíral hrnek špinavým hadrem. Stejný hrnek leštil už skoro hodinu a věnoval by se mu asi ještě celou další, kdyby se najednou nestaly dvě věci, které ho vyrušily — předními dveřmi vstoupili dovnitř dva zahalení cizinci a po schodech seběhla dolů bez dechu služka.
„Vomlouvám se, pánové,“ řekl Slegart, pomalu se postavil a zvedl ruku, aby jednoho z cizinců zarazil, než promluví. Obrátil se ke služebné a drsně řekclass="underline" „No?“
Dívka zavrtěla hlavou.
Slegart svěsil ramena. „Jo,“ zamumlal. „No, možná je to tak lepší.“
Cizinci pohlédli jeden na druhého.
„A dítě?“ zeptal se Slegart.
Služka vypukla v pláč.
„Co?“ zeptal se Slegart užasle. „Přece ne i dítě?“
„Ne!“ vydechla služka mezi vzlyky. „Dítě je v pořádku. Poslouchejte.“ Shora k nim dolehl slabý křik. „Teď už ji slyšíte. Ale… ale… ach!“ Dívka si zakryla tvář rukama. „Je to strašný! Nikdy sem nic takovýho neviděla…“
V tu chvíli jeden z cizinců kývl a druhý postoupil vpřed.
„Promiňte, hostinský,“ řekl cizinec klidným hlasem s podivným přízvukem. „Ale zdá se, že zde došlo k nějaké strašlivé tragédii. Možná by bylo lepší, kdybychom šli dál…“
„Ne, ne,“ řekl Slegart rychle. Pomyšlení, že by přišel o peníze, ho vzpamatovalo. „Tak, Lizzie, utři si slzy a pomož nám, nebo di brečet do kuchyně.“
Lizzie zabořila tvář do zástěry a rozběhla se do kuchyně. Dveře se za ní kývaly.
Slegart zavedl cizince ke stolu. „Je to smutný,“ řekl hostinský a zavrtěl hlavou.
„Můžeme se zeptat…“ pokračoval cizinec věcně, ale bystrý pozorovatel by zjistil, že on i jeho společník jsou až příliš napjatí a nervózní.