Kdysi velmi dávno bývali elfové jedním národem. Ale hořké války, Bratrovražedná válka, je rozdělily na Qualinest a Silvanest. Národy se neměly nijak v lásce. Dokonce i po Válce kopí, která sjednotila všechny ostatní národy na Ansalonu, si oba elfské národy nemohly být vzdálenější — přestože zdánlivě vystupovaly jako jedna země.
Probudili její zvědavost, proto Jena otevřela dveře a ustoupila, aby elfům dovolila vejít. Ani trochu se jich nebála. Byli to elfové, což znamenalo, že jsou čestní, dbalí zákona a skrz naskrz dobří, až nudní. A kromě toho si připravila zaříkadlo, kterým by je vyhodila zpátky ven na ulici, kdyby se o něco pokusili.
Elfové se zastavili ve středu obchodu. Ruce drželi při těle, protože se báli o něco zavadit. Stáli blízko u sebe – v obranném postavení — ale dbali na to, aby se jeden druhého nedotkli. Byli spojenci, ale proti své vůli, hádala Jena. Zvědavost ji skoro přemáhala.
„Myslím, pánové, že se budete cítit lépe v mých komnatách v patře,“ řekla s potměšilým úsměvem. „Právě jsem si chtěla uvařit čaj. Dáte si taky?“
Silvanestský elf si zakryl ústa a nos kapesníkem. Qualinestský elf se pootočil a zahleděl se do očí, které plavaly v ochranné tekutině ve sklenici. Zbledl a ustoupil o krok.
Jena pokynula ke schodům. „Můj příbytek j e docela pohodlný. A obyčejný. Laboratoř mám ve sklepě,“ dodala, aby je uklidnila.
Návštěvníci na sebe opět pohlédli, ztuhle kývli a začali stoupat za hostitelkou nahoru po schodech. Elfům se zjevně nesmírně ulevilo, když zjistili, že Jenin malý obývací pokoj se ničím neliší od obývacích komnat lidí. Našli v něm stůl, židle a lehátka s polštáři. Jena prohrábla oheň a uvařila čaj, přičemž použila směs lístků, které přivezli z Qualinestu.
Oba se ze zdvořilosti napili čaje a zakousli se do sušenky. Jena zapředla nezávazný rozhovor, protože elfové nikdy nehovořili o důležitých věcech při jídle a pití.
Elfové přiměřeně odpovídali, ale sami od sebe nic neřekli a rozhovor brzy zcela utichl. Když uplynula dostatečně dlouhá doba na to, aby se hostitelka neurazila, odložili šálky a naznačili, že jsou připraveni přejít k důležitějším věcem. Ale když byli konečně tady, zdálo se, že netuší, jak začít.
Jena je v tom mohla nechat, nebo nabídnout pomoc. A protože očekávala později večer mnohem příjemnější společnost, pobídla je.
„No, pánové, přišli jste za mnou – za rudou čarodějkou. Copak ode mě potřebujete? Musím vás ale upozornit, že neopouštím město. Pokud chcete, abych čarovala, musí to být něco, co mohu udělat v laboratoři. A nevařím elixíry lásky, pokud vám jde o tohle.
Jena moc dobře věděla, že jim nejde o lásku — ne dvěma zapřísáhlým nepřátelům, kteří k ní přišli potají za soumraku. Ale nikdy nikomu neublížilo předstírat nevědomost.
„Nebuďte směšná,“ přerušil ji qualinestský elf rázně. „Já… já…“ S cvaknutím zavřel ústa, sebral myšlenky a začal od začátku. „Je to pro mě nesmírně těžké. Pro nás. Musíme si promluvit… s někým. S někým zvláštním. A poradili nám, že vy byste nám mohla pomoct.“
Aha, pomyslela si Jena. No páni. Jak zajímavé. Sladce, nevinně se usmála. „Opravdu? S někým, koho znám? Nedokážu si představit, kdo by to mohl být. Zdá se, že jste velice urození, pánové. Pro vás jsou všechny dveře na Ansalonu určitě otevřené.“
„Ne tyto dveře,“ řekl silvanestský elf ostře. „Ne dveře do…“ Ztišil hlas. „Do Věže Vysoké magie.“
„Do Temné věže,“ dodal Qualinesti. „Do věže tady v Palantasu. Chceme si promluvit… s Pánem.“
Jena se na ně zadívala. Byli to urození elfové, což poznala podle drahého oblečení, zdobených mečů a krásných šperků na prstech a hrdlech. A oba byli starší, protože ačkoli nebylo u elfů snadné odhadnout stáří, tito dva byli zjevně středního věku.
Urození, vysoce postavení, dlouholetí nepřátelé, krátkodobí spojenci.
A chtěli mluvit s největším nepřítelem, jakého na světě měli — s Pánem Věže Vysoké magie v Palantasu.
„Chcete mluvit s Dalamarem,“ řekl Jena klidně.
„Ano, paní.“ Qualinestův hlas se zlomil. Podrážděně si odkašlal.
Zdálo se, že Silvanesti nedokáže vůbec promluvit. Tvář měl jako vytesanou z kamene, rty pevně stisknuté a rukou svíral jílec meče. Oba svůj úkol zjevně nenáviděli.
Jena se kousla do rtu, aby se nerozesmála. Není divu, že elfové tolik trvali na soukromí. Dalamar patřil k nim, pocházel ze Silvanestu, ale vyhnali ho a v potupě vykázali z elfské společnosti. Označili ho za „temného elfa“ — za elfa, který byl vypovězen ze světla. Provinil se studiem zlé magie a černým hávem, který oblékl. Elfská společnost s něčím tak odporným nesouhlasila. Kdyby ti dva na Dalamara třeba jen pohlédli, všechny by tím šokovali. Ale oni s ním chtěli mluvit…!
Jena se těšila na Dalamarovu reakci. Ale rozhodla se, že ty dva nechá napřed ještě trochu trpět.
„Proč si myslíte, že bych vám dokázala zařídit rozhovor s ním?“ zeptala se nevinně.
Qualinesti zrudl. „Řekli nám, že vy a… hm… Pán Věže (odmítal vyslovit jeho jméno) jste přátelé…“
„Byl můj shalafi. A teď je můj milenec,“ odvětila Jena a líbilo se jí, jak se elfové neklidně vrtí.
Znovu si vyměnili pohledy, jako by chtěli říct: co jiného se dá čekat od člověka?
Silvanesti toho měl očividně dost. Vstal. „Skončeme to co nejrychleji. Můžete… Dokážete… nám zařídit setkání s Pánem Temné věže?“
„Možná.“ Jena se odmítala k čemukoli zavázat. „Kdy?“
„Co nejdříve. Čas pracuje proti nám.“
Jena povytáhla klenuté obočí. „Varuji vás. Pokud chcete na Dalamara nastražit past…“
Qualinesti se na ni zahleděl. „Ujišťuji vás, paní,“ řekl ponuře, „že mu neublížíme.“
„Neublížíte mu!“ Jena se zasmála. „Čím byste mohli Dalamara ohrozit? Je nejmocnější z černých mágů. Je vůdcem Řádu Černých plášťů a až můj otec odejde na odpočinek, stane v čele Konkláve čarodějů.
Prosím, omlouvám se. Odpusťte mi,“ dodala a snažila se potlačit smích. Zjevně je nesmírně urazila. „Bojím se o vaší bezpečnost, pánové. Přátelské varování. Nepokoušejte se Dalamara podvést. Následky by se vám nelíbily“
„Taková drzost!“ zuřil Silvanesti. „Nemusíme…“
„Ano, musíme,“ řekl jeho společník tiše.
Silvanesti se zalykal vzteky, ale zmlkl.
„Kdy se můžeme s Pánem Věže setkat?“ zeptal se Qualinesti chladně.
„Pokud bude Dalamar souhlasit, najdete ho zítra v noci tady v mých komnatách. Věřím, že vám místo vyhovuje. Nebo byste se s ním raději setkali přímo ve Věži Vysoké magie? Mohla bych vám prodat talisman.
„Ne, paní.“ Elfové věděli, že se jim posmívá. „Tento pokoj je postačující.“
„Dobrá.“ Jena vstala. „Setkáme se zítra v noci asi ve stejnou dobu. Příjemné sny, pánové.“
Silvanesti zrudl. Zdálo se, že se ji chystá udeřit, ale Qualinesti ho zadržel.
„Příjemné sny — to byla nevhodná poznámka,“ zamumlala Jena a sklopila oči, aby zakryla pobavení, „když vezmeme v úvahu strašlivou tragédii, která Silvanest potkala. Odpusťte.“
Doprovodila je dolů ze schodů a ven ze dveří a sledovala, jak odcházejí ulicí. Když konečně zmizeli, obnovila ochranné zaříkadlo a se smíchem vyšla nahoru po schodech, aby se připravila na milencův příchod.