Vytřeštili oči a s hrůzou se na něj zadívali.
„Prosím, pánové, berete se příliš vážně!“ Dalamar se rozesmál, aby je uklidnil. „Jen jsem žertoval.“
Oběma se viditelně ulevilo, ale stále na něj podezřívavě hleděli.
„Dům ochránců bude vládnout Silvanestu, dokud nebude nějaký člen Domu vládců prohlášen za připraveného převzít moc,“ řekl generál. „Dům ochránců vládl Silvanestu dvacet let, zatímco jsme bojovali se snem. Mí lidé jsou na stanné právo zvyklí. A nemají rádi Porthia.“
„A co se týká Qualinestu…“ Senátor zaváhal. Neklidně pohlédl na schodiště.
„Nebojte,“ řekl Dalamar. „Jena by nás nešpehovala. A věřte mi, že ji politika elfských království jen pramálo zajímá.“
„Je to příliš delikátní záležitost, než abychom mohli riskovat, že ji někdo prozradí,“ řekl senátor a pokynul Dalamarovi, ať jde blíž.
Temný elf se zatvářil pobaveně, pokrčil rameny a poslechl.
Senátor se přiblížil k Dalamarovi, jak nejvíce to šlo, aniž by se ho dotkl, a tiše a naléhavě k němu promluvil.
Dalamar ho vyslechl, pak se usmál a zavrtěl hlavou. „Jistě chápete, že s jeho rodiči budou problémy.“
„A tady byste nám mohl nesmírně pomoct,“ řekl senátor.
„Protože jste přítel jeho otce,“ dodal generál.
Dalamar se zamyslel. Zadíval se na jednoho elfa, pak na druhého a odhadoval, nakolik jsou odhodlaní celou záležitost provést. Oba jeho pohled bez hnutí vydrželi.
„Dobrá,“ souhlasil Dalamar. „Postarám se o přítele a zajistím, aby ani on, ani jeho manželka nezasáhli. Ale moje pomoc vás přijde draho.“
Senátor mávl znuděně rukou. „Naše zavazadla jsou plná. Řekněte si cenu…“
Dalamar se ušklíbl. „K čemu bych potřeboval víc bohatství, než už mám? Mohl bych klidně koupit a prodat celý Qualinest! Ne, nechci peníze.“
Odmlčel se a nechal je na chvíli potit, pak tiše řekclass="underline" „Měsíc doma.“
To senátora překvapilo, ale pak, když si to rozmyslel, se mu ulevilo. Dalamar byl koneckonců Silvanesti a stráví tedy měsíc v Silvanestu.
Generála napadlo to samé. Sevřel čelist. Skoro koktal vzteky.
„To nepřipadá v úvahu!“ vyrazil ze sebe. „Nemožné! Jste šílený, když o něco takového vůbec žádáte!“
Dalamar se odvrátil. „Pák jsme skončili, pánové.“
Senátor vyskočil a popadl druhého elfa za rameno. Rozpoutala se mezi nimi zuřivá diskuse.
Dalamar přistoupil s úsměvem k ohni. Ve vzpomínkách viděl nádherné stromy domova. Slyšel zpívat ptáky a kráčel mezi úžasnými květinami. Ležel ve voňavé trávě a na tváři ho hřálo slunce. Dýchal čerstvý vzduch a běžel šťavnatě zelenými loukami. Byl mladý, nevinný, neposkvrněný a beze stínu…
„Jenom měsíc,“ řekl senátor. „Ani o den víc.“
„Přísahám při Nuitáru,“ slíbil Dalamar a líbilo se mu, jak sebou elfové při zmínce o bohovi temné magie trhli.
„Přijdete i odejdete potají,“ pokračoval senátor. „Nikdo se o tom nesmí dozvědět. Nikdo vás nesmí vidět. S nikým nebudete mluvit.“
„Souhlasím.“
Senátor pohlédl na generála.
„No, asi se tomu nevyhneme,“ zabručel generál nezdvořile.
„Výtečně,“ prohlásil Dalamar rázně. „Takže jsme uzavřeli dohodu. Zpečetíme ji, jak vyžaduje zvyk.“
Přistoupil k nim, popadl každého z elfů a políbil ho na tvář. Generál se sotva ovládl. Při dotyku chladných, suchých rtů ztuhl. Senátor sebou trhl, jako by ho kousl had. Ale nevytrhli se mu. Byli to oni, kdo požádal o spojenectví. Neodvážili se ho urazit.
„Takže, bratři,“ řekl Dalamar potěšené, „prozraďte mi svůj plán.“
3. kapitola
Tanis Půlelf pátral v domě po manželce. Nakonec ji objevil v knihovně v prvním patře. Seděla u okna, aby zachytila poslední paprsky zapadajícího slunce. Ještě než ji spatřil, slyšel škrábání brku o pergamen a usmál se pro sebe.
Tentokrát ji chytil při činu.
Tiše se přiblížil ke dveřím a nahlédl dovnitř. Seděla v ostrůvku sluneční záře, hlavu měla skloněnou a pracovala tak soustředěně, že by mohl nahoru po schodech dupat a ona by ho ani nezaslechla. Na okamžik se zastavil, obdivoval ji a s úžasem a překvapením si uvědomil, že ho miluje stejně jako on ji a že léta manželství jejich lásku posílila.
Dlouhé zlaty vlasy měla rozpuštěné, takže jí padaly na ramena a na záda. V těchto dnech si vlasy obvykle stahovala do uzlu na temeni. Přísný účes jí slušel; dával jí důstojný, vznešený výraz, který se velmi hodil při jednání s lidmi, jež se (když ji neznali) obvykle k mladě vypadající elfce chovali jako k dítěti, které to sice myslí dobře, ale plete se do záležitostí dospělých.
To obvykle trvalo jen asi patnáct minut. Pak je Laurana přiměla napřímit se a pozorně poslouchat. Jak mohli zapomenout, že byla za Války kopí generálem? Že vedla do války muže? No, minulo víc než dvacet let a lidé mají krátkou paměť. Ale když odešli, už nezapomněli.
Byla v rodině diplomatem; manžel spřádal plány. Tvořili dobrý tým, protože Laurana dokázala vklouznout tam, kam by si Tanis cestu drsně probojoval. A on jí umožnil nahlédnout do lidské mysli a srdce — do dvou míst, která ji často mátla.
Byla krásná, tak krásná, až Tanise při pohledu na ni bolelo srdce. A byli spolu. Ale ne na dlouho. Lidská krev v jeho žilách spalovala tu elfskou. Žil už mnohem déle než obyčejný člověk, ale nikdy se nedožije tak vysokého věku jako elfové. Někteří už teď považovali Lauranu za jeho dceru. A přijde den, kdy si ji budou plést s jeho vnučkou. Zestárne a zemře, zatímco ona bude stále relativně mladá žena. Takový stín mohl vztah zatemnit. Ale ten jejich se jen prohloubil.
A pak tady byl Gil. Jejich syn — nový život stvořený z lásky.
„Mám tě!“ vykřikl Tanis vítězoslavně a vrazil do komnaty.
Laurana zalapala po dechu a vyskočila. Tváře jí provinile zrudly. Rychle a zmateně se pokusila zakrýt popsaný papír čistým.
„Co je to?“ obořil se na ni a zamračil se v hrané přísnosti.
„Jen seznam,“ odvětila Laurana a přesunula další papíry na stole. „Seznam… věcí, které musím udělat, když už jsme doma… Ne! Tanisi, nech toho!“
Vrhl se vpřed a sebral jí papír zpod ruky. Se smíchem se mu ho pokusila vzít, ale on ucouvl z dosahu.
„,Drahý sire Thomasi,’“ četl, „ještě jednou bych vás chtěla požádat, abyste zvážil svůj postoj k dohodě Spojených národů Tří ras…’„ Tanis vyčítavě potřásl dopisem. „Ty jsi pracovala!“
„Jenom jsem psala dopis siru Thomasovi,“ protestovala Laurana a zčervenala ještě víc. „Váhá. Je už skoro připravený přejít na naši stranu. Myslela jsem, že kdybych ho trochu popostrčila…“
„Žádné postrkování,“ namítl Tanis a schoval dopis za záda. „Slíbila jsi. Přinutila jsi mě slíbit! Žádná práce. Po měsíci na cestách jsme konečně doma. Chtěli jsme strávit chvíli spolu — ty, já a Gil.“
„Já vím.“ Laurana svěsila hlavu a vlasy kolem ní vytvořily zářící oblak. „Omlouvám se.“ Přitočila se k němu, položila mu ruce na hruď a škádlivě mu uhladila límec košile. „Slibuji. Už to neudělám.“
Políbila ho na vousatou tvář. Začal ji líbat, ale ona mu v tu chvíli sáhla za záda a vytrhla dopis z ruky. Takové výzvě samozřejmě nedokázal odolat. Popadl ji i dopis.