List papíru nakonec přistál zapomenutý na podlaze.
Stáli u okna, objímali se a bylo jim teplo a příjemně.
„Zatraceně!“ zaklel Tanis a zabořil bradu do manželčiných zlatých vlasů. „Podívej — jede k nám nějaký cizinec.“
„Ach, jenom žádný host!“ povzdychla si Laurana.
„Podle ozdob koně je to rytíř. Budeme ho muset zabavit. Půjdu dolů…“
„Ne, nikam!“ Laurana objala manžela pevněji. „Pokud půjdeš, zdvořilost tě přiměje pozvat ho dovnitř a on se zase bude cítit povinován pozvání přijmout. Gil mu jde naproti. Postará se o něj.“
„Určitě?“ Tanis měl své pochybnosti. „Bude vědět, jak se zachovat a co říct? Je mu jen šestnáct let…“
„Dej mu šanci,“ řekla Laurana s úsměvem.
„Zrovna v této chvíli si nemůžeme dovolit rytíře urazit…“ Tanis se něžně vyprostil z manželčina náručí. „Asi raději půjdu…“
„Pozdě. Odjíždí,“ oznámila Laurana.
„No, neříkal jsem ti to?“ Tanis se tvářil zachmuřeně.
„Nevypadá uraženě. Gil jde domů. Ach, Tanisi, nesmí si myslet, že jsme ho špehovali. Víš, jak je v těchto dnech nedůtklivý. Rychle! Pusť se do něčeho!“
Laurana se rychle posadila ke stolu. Popadla list papíru a pustila se zběsile do psaní. Tanis se cítil pošetile, ale přešel komnatu a zahleděl se do mapy Ansalonu, roztažené na stole.
Překvapilo ho a zneklidnilo, když ho do očí udeřil název Qualinest.
Asi je to logické, přemýšlel. Kdykoli Tanis pohlédl na syna, vrátil se zpět do dětství. A to mu připomnělo Qualinest, zemi, kde se narodil — jeho hanebný původ.
Po všech těch letech, po stovkách let, ho vzpomínky stále dokázaly zranit. Opět mu bylo šestnáct a žil v domě matčina bratra, sirotek a bastard.
Laurana označila syna za „nedůtklivého“.
Tanis byl v jeho věku také „nedůtklivý“. Nebo byl spíše příšerný gnómský stroj, v němž se vařila lidská krev a vytvářela páru, která musela uniknout nebo vybuchnout.
Gil se Tanisovi vzhledem nepodobal. Byl křehký, kdežto Tanis silný a statný, příliš silný a statný na elfský vkus a styl. Tanisova široká ramena a silné paže byly pro většinu elfů urážkou a neustále připomínaly jeho lidský původ. Teď už si dokázal přiznat, že svou lidskou stránku vystavoval na odiv. Snažil se je přimět, aby ho vyhnali, a pak se cítil ublížený, když to udělali.
Tanis se podobal synovi v jemnějších ohledech. Gil také bojoval sám se sebou, nevěděl, kým je a kam patří. Ačkoli mu Gil nic neřekl — mluvili spolu jen zřídka — Tanis hádal, že tak nějak se syn cítí. Tanis se modlil, aby Gil zůstal ušetřený pochyb a sebezpytování. Jeho modlitby zůstaly zjevně nevyšly seny.
Gilthas z rodu Solostaranů, byl Tanisův syn, ale také Lauranin — dítě elfů. Gilthase pojmenovali po Gilthanasovi, Lauranině bratrovi (o jehož podivném a tragickém osudu se nikdy nehovořilo nahlas). Gil byl vysoký, štíhlý, s křehkými kostmi, jemnými světlými vlasy a mandlovýma očima. Člověkem byl jen ze čtvrtiny — otec z poloviny — a cizokrajná krev byla zjevně ještě dál rozředěna nepřerušenou linií královských předků z obou stran.
Tanis doufal — už kvůli synovi — že chlapec vyroste jako elf, že lidská krev bude příliš slabá, než aby mu působila potíže. Ale viděl, že jeho naděje byla planá. V šestnácti letech nebyl Gil mírným, uctivým elfským dítětem. Byl náladový, podrážděný, vzdorovitý.
A Tanis, který si vzpomínal, jak sám uprchl, držel syna obzvláště zkrátka.
Tanis hleděl upřeně do mapy a předstíral, že si nevšiml, že Gil vešel do místnosti. Nevzhlédl, protože věděl, co spatří. Uvidí tam stát sám sebe. A protože se znal a věděl, kým byl, bál se, že totéž uvidí v synovi.
A protože se bál, nedokázal o tom mluvit ani to přiznat.
A tak mlčel. S hlavou skloněnou hleděl do mapy na místo označené Qualinest.
Jakmile Gilthas vstoupil do komnaty, věděl, že ho rodiče pozorovali z okna. Poznal to podle nejistého nachu v matčině tváři a podle toho, jak nesmírně zaujatě Tanis studuje mapu, kterou sám považoval za zastaralou — a podle toho, že na něj ani jeden nepohlédl.
Gil nic neřekl a čekal, až se rodiče prozradí. Nakonec na něj matka pohlédla a usmála se.
„S kým jsi to venku mluvil, mapete!“ zeptala se Laurana.
Gilův žaludek se stáhl známým bolestivým podrážděním. Mapete! Láskyplná přezdívka, kterou elfové používali pro dítě!
Když Laurana nedostala odpověď, zatvářila se ještě nejistěji a uvědomila si, že udělala chybu. „Hm… mluvil jsi s někým venku? Slyšela jsem štěkat psy…“
„Byl to rytíř, sir Kdovíjak,“ odvětil Gil. „Nemůžu si vzpomenout na jméno. Řekl…“
Laurana odložila pero. Chovala se klidně a klidný byl i její hlas. „Pozval jsi ho dovnitř?“
„Samozřejmě že pozval,“ řekl Tanis ostře. „Gil ví, že se nesmí k Solamnijskému rytíři chovat nezdvořile. Kde je, synu?“
Přiznejte to. Viděli jste, že rytíř odjel, řekl si v duchu Gil. Považujete mě za úplného tupce?
„Otče, prosím!“ Gil se přestával ovládat. „Dovol, abych dokončil, co jsem začal. Samozřejmě že jsem pozval rytíře dovnitř. Nejsem pitomec. Vím, jak se chovat. Řekl, že nemůže zůstat. Byl na cestě domů. Zastavil se, aby vám s matkou předal tohle.“
Gil zvedl pouzdro na svitky. „Je od Karamona Majere. Rytíř se zastavil v hostinci Poslední domov. Když Karamon zjistil, že sir William míří tímto směrem, požádal ho, aby vám předal zprávu.“
Gil podal svitek chladně otci.
Tanis se na syna ustaraně zadíval, pak pohlédl na Lauranu, která se trpělivě usmála a pokrčila rameny, jako by chtěla říct: „Zranili jsme jeho city. Zase.“
Gil se choval „nedůtklivě“, jak by řekla matka. No, měl právo být „nedůtklivý“.
Gil byl křehké, choré dítě, po kterém velmi toužili a dlouho na ně čekali.
Většinu života byl nemocný. Když mu bylo šest let, málem zemřel. Milující, vystrašení rodiče ho potom „zabalili do hedvábí“, jak se říkalo. Obklopili ho péčí.
Z nemocí vyrostl, ale teď trpěl strašlivými, ochromujícími bolestmi hlavy. Začínaly tím, že mu před očima poletovaly ostré záblesky světla, a končily příšernou agónií, která způsobovala, že upadal do stavů podobných bezvědomí. Nikdo mu nedokázal pomoct; i kněží Mišakal zklamali.
Tanis s Lauranou nebyli často doma, protože se ze všech sil snažili udržet křehká pouta spojenectví, která spojila rasy a národy po Válce kopí.
Gil byl na cestování příliš slabý, proto zůstával v péči bezmezně milující hospodyně, která ho zbožňovala ještě o trochu víc než jeho rodiče. Všichni v Gilovi stále viděli křehkého chlapce, jehož téměř sežehla horečka.
Kvůli nemoci Gilovi nedovolovali hrát si s jinými dětmi, a i kdyby, poblíž stejně žádné nežily. Tanis Půlelf miloval soukromí, proto úmyslně postavil dům co nejdál od sousedů. Gil zůstával často sám a mohl jen přemýšlet, proto ho napadaly podivné myšlenky. Jako třeba že za bolesti hlavy může lidská krev, která mu kolovala v žilách. Agónie ho přivedla na hrozivý nápad, že kdyby si podřezal žíly a zbavil se cizí krve, bolest by ustala. Nikdy se o tom nikomu nezmínil.
Laurana se nestyděla za to, že si vzala míšence. Často Tanise škádlila kvůli vousu, který si žádný elf nemohl nechat narůst. Tanis se nestyděl za to, že je z poloviny člověk.