Nad vysokými topoly, které hustě zalesňovaly město, se tyčily čtyři štíhlé věže z bílého kamene zdobené třpytivým stříbrem. Uprostřed města pak stála vyšší věž ze zlata, která se leskla ve slunečním světle. Obklopovaly ji budovy z jiskřícího růžového křemene. Tiché ulice se táhly jako hedvábné stuhy mezi hájky topolů a zahradami divokých květů. Do Gilthasovy duše vstoupil mír — mír a pocit souznění.
Opravdu nalezl domov.
Gryf přistál ve středu nádvoří domu z růžového křemene ozdobeného zeleným nefritem. Dům vypadal jemně a křehce, ale Rashas se pochlubil, že přečkal zemětřesení i ohnivé větry Pohromy. Gil se zadíval na věžičky, mřížoví, vlnité sloupoví a štíhlé oblouky a v duchu je srovnal se sídlem rodičů. Dům, který Laurana nazvala „Konec cesty“, byl obdélníkový, s ostrými hranami, lomenými okny a strmou střechou. Ve srovnání s krásnými, elegantními domy elfů Gilovi připadal bachratý, pevný a ošklivý. Vypadal… lidsky.
Rashas gryfovi zdvořile poděkoval za pomoc, dal mu několik krásných darů a rozloučil se s ním. Pak zavedl Gilthase do domu. Pokud to vůbec bylo možné, uvnitř byl ještě krásnější než zvenku. Elfové milovali čerstvý vzduch, takže jejich domy tvořila spíše okna než zdi, jak se říkalo. Mřížovím pronikaly dovnitř sluneční paprsky, tančily mezi stíny a tvořily obrazce, které vypadaly jako živé, protože se neustále měnily s pohybem slunce a mraků. Uvnitř domu kvetly květiny a z podlah vyrůstaly stromy. Ptáci poletovali uvnitř i venku a naplňovali dům hudbou. Fontány šeptaly ukolébavky a vytvářely protipól ptačích písní.
Několik kagonestských sluhů — vysokých, svalnatých a se zvláštními obrazci na kůži — pozdravilo Rashase úklonami a dalšími projevy úcty.
„To jsou moji Diví elfové,“ vysvětlil Rashas Gilovi. „Kdysi byli otroky. Teď jim musím podle nových zákonů za služby platit.“
Gil zneklidněl. Nebyl si jistý, ale zdálo se mu, že Rashasův hlas zní podrážděně. Starší elf na něj pohlédl a usmál se a Gil si pomyslel, že senátor žertoval. Nikdo v těchto dobách a v tomto věku už přece nemohl souhlasit s otroctvím.
„Teď už tady žiji jen já a moji sluhové,“ pokračoval Rashas. „Jsem vdovec. Manželka zemřela během války. Můj syn zemřel v boji s armádami Bělokamene, které vedla vaše matka, Gilthasi.“ Rashas věnoval mladíkovi zvláštní pohled. „Moje dcera je vdaná a má vlastní dům i rodinu. Většinu času trávím o samotě.
Ale dnes mám společnost, protože u mě přebývá vznešený host. Doufám, že i vy, můj princi, budete považovat můj dům za svůj. Věřím, že ho poctíte svojí přítomností.“ Zdálo se, že senátor nedočkavě a ustaraně čeká na Gilův souhlas.
„To já bych měl být poctěn, senátore,“ řekl Gil a potěšené se začervenal. „Jste ke mně tak laskavý.“
„Za okamžik vám ukážu vaši komnatu. Sluhové už ji připravují. Paní, která je mým hostem, se už nemůže dočkat, až se s vámi setká. Nebylo by zdvořilé nechat ji čekat. Už toho o vás hodně slyšela. Myslím, že je dobrou přítelkyní vaší matky.“
Gil se cítil zmatený. Po svatbě udržovala matka přátelství jen s několika elfy. Možná byla ta osoba matčinou přítelkyní z dětství?
Rashas ho vedl vzhůru po třech elegantně točitých schodištích. Dveře na vrcholu se otvíraly do rozlehlé chodby. Nacházely se zde troje dveře. Jedny na opačném konci a jedny po každé straně. U dveří na vzdáleném konci chodby stáli dva kagonestští sluhové. Uklonili se Rashasovi. Na jeho znamení jeden z Divých elfů uctivě zaklepal na dveře.
„Vstupte,“ řekl ženský hlas, hluboký a melodický, tichý a pánovitý.
Gil ustoupil, aby dovolil Rashasovi vejít, ale senátor se uklonil a pokynul. „Můj princi.“
Gilthas zahanbeně, ale potěšené vstoupil do komnaty. Rashas ho následoval. Sluhové zavřeli dveře.
Žena stála u okna a byla k nim otočená zády. Pokoj byl osmiúhelníkový a vypadal jako malý skleník. Ve středu rostl strom, jehož větve byly pečlivě vytvarované tak, aby tvořily živoucí zelený strop. Do zdí byla zasazena vysoká, úzká okna. Gil si všiml, že nejsou otevřená, nýbrž zavřená a zahalená hedvábím. Obyvatelka pokoje asi neměla ráda čerstvý vzduch.
Dvoje dveře — na každé straně pokoje jedny — vedly do soukromých komnat. Nábytek, který tvořila pohovka, stůl a několik židlí, byl pohodlný a elegantní.
„Má paní,“ řekl Rashas zdvořile, „máte návštěvu.“
Žena k nim zůstala ještě na okamžik otočená zády. Ramena jí ztuhla, jako by se před něčím obrnila. Pak se pomalu otočila.
Gil tiše vydechl. Nikdy v životě by si nepomyslel, že taková krása existuje a že ji ztělesňuje živá bytost. Žena měla vlasy černé jako nebe o půlnoci a její temně fialové oči připomínaly ametysty. Byla elegantní a nádherná, nadpozemská a prchavá a vyzařoval z ní žal, který se mohl rovnat jen žalu bohů.
Kdyby mu Rashas představil ženu jako Mišakal, jemnou bohyni léčitelství, vůbec by Gila nepřekvapil. Toužil padnout na kolena a uctívat ji.
Ale žena nebyla bohyní.
„Můj princi, mohu vám představit Alhanu Hvězdbrízu…“ začal Rashas.
„Královnu Alhanu Hvězdbrízu,“ opravila ho tiše a povýšeně. Stála vzpřímeně a bylo zvláštní, že i vzdorovitě.
„Královnu Alhanu Hvězdbrízu,“ opravil se Rashas s úsměvem, jako by vyhověl vrtochu dítěte. „Prosím, dovolte, abych vám představil Gilthase, syna Lauralanthalasy z rodu Solostaranů… a jejího manžela, Tanthalase Půlelfa,“ dodal Rashas, jako by málem zapomněl.
Gil si všiml odmlky v Rashasových slovech, která jasně oddělovala otce od matky. Gil cítil, jak rudne hanbou a ponížením. Nedokázal pohlédnout na hrdou, vznešenou ženu, která ho jistě litovala a opovrhovala jím. Hovořila, ale ne s ním, nýbrž s Rashasem. Gil byl tak zmatený, že napřed ani nechápal, co říká. Když pochopil, zvedl hlavu a zadíval se na ni v potěšeném úžasu.
„…Tanis Půlelf je jedním z velkých mužů naší doby. Znají ho a váží si ho v celém Ansalonu. Každý z národů ho uctil nejvyššími poctami, a to včetně elfů, senátore. Hrdí Solamnijští rytíři se mu v úctě klanějí. Ctěná dcera Crysanie z Paladinova chrámu v Palantasu ho považuje za přítele. Trpasličí král z Thorbardinu ho nazývá bratrem…“
Rashas si odkašlal. „Ano, Vaše Veličenstvo,“ řekl suše. „A jestli to chápu správně, pak má půlelf přátele i mezi šotky.“
„Ano, má,“ odvětila Alhana chladně. „A je rád, že získal jejich nevinnou úctu.“
„Což neznamená, že má vkus,“ řekl Rashas a ohrnul ret.
Alhana neodpověděla. Zadívala se na Gila a zamračila se, jako by ji napadla nová a nepříjemná myšlenka.
Gil netušil, co se děje. Byl příliš ohromený a otřesený. Nikdy neslyšel, že by otce někdo tak chválil, a už vůbec ne královna Qualinestu a Silvanestu. Jeho otec — jeden z největších mužů naší doby… hrdí rytíři se mu klaní… trpasličí král ho nazývá bratrem… nejvyšší pocty všech národů…
To Gil nevěděl. Nic z toho nevěděl.
Najednou si uvědomil, že se v komnatě rozhostilo ohlušující ticho. Cítil se mimořádně nepříjemně a přál si, aby někdo něco řekl. A najednou se vyděsil.
Možná to jsem já! řekl si zděšeně a snažil si vzpomenout na matčiny lekce o tom, jak bavit krále. Možná bych měl něco říct já.
Alhana si ho bedlivě prohlížela. Její nádherné oči ho připravily o hlas. Gil se pokusil něco říct, ale zjistil, že nedokáže pronést ani slovo. Pohlédl na senátora, pak zpátky na královnu a v tu chvíli pochopil, že něco není v pořádku.