„Obdržel jsem pozvání, krásné pozvání, které odpovídá mému postavení elfského prince“ zdůraznil Gil.
Matka s otcem si vyměnili poplašené pohledy.
Gil je ignoroval a pokračoval. „Pozvání poslal jeden ze senátorů Thalas-Enthie. Lid se chystá oslavit návrat strýce Porthia ze Silvanestu a senátor si myslí, že bych se měl oslav zúčastnit. Říká, že si lidé všimli, že se neúčastním formálních událostí. Začínají si prý šeptat, že se za svůj elfský původ stydím.“
„Jak se opovažují?“ Tanis téměř nedokázal ovládnout zuřivost. „Jak se opovažují zasahovat? Který senátor? Ten šťoural. Já…“
„Tanthalasi, poslouchej.“ Laurana ho oslovovala plným elfským jménem, jen když šlo o něco vážného. „Obávám se, že jde o něco víc.“
Přistoupila blíž a tiše spolu promluvili.
Šeptali si. Vždycky si šeptali. Gil se snažil předstírat, že ho nezajímá, co říkají, ale přesto pozorně poslouchal. Zachytil slova jako „politický“ a „velmi opatrní“, ale nic víc.
„Týká se to mě, otče,“ prohlásil Gil náhle. „Tebe nepozvali.“
„Nemluv se mnou tímto tónem, mladý muži!“
„Gile, drahoušku, to je velmi vážná věc,“ řekla Laurana laskavě a položila manželovi ruku na paži, aby ho uklidnila. „Kdy jsi pozvánku dostal?“
„Asi před dvěma dny, když jste byli v Palantasu. Kdybyste byli doma, už byste to věděli.“
Znovu na sebe pohlédli.
„Kéž bys nám to řekl dřív. Jak jsi odpověděl?“
Matka byla zjevně nervózní a pevně sepjala ruce. Otec zuřil, ale mlčel. Nutila ho mlčet.
Gil věděl, že poprvé v životě má situaci pod kontrolou. Byl to příjemný pocit, který mu dovolil poněkud se uvolnit.
„Ještě jsem neodpověděl,“ řekl chladně. „Vím, že jde o politickou záležitost. Vím, že je to vážné. Chtěl jsem si o tom s vámi promluvit.“
Uspokojilo ho, že se rodiče zatvářili zahanbeně. Opět ho podcenili.
„Jednal jsi správně, synu. Omlouvám se, že jsme tě špatně posoudili.“ Tanis si povzdychl a poškrábal se ve vousu. „A ještě víc lituji toho, že tě do celé věci zatáhli. Ale asi jsem to měl očekávat.“
„Oba jsme měli,“ dodala Laurana. „Měli jsme tě na to připravit.“
Ztišila hlas. Opět mluvila s Tanisem. „Jenom jsem si nikdy nemyslela… Je koneckonců z části člověk. Nepředpokládala jsem, že by…“
„Samozřejmě že ano. Je jasné, po čem jdou.
„Co?“ vyštěkl Gil. „Po čem jdou?“
Tanis jako by ho neslyšel, protože dál hovořil s Lauranou. „Doufal jsem, že toho zůstane ušetřen, že nebude muset projít tím, čím jsme prošli my dva. A pokud budu moct, tak tomu zabráním.“
Obrátil se ke Gilovi. „Přines mi tu pozvánku, synu. Tvá matka sepíše zdvořilé odmítnutí.“
„A to je všechno?“ řekl Gil a zamračil se na ně. „Nedovolíte mi jít.“
„Synu, ty nechápeš…“ začal Tanis, kterého opět ovládl vztek.
„To máš zatracenou pravdu, že nechápu! Já…“ Gil se odmlčel.
Samozřejmě. Bylo to tak prosté, opravdu. Ale musel být opatrný. Nesměl se prozradit.
Odmlčel se uprostřed věty — jak hloupé. Mohli by ho začít podezřívat. Jak to napravit?
Diplomacii se naučil od matky.
„Omlouvám se, že jsem na tebe křičel, otče,“ řekl Gil zkroušeně. „Vím, že máte na srdci jen mé dobro. Bylo ode mě hloupé, že jsem chtěl jet — navštívit matčin domov.“
„Jednou, synu,“ řekl Tanis a poškrábal se ve vousech. „Až budeš starší…“
„Jistě, otče. Pokud mě teď omluvíte, musím se věnovat studiu.“ Gil se obrátil a hrdě opustil komnatu. Zavřel za sebou dveře.
Zastavil se na chodbě a poslouchal.
„Věděli jsme, že k tomu dojde,“ řekla matka. „Nedivím se, že chce jít.“
„Ano, ale jak se bude cítit, až uvidí nenávistné pohledy, úšklebky, skryté urážky…“
„Možná k tomu nedojde, Tanisi. Elfové se změnili.“
„Opravdu, drahá?“ zeptal se Tanis smutně. „Změnili se?“
Laurana neodpověděla nebo Tanis alespoň její odpověď neslyšel.
Zaváhal. Jenom se ho snažili chránit.
Chránit! Přesně jako se Karamon snažil chránit Palina. Podstoupil Zkoušku a složil ji. Dokázal, že je hoden — otce i sebe samého.
Gil se zatvrdil, rozběhl se chodbou a schody do ložnice bral po dvou. Vstoupil dovnitř, zavřel dveře a zamkl je. Pozvánku schoval do zlatem vykládané skříňky. Znovu si ji přečetl a přelétl očima řádky, až narazil na to, co hledal.
Ubytuji se v Černé labuti, v hostinci, který leží asi den cesty od domu vašich rodičů. Pokud tam za mnou přijedete, mohli bychom se do Qualinestu vydat spolu. Ujišťuji vás, princi Gilthasi, že bych byl vaší společností poctěn a nesmírně by mě potěšilo, kdybych vás mohl představit nejvznešenějším členům elfské společnosti.
Gil toho muže neznal a ani ho nezajímal. Odložil pozvánku a zadíval se ven z okna na cestu, která vedla na jih. K Černé labuti.
4. kapitola
Tanis Půlelf ležel zabalený do pláště na studené, tvrdé zemi. Spal hluboce a klidně. Ale Karamon ho popadl za rameno a zatřásl jím. Tanisi, potřebujeme tě! Tanisi, vzbuď se!
Jdi pryč, řekl mu Tanis, převalil se a stočil se do klubíčka. Nechci se probudit. Jsem unavený, tak unavený. Proč mě nemůžete nechat být? Nechtě mě spát…
„Tanisi!“
S trhnutím se probudil. Spal déle než obvykle, déle než zamýšlel. Ale neodpočinul si a cítil se otupělý a údy měl těžké. Zamrkal. Vzhlédl a skoro očekával, že nad sebou uvidí Karamona.
Spatřil Lauranu.
„Gil zmizel,“ řekla.
Tanis se ze všech sil snažil setřást sen i tíhu. „Zmizel?“ zopakoval tupě. „Kam?“
„Nevím to jistě, ale myslím…“ Zlomil se jí hlas. Beze slova podala Tanisovi zlatý papír.
Tanis si protřel oči a s námahou se posadil. Laurana vklouzla do postele vedle něj a objala ho paží kolem ramen. Přečetl si pozvání.
„Odkud to máš?“
„Z… z jeho pokoje. Nechtěla jsem slídit. Jenom… Nepřišel dolů na snídani. Myslela jsem, že by mu mohlo být zle. Chtěla jsem ho zkontrolovat.“ Sklopila hlavu a po tvářích jí skanuly slzy. „Nespal v posteli. Jeho šaty jsou pryč. A tohle… tohle… leželo na podlaze… u okna.
Zhroutila se. Po chvíli tichého boje se opět ovládla. „Zašla jsem do stáje. Jeho kůň je taky pryč. Stájník nic neslyšel ani neviděl…“
„Starý Hastings je hluchý jako poleno. Neslyšel by ani Pohromu. Karamon se mě pokoušel varovat, říkal, že k tomu dojde. Neposlouchal jsem ho.“ Tanis si povzdychl. Podvědomě však naslouchal. O tom byl jeho sen.
Nechte mě spát…
„Všechno dobře dopadne, drahá,“ řekl Tanis vesele. Políbil manželku a objal ji. „Gil tady dopis nechal, protože věděl, že ho najdeme. Chce, abychom se vydali za ním. Chce, abychom ho zastavili. Chce dokázat svoji nezávislost, to je vše. Najdu ho v Černé labuti — bude vyčerpaný, ale příliš hrdý, než aby to přiznal. Bude předstírat, že chce jet dál, ale v duchu doufat, že mu to vymluvím.“
„Nebudeš ho kárat…“ namítla Laurana starostlivě.
„Ne, samozřejmě že ne. Promluvíme si jako muž s mužem. Už jsem to měl udělat dávno. Možná spolu strávíme noc venku a zítra ráno se vrátíme.“