Gil se odmlčel a čekal, že se Rashas začne hádat, zesměšňovat ho, nebo mu dokonce začne domlouvat a prosit ho.
Rashas neřekl vůbec nic. Tvář měl nečitelnou. Založil si ruce na hrudi a čekal, až bude Gil pokračovat.
Gil si olízl suché rty. „Možná jste, senátore, předpokládal, že když mě rodiče nevychovali v Qualinestu, nevím nic o svém původu. Není tomu tak. Vím všechno o ceremonii, během které je korunován Mluvčí slunce a hvězd. Matka mi vše vysvětlila. Vím, že potřebujete jednu věc. Mluvčí musí složit slib z vlastní svobodné vůle.“
Gil zdůraznil svá slova. Mluvilo se mu snadněji. Byl příliš zaujatý, než aby si uvědomil, že Rashasova reakce — nebo spíše to, že nijak nezareagoval — mu může způsobit potíže.
„Nesložím slib,“ dokončil Gil a znovu se zhluboka nadechl. „Nemůžu být vaším Mluvčím. Nezasloužím si takovou čest.“
„To máš pravdu, že šiji nezasloužíš,“ pronesl náhle Rashas tiše a s potlačovanou zuřivostí. „Ty arogantní malý míšenče. Tvůj otec je bastard. Nikdy nepoznal jméno muže, který se vyspal s děvkou, jíž byla jeho matka. Měli ji v potupě vyhnat. Taky jsem to řekl, ale Solostaran byl měkkosrdcatý, slabý idiot.
A tvoje matka! Která slušná elfka by si navlékla zbroj a vyrazila do bitvy jako muž? Nepochybuji o tom, že se dobře bavila — dnem i nocí ji obklopovalo tolik vojáků! Tvoje matka není nic jiného než oslavovaná markytánka. Půlelf byl jediný chlap, který byl ochotný šiji vzít, když s ní ostatní skončili! S takovým původem můžeš být rád, že ti vůbec dovolíme nadechnout se qualinestského vzduchu, princi Gilthasi!“ Rashas jeho jméno skoro zavrčel.
„A ty teď máš, u všech bohů, tu drzost odmítnout — odmítnout — stát se Mluvčím! Měl bys mi klečet u nohou a brečet vděkem, že jsem tě zvedl z bahna a něco z tebe udělám!“
Šokovaný Gil hleděl na senátora v nevěřícné hrůze. Začal se třást. Žaludek se mu stáhl a udělalo se mu zle z toho, co slyšel. Jak mohl být ten muž tak podlý? Jak ho mohly takové věci vůbec napadnout? Jak je mohl vyslovit? Gil se ze všech sil snažil odpovědět, ale dusivý, žhavý vztek mu stáhl hrdlo.
Rashas se na něj ponuře zahleděl. „Jsi ještě tupější, než jsem si myslel, ale asi jsem to měl čekat. Jsi opravdu synem svého otce!“
Gil se přestal třást. Stál ztuhle a ruce svíral pevně za zády. Podařilo se mu usmát. „Děkuji vám za poklonu, pane.“
Rashas zaváhal a přemýšlivě se zamračil. „Vidím, že se budu muset uchýlit ke krajním prostředkům. Pamatuj, mladý muži. Ať už se stane cokoli, přivodil sis to sám. Stráže!“
Rashas sebral háv Mluvčího z lůžka, zabořil kostnaté prsty Gilovi do paže a smýknul s ním ke dveřím. Kagonestský strážce Gila pevně popadl.
Zoufale se snažil osvobodit. Rashas pronesl něco v kagoneštině. Strážce sevření ještě zesílil.
„Pokud mu přikážu, zlomí ti ruku,“ řekl Rashas chladně. „No tak, princi.“ Opět se ušklíbl. „Přestaň ztrácet můj čas.“
Rashas je odvedl z Gilova pokoje a nahoru po schodech, zpátky do té části domu, kde věznili Alhanu Hvězdbrízu. Gil byl do této chvíle příliš rozzlobený, než aby dokázal uvažovat rozumně. Ale nyní začal vztek vytlačovat strach.
Senátor Rashas byl zjevně šílený.
Ne, není, uvědomil si Gil s hrůzou. Kdyby byl šílený, nikdo by ho neposlouchal, nikdo by ho nenásledoval. On opravdu věří všem těm ohavným věcem, které řekl o mých rodičích. Opravdu věří, že Alhana je čarodějnice.
Věří všemu, co v noci řekl o smlouvě, o tom, že se elfové stanou otroky lidí. Všechno má tak popletené, až si myslí, že dobro je zlo, a zlo je dobro!
Jak je to možné? Nechápu… A jak ho můžu zastavit?
Dorazili do Alhaniných komnat. Rashas zavrčel rozkaz a Kagonesti rozrazil dveře. Senátor vstoupil do místnosti a strážce vtáhl dovnitř Gila.
Gil odstoupil od Divého elfa a pokusil se sebrat svoji důstojnost. Vzdorovitě se na Rashase zahleděl.
Alhana stála a pohlížela na Rashase s klidným pohrdáním. „No, co tu chcete, senátore? Neměla by už probíhat korunovace?“
„Ukázalo se, že tento mladý muž je nadmíru vzdorovitý, lady Alhano.“ Rashas se choval chladně a zdvořile. „Odmítá složit slib. Myslel jsem, že byste ho mohla přesvědčit, že to, co dělá, není v jeho nejlepším zájmu — ani ve vašem.“
Alhana odměnila Gila teplým, souhlasným úsměvem. Uklidnil jeho strach a naplnil ho novou silou a nadějí. „Přesně naopak. Myslím si, že tento mladík projevil na svůj věk mimořádnou moudrost a odvahu. Zjevně jste se v něm spletl, Rashasi. V žádném případě bych se mu nepokusila jeho rozhodnutí rozmluvit.“
„Myslím, že změníte názor, lady Alhano,“ řekl Rashas hladce. „Stejně jako tento mladík.“
Rashas pronesl několik slov v kagoneštině. Jeden z Divých elfů odložil kopí a sundal si z ramene luk. Rashas ukázal na Alhanu. Divý elf kývl. Vytáhl šíp z toulce a vložil ho do luku.
Alhana smrtelně zbledla, ale ne strachem. Zadívala se na senátora pohledem, který mohl být dokonce soucitný. „Svádí vás temnota, Rashasi. Nechtě toho, než vás zničí!“
Rashas se zatvářil pobaveně. „Já se s Temnou královnou nespojil — vy jste její služebnice, takže byste to měla vědět. Já dělám vše, co je v mých silách, abych ochránil svůj lid před jejím zvrhlými stíny. Osvítilo mě Paladinovo svaté světlo!“
„Ne, Rashasi,“ řekla Alhana tiše. „Paladinovo světlo ozařuje, ale neoslepuje.“
Rashas se s tvrdým, povýšeným výrazem odvrátil od Alhany a obrátil se tváří ke Gilovi, který teprve teď začínal chápat, co se děje.
„Něco takového… nemůžete udělat!“ vydechl Gil. Nevěřícně se na Rashase zadíval. „Nemůžete…“
Senátor po něm mrštil žlutým hávem Mluvčího. „Nastal čas, aby ses připravil na obřad, princi.“
12. kapitola
Tanis byl ve Věži Slunce naposledy v temných dnech těsně před začátkem Války kopí. Na Krynn se vrátili zlí draci. Noví a strašliví nepřátelé — drakoniáni — se přidávali k ostatním služebníkům Temné královny a vytvářeli obrovské armády pod velením mocných Dračích velmistrů. Zvítězit v boji s tak mocným nepřítelem se zdálo nemožné. V této věži se elfové Qualinestu možná naposledy sešli, aby naplánovali odchod svého lidu z milované domoviny.
Za temné noci tehdy neochvějně hořely malinké plamínky naděje: Nadějí byla hůl s modrým krystalem a žena, která byla natolik moudrá a silná, aby s ní dokázala zacházet; nadějí byl veselý šotek, který se rozhodl pomoct při „malých věcech“; nadějí byl rytíř, jehož odvaha se stala majákem pro všechny, kdo se krčili ve strachu před hrozivými křídly Temné královny.
Zlatoluna, Tasslehoff a Sturm — oni a zbytek hrdinů byli s Tanisem v této komnatě, v této věži. Cítil jejich přítomnost i teď. Rozhlédl se po komnatě Mluvčího slunce a zaradoval se. Všechno dobře dopadne. Vzhlédl ke kupoli, kterou zdobila jiskřící mozaika modrého nebe a slunce na jedné straně, stříbrného měsíce, rudého měsíce a hvězd na druhé.
„Prosím, bohové,“ modlil se Tanis tiše. „Odvedu tě domů, synu, a začneme zase od začátku. A tentokrát to bude jiné, slibuji.“
Dalamar stál vedle Tanise a také hleděl vzhůru. Temný elf se pobaveně zasmál. „Zajímalo by mě, jestli ví, že teď mají na stropě i černý měsíc?“
Tanis se šokované zadíval na strop. Pak potřásl hlavou. „Je to jenom díra. Několik kachlů vypadlo, to je vše.“