Jeho syn ano.
Gil snil o zemích elfů, které nikdy neviděl a asi také nikdy neuvidí. Stromy v Qualinestu mu připadaly skutečnější než ty v otcově zahradě. Gil nedokázal pochopit, proč rodiče jen zřídkakdy navštěvují Qualinest a proč ho nikdy neberou s sebou. Ale věděl (nebo si to alespoň myslel), že odcizení je otcova vina. A tak mladík začal Tanise nenávidět tak vášnivě, až ho to někdy děsilo.
„Nemám v sobě nic z otce!“ ujišťoval se Gil každý den, když se pln úzkosti prohlížel v zrcadle s obavami, že mu na bradě začnou rašit ošklivé lidské chlupy.
„Nic!“ zopakoval spokojeně, když uviděl jen hladkou holou kůži.
Nic až na krev. Lidskou krev.
A protože se jí Gil obával, nedokázal o ní mluvit, nedokázal obavy přiznat.
A tak mlčel.
Hradba mlčení mezi otcem a synem vyrostla během let cihlu po cihle. A teď už nebylo snadněji překonat.
„No, nepřečteš si dopis, otče?“ obořil se na něj Gil.
Tanis se zamračil, protože se mu synův drzý tón nelíbil.
Gil očekával, že ho otec pokárá. Mladík netušil proč, ale chtěl otce vyprovokovat, až by se přestal ovládat. Řekli by si věci… které si potřebovali říct…
Ale Tanis se na syna jako obvykle trpělivě usmál a vytáhl svitek z pouzdra.
Gil se odvrátil. Přistoupil k oknu a zadíval se na zelenou, umně vybudovanou zahradu, ale vůbec ji neviděl. Jedna jeho část toužila odejít z místnosti, ale zároveň chtěl vědět, jakou zprávu Karamon Majere poslal.
Gil se o většinu lidí, se kterými se setkal a jež přišli navštívit jeho rodiče, nezajímal. Dělali rámus, byli nešikovní a hrubí. Ale velkého, přátelského Karamona si oblíbil pro jeho široký, srdečný úsměv a hřmotný smích. Gil rád poslouchal vyprávění o Karamonových synech, obzvláště o dvou starších, o Sturmovi a Taninovi, kteří už v touze po dobrodružství procestovali celý Ansalon. Nyní se pokoušeli stát prvními muži, kteří by se stali Solamnijskými rytíři, přestože se narodili mimo Solamnii.
Gil se s Karamonovými syny nikdy nesetkal. Před několika lety, poté co se Karamon vrátil z nějaké tajné mise s Tanisem, Gilovi nabídl, že ho vezme na návštěvu hostince. Tanis s Lauranou to odmítli třeba jen zvážit. Gil se tak rozzuřil, že týden nevyšel z ložnice.
Tanis svitek roztáhl a rychle přelétl obsah očima.
„Doufám, že je Karamon v pořádku,“ řekla Laurana. Znělo to ustaraně. Nepustila se znovu do psaní, nýbrž hleděla Tanisovi do tváře, když četl dopis.
Gil se otočil. Tanis vypadal zachmuřeně, ale nakonec se usmál. Pak zavrtěl hlavou a povzdechl si.
„Karamonův nejmladší syn Palin právě složil Zkoušku ve Věži Vysoké magie. Je z něj bílý mág.“
„U Paladina!“ vykřikla Laurana užasle. „Věděla jsem, že studuje magii, ale nikdy jsem nemyslela, že to bere tak vážně. Karamon vždy tvrdil, že ho to přejde.“
„Vždy doufal, že ho to přejde,“ opravil ji Tanis.
„Překvapuje mě, že to Karamon dovolil.“
„Nedovolil.“ Tanis jí podal svitek. „Jak sama uvidíš, Dalamar mu nedal na vybranou.“
„Proč nechtěl, aby Palin složil Zkoušku?“ zeptal se Gil.
„Protože může skončit smrtí,“ řekl Tanis suše.
„Ale Karamon chce, aby se jeho zbylí synové stali rytíři,“ namítl Gil, „což může taky skončit smrtí.“
„U rytířů je to něco jiného, synu. Karamon ví, jak bojovat s mečem a štítem. Růžovým plátkům a pavučinám nerozumí.“
„A pak je tady samozřejmě Raistlin,“ dodala Laurana, jako by to vše vysvětlovalo.
„Co s tím má společného Palinův strýc?“ odsekl Gil, ačkoli přesně věděl, o čem matka mluví. Prostě měl chuť se hádat.
„Je přirozené, že se Karamon bojí, aby se Palin nevydal temnou stezkou jako Raistlin. I když se teď zdá, že je to nepravděpodobné.“
A jakou stezkou se bojíte, že se vydám já, matko, otče? toužil Gil zakřičet. Jakoukoli stezkou? Temnou nebo světlou? Stezkou, která mě odsud odvede? Jednoho dne, matko… jednoho dne, otče…
„Můžu si to přečíst?“ zeptal se Gil trucovitě.
Matka mu beze slova dopis podala. Gil ho pomalu přečetl. Lidské písmo četl stejně snadno jako elfské, ale Karamonův obrovský, hrubý a neklidný rukopis mu dělal potíže.
„Karamon říká, že udělal chybu. Říká, že měl ctít Palinovo rozhodnutí studovat magii, místo aby se ho snažil přimět být něčím, co není. Karamon říká, že je hrdý, že Palin složil Zkoušku.“
„To Karamon říká teď,“ namítl Tanis. „Tvrdil by něco úplně jiného, kdyby chlapec ve věži zemřel.“
„Alespoň mu dal šanci, a to je víc, než děláte vy,“ odsekl Gil. „Zamykáte mě jako nějakého vzácného ptáka…“
Tanisova tvář potemněla.
Laurana rychle zasáhla. „Gile, prosím, nezačínej. Už je skoro čas na večeři. Jděte se s otcem umýt a já řeknu kuchařce…“
„Ne, matko, neměň téma! Tentokrát ti to nevyjde!“ Gil sevřel pevně svitek a čerpal z něj sílu. „Palin není o moc starší než já. A teď cestuje s bratry. Vidí věci, dělaje! A já byl nejdále u plotu!“
„To je něco jiného, Gile, a ty to víš,“ řekl Tanis tiše. „Palin je člověk…“
„Já jsem částečně člověk,“ obvinil ho hořce Gil.
Laurana zbledla a sklopila oči. Tanis chvíli mlčel a rty pod vousy měl pevně stisknuté. Nakonec promluvil dráždivě klidným hlasem, kterým doháněl Gila k šílenství.
„Ano, ty a Palin jste skoro stejně staří, ale lidské děti dospívají mnohem rychleji než elfské…“
„Já nejsem dítě!“
Gilovi se tak stáhly vnitřnosti, až měl strach, že ho obrátí naruby.
„Ty víš, mapete, že s tvými bolestmi hlavy by cestování bylo…“ začala Laurana.
Něco v něm prasklo.
„Přestaň mi tak říkat!“ zakřičel na ni.
Lauraně se rozšířily oči bolestí a překvapením. Gil toho ihned zalitoval. Nechtěl ji ranit, ale do jisté míry cítil také zadostiučinění.
„Říkáš mi tak už od narození,“ pokračoval tiše.
„Ano, říká.“ Tanisova tvář pod vousem potemněla zlostí. „Protože tě miluje. Omluv se matce!“
„Ne, Tanisi,“ přerušila ho Laurana. „To já se musím omluvit Gilovi. Má pravdu.“ Pousmála se. „Je to směšné oslovení pro muže, který je vyšší než já. Omlouvám se, synu. Už to neudělám.“
Gil takové vítězství nečekal. Nevěděl, co si s ním počít. A rozhodl se pokračovat a využít výhody proti oslabenému soupeři. „A už celé měsíce mě nebolela hlava. Možná jsem se vyléčil.“
„Ale nevíš to jistě, synu.“ Tanis se ze všech sil snažil ovládat. „Co by se stalo, kdybys onemocněl cestou, daleko od domova?“
„Pak bych se s tím nějak vypořádal,“ odsekl Gil. „Vzpomínám si, jak jsi vyprávěl o dobách, kdy byl Raistlin Majere tak nemocný, že ho bratr musel nést. Ale to Raistlina nikdy nezastavilo. Byl to velký hrdina!“
Tanis se chystal něco říct. Ale Laurana na něj varovně pohlédla, a tak zůstal zticha.
„Kam chceš jít, synu?“ zeptala se.
Gil zaváhal. Nastal okamžik, na který čekal. Netušil, že k tomu dojde takovým způsobem, ale stalo se a on toho musel využít.
„Domů. Do Qualinestu.“
„To nepřipadá v úvahu.“
„Proč, otče? Řekni mi jeden rozumný důvod!“
„Mohl bych ti jich říct tucet, ale pochybuji, že bys jim rozuměl. Tak za prvé, Qualinest není tvůj domov.
„Tanisi, prosím!“ Laurana se obrátila ke Gilovi. „Jak tě to napadlo, mapet… synu?“