Tanisovi se nápad zalíbil. Když o tom tak přemýšlel, nikdy nestrávil se synem den o samotě. Promluví si, opravdu si promluví. Tanis přiměje Gila pochopit, že mu otec rozumí.
„Možná to nakonec bude pro chlapce dobrá zkušenost, drahá.“ Tanis vstal z postele a oblékl se na cestu.
„Možná bych měla jet taky…“
„Ne, Laurano,“ řekl Tanis pevně. „To je mezi mnou a Gilem.“ Na okamžik ustal v přípravách. „Ty doopravdy nechápeš, proč to udělal, že?“
„Žádný elfský mladík by něco takového neprovedl,“ řekla Laurana tiše a v očích se jí třpytily slzy.
Tanis se sklonil a políbil ji na lesklé vlasy. Vzpomněl si na míšence, který utekl od svých lidí, z domova; na mladíka, který utekl od ní. Asi si vzpomněla na totéž.
Hlad po změně — lidské prokletí.
Nebo požehnání.
„Nedělej si starosti,“ řekl. „Přivedu ho bezpečně domů.“
„Jen kdyby pochopil! Obětovali bychom pro něj úplně všechno…“
Laurana mluvila dál, ale Tanis ji neposlouchal. Slyšel hlas jiné ženy a matky.
Co byste pro syna obětoval — bohatství? Čest? Život? To byla slova Sáry, nevlastní matky Ocela Ostromeče.
Tanis si s ledovým strachem vzpomněl na vidinu. Už celé roky na ni nemyslel, vypudil ji z mysli. Opět se ocitl v temné pevnosti lorda Ariakana, Takhisisina rytíře. Tmavá mračna se rozestoupila a stříbrný svit Solináru dovolil Tanisovi zahlédnout nebezpečí, které vířilo kolem jeho křehkého syna jako déšť. A pak Solinár pohltily tmavé mraky. Vidina zmizela. A on zapomněl.
Až doteď.
„Co se děje?“ Laurana na něj vyděšeně hleděla.
Znala ho tak dobře. Příliš dobře…
„Nic,“ řekl a přinutil se k uklidňujícímu úsměvu. „V noci se mi zdál zlý sen, to je vše. Asi na mě pořád působí. Byl o válce, však víš.“
Laurana věděla. Také se jí zdály podobné sny. A věděla, že jí neříká pravdu. Ne proto, že by ji nemiloval, nevěřil jí nebo ji nectil, ale prostě proto, že nemohl. Už v raném věku se naučil ukrývat muka, bolístky a strach. Přiznat slabost znamenalo poskytnout někomu výhodu. Nevinila ho. Věděla, jak ho vychovali. Byl napůl člověk a elfové mu dovolili žít v Qualinestu jen z milosrdenství a ze soucitu. Nikdy ho však nepřijali. Elfové mu nikdy nedovolili zapomenout, že mezi ně nepatří — a nikdy patřit nebude.
„A co Rashas?“ zeptala se a taktně změnila téma.
„O Rashase se postarám,“ řekl Tanis ponuře. „Měl jsem vědět, že za tím stojí on. Pořád intrikuje. Přemýšlím, proč ho Porthios trpí.“
„Porthios má jiné starosti, drahý. Ale když se teď Silvanest osvobodil od Lorakova snu, Porthios se bude moct konečně vrátit domů a starat se o záležitosti vlastní země.“
Lorakův sen. Lorak byl elfský král a vládce Silvanestu před Válkou kopí. Obával se, že jeho země padne za oběť útočícím armádám Temné královny, proto se pokusil použít jednu z mocných magických dračích koulí a zachránit svůj lid i zem. Zlý drak Kyan Krvotok však ovládl Silvanest a našeptal Lorakovi temné sny.
Sny se staly skutečností. Silvanest se proměnil ve strašidelnou, zničenou zemi, prolezlou zlými tvory, kteří byli současně skuteční i výplody Lorakových strachem pokroucených vidin.
Dokonce i poté, co Lorak zemřel a Temná královna byla poražena, Silvanest se tak docela neosvobodil od temnoty. Po dlouhá léta bojovali elfové s pozůstatky snu, s temnými, zlými tvory, kteří se stále toulali zemí. Teprve teď vše skončilo.
Tanis se zamyslel nad Lorakovým příběhem a ponuře ho napadlo, že se opakuje. Někteří z elfů se opět začínali chovat nerozumě a jednat ze strachu. Někteří staří, zpohodlnělí elfové jako senátor Rashas…
„Porthios teď má aspoň něco, co odvede jeho mysl od problémů — Alhana je těhotná,“ řekl Tanis a snažil se chovat vesele, i když si oblékal koženou zbroj.
Laurana se zadívala na zbroj, kterou vytahoval, jen když očekával potíže. Kousla se do rtu, ale nic neřekla. Pokračovala v rozhovoru a v tématu, které nadhodil.
„Vím, že má Alhana radost. Tak dlouho toužila po dítěti. A myslím, že Porthios je taky rád, i když se snaží předstírat, že otcovství není nic zvláštního, jen plní povinnost. Vidím mezi nimi teplo, které jim dlouhé roky chybělo. Opravdu si myslím, že se začínají mít rádi.“
„Konečně,“ zamumlal Tanis. Nikdy neměl švagra nijak v lásce. Uvázal si plášť kolem ramen, sebral brašnu a sklonil se, aby políbil manželku na tvář. „Sbohem, lásko. Nedělej si starosti, pokud se hned nevrátíme.“
„Ach, Tanisi!“ Laurana se na něj pátravě zahleděla.
„Neboj. Chlapec a já si potřebujeme promluvit. Teď už chápu. Měl jsem to udělat už dávno, ale doufal jsem…“ Zarazil se, pak dodaclass="underline" „Pošlu ti zprávu.“
Připjal si meč, znovu ji políbil a odešel.
Syna bylo snadné vystopovat. Jarní déšť zaplavoval celý měsíc Solantas a země byla rozbahněná, takže stopy koňských kopyt byly hluboké a zřetelné. Jediná další osoba, která tudy nedávno projela, byl sir William, který přinesl zprávu od Karamona, ale rytíř se vydal na opačnou stranu, do Solamnie, kdežto Černá labuť ležela při silnici na jih do Qualinestu.
Tanis jel pomalu. Ranní slunce žhnulo na nebi a na trávě se třpytila rosa. Noc byla jasná a natolik chladná, že bylo příjemné mít na sobě plášť, ale na druhou stranu nemrzlo.
„Gilovi se musela projížďka líbit,“ řekl si Tanis. S provinilým potěšením si vzpomněl na jiného mladého muže a na jiný půlnoční výlet. „Když jsem odcházel, neměl jsem ani koně. Vydal jsem se z Qualinestu do Útěšína, abych našel Flinta. Neměl jsem peníze, strach ani rozum. Je div, že jsem přežil.“
Tanis se lítostivě zasmál a zavrtěl hlavou. „Ale byl jsem tak otrhaný, že se na mě žádný lupič dvakrát nepodíval. Nemohl jsem si dovolit spát v hostincích, proto jsem se nezapletl do žádné rvačky. V noci jsem kráčel pod hvězdami a měl jsem pocit, že se poprvé v životě dokážu zhluboka nadechnout.
Ach, Gile,“ povzdechl si Tanis. „Udělal jsem přesně to, co jsem si stokrát slíbil neudělat. Spoutal jsem tě, sešněroval. Byly to hedvábné řetězy vyrobené z lásky, ale přesto řetězy. Ale jak bych mohl udělat něco jiného? Jsi mi tak drahý, synu! Mám tě moc rád. Kdyby se ti něco stalo…
Nech toho, Tanisi!“ pokáral se přísně. „Jen vyhledáváš potíže a víš, jak vysokou cenu bys mohl zaplatit. Je krásný den. Gil se pěkně projede. A dneska v noci si promluvíme, opravdu promluvíme. Tedy, ty budeš mluvit, synu, a já poslouchat. Slibuji.“
Tanis dál sledoval stopy koně. Viděl, kde Gil dal zvířeti volnost, kde šíleně pádili, kůň i jezdec nadšeni svobodou. Ale mladík pak zpomalil a pokračoval rozumnější rychlostí, aby zvíře neunavil.
„Dobře, chlapče,“ řekl Tanis hrdě.
Aby si přestal dělat starosti, začal přemýšlet o tom, co řekne Rashasovi z Thalas-Enthie. Tanis elfa dobře znal. Byl skoro stejně starý jako Porthios, miloval moc a nic ho netěšilo tolik jako politické intriky. Byl nejmladším elfem, který kdy usedl v senátu. Říkalo se, že tak dlouho pronásledoval otce, až se starý elf pod tlakem zhroutil a přenechal místo synovi. Během Války kopí byl Rashas trnem pod sedlem Solostarana, Mluvčího slunce. A teď se s buřičem musel vyrovnat Solostaranův nástupce Porthios.
Rashas neustále trval na tom, že se elfové musí izolovat od zbytku světa. Nijak se netajil tím, že souhlasí s králem-knězem Ištaru, který nabízel odměnu za hlavy trpaslíků a šotků. Rashas by ale udělal jednu změnu: Na seznam by přidal i lidi.