Tanis bezmocně přihlížel, jak synova naděje zemřela.
Gil svěsil hlavu a ramena. Pak se zhluboka nadechl, zvedl hlavu a zadíval se s klidným a hrdým výrazem do prázdna.
Rashas zahájil obřad, jak nejrychleji to šlo, a pominul všech rituály a ceremoniální řečičky, které elfové tolik milovali.
„Situace je vážná. Včera v noci chytily qualinestské stráže vetřelce, silvanestského špeha!“
Starší elfové vypadali náležitě šokované a rozhořčeně. Mladší elfové si vyměnili pohledy a zavrtěli hlavami.
„Zvěda jsme zajali a postavíme ho před soud. Ale kdo ví, jestli pracoval sám? Možná je jen předvojem útočící armády! Proto,“ pronesl Rashas tak hlasitě, až skoro křičel, „se senát v zájmu bezpečnosti národa rozhodl učinit jediný možný krok, který mu zůstal.
Thalas-Enthie rozhodla, že Porthios z rodu Solostaranů, současný Mluvčí slunce a hvězd, bude za zločiny proti svému lidu zbaven titulu. A dále bude vyhoštěn a vypovězen ze země, ze všech zemí, po kterých kráčí dobří lidé.“
„Protestujeme proti tomuto rozhodnutí!“ zvolal hlas.
Starší elfové zhrozeně požadovali, aby předstoupil ten, kdo se něčeho takového odvážil. Skupina mladých elfů stála pospolu a tváře jim ztvrdly vzdorem.
„Hlav Domů se nikdo neptal,“ pokračoval mladý elf a jeho hlas sílil, aby překřičel hlasy, které se dožadovaly ticha. „A proto protestujeme proti rozhodnutí.“
„Záležitost se Hlav domů netýká,“ prohlásil Rashas ledově. „Podle práva rozhoduje jen Mluvčí o tom, kdo bude vypovězen. A v případě, že vážný zločin spáchal samotný Mluvčí, vynese rozsudek Thalas-Enthie.“
„A kdo rozhodl o tom, že Porthios spáchal zločin?“ nedal se mladík.
„Thalas-Enthie.“
„Jak pohodlné!“ posmíval se mladík.
Jeho společníci ho podpořili. „Ať hlasují Hlavy Domů,“ zakřičelo jich několik.
„Chceme vyslechnout samotného Porthia,“ zavolala mladá žena. „Má právo se bránit.“
„Nabídli jsme mu to,“ řekl Rashas úlisně. „Poslali jsme zprávu do Silvanestu. Posel řekl Mluvčímu, že byl obviněn ze zrady a má se ihned vrátit a zodpovídat se. Jak vidíte, Porthios se nedostavil. Zůstal v Silvanestu. Opovrhuje nejen zákony, ale i vlastním lidem.“
„Chytré, velmi chytré,“ zamumlal Dalamar. „Rashas se samozřejmě zapomněl zmínit o tom, že Porthia uvrhli v Silvanestu do vězení.“
Tanis sledoval dění v ponurém mlčení. Jeho obavy o syna sílily. Zdálo se, že Rashas se nezastaví před ničím. Dalamar měl pravdu. Senátor uvízl ve spárech Temné královny.
Rashas pokračovaclass="underline" „A tady je nejvýmluvnější znamení toho, jak Porthios lidem pohrdá. Ukaž jim to, princi Gilthasi.“
Gilthas zvedl hlavu. Zdálo se, že váhá. Rashas mu něco pošeptal. Gilthas na něj pohlédl s odporem a nenávistí. Pomalu sáhl do žlutého hávu a vytáhl třpytivý zlatý medailon ve tvaru slunce.
Komnatou se jako poryv větru prohnalo vzteklé zašumění.
Sluneční medailon byl starý, posvátný artefakt, který po staletí předával Mluvčí svému nástupci. Tanis přesně nevěděl, jaká je jeho moc. Potomci Silvana tajemství pečlivě uchovávali.
Kolik toho o něm věděl Dalamar? přemýšlel Tanis neklidně. A jak o něm věděl? Ne že by na tom záleželo. Temný elf měl pravdu. Porthios by se posvátného medailonu nikdy dobrovolně nevzdal.
Bílý plášť šeptala Rashasovi něco do ucha. Dalamar se napnul, ale Bílý plášť zjevně nabízela radu, ne varování.
„Všechno proběhlo podle práva,“ řekl Rashas, „ale pokud mladší a nezkušenější členové požadují hlasování, umožníme ho.“
Hlasovalo se. Porthios velkou většinou prohrál. Sluneční medailon rozhodl. Porthios se v očích elfů zřekl svého lidu. Nepřítomnému Mluvčímu zůstali věrní jen mladí elfové.
Rashas neoblomně pokračoval. „Zůstali jsme bez vůdce, a proto se obracíme k dalšímu potomkovi proslulého Silvana. Je mi potěšením a ctí představit vám Gilthase, syna Lauralanthalasy, dcery Solostorana, a příštího Mluvčího slunce a hvězd.“
Rashas strčil do Gilthase, který se davu zdvořile uklonil. Byl mimořádně bledý.
„Thalas-Enthie bedlivě prostudovala původ prince Gilthase. Považujeme ho za zcela uspokojující.“
„A co skutečnost, že jeho otec je napůl člověk?“ pokusil se namítnout jeden z mladých elfů.
Rashas se shovívavě usmál. „V dnešních osvícených dobách bychom už něco takového neměli obracet proti němu. Nemyslíte?“
Mladík se zamračil a neodpověděl. On a jeho společníci se chytili do vlastní pasti. Kdyby proti Gilthasovi dál protestovali, zdáli by se stejně zaujatí a nepružní jako starší. Mladí Představení si vyměnili pohledy. Pak se jako jeden obrátili a opustili síň.
Komnatou se jako hrom rozlehlo ustarané mumlání. Elfům se to nelíbilo. Zdálo se, že někteří začínají pochybovat. Rashas vydal příkaz Bílému plášti a pokynul jí. Zjevně rozkázal, aby se vydala za rebelujícími členy. Chystala se protestovat, ale Rashas se zamračil. Zopakoval gesto a tentokrát ostřeji.
Bílý plášť potřásla hlavou, opustila řečniště a pospíšila si ven ze síně.
„Děkuji, Takhisis!“ vydechl Dalamar.
Tanis stejně poděkoval Paladinovi.
Vyrazili vpřed a začali se opatrně proplétat davem. „Do nikoho nevraz!“ varoval Dalamar. „Možná jsme neviditelní, ale nejsme duchové!“
Elfové v komnatě zneklidněli a začali si mezi sebou mumlat.
Rashas pochopil, že ztrácí kontrolu. Zjevně musel vše rychle ukončit. Požádal o ticho. Elfové se postupně zklidnili a věnovali mu plnou pozornost.
„Nastal čas složit Slib,“ řekl a rychle se rozhlédl po síni.
Teď už nikdo neprotestoval. Tanis s Dalamarem byli skoro u řečniště. Gilthas se ho držel tak pevně, až mu zbělely prsty, jako by se potřeboval opřít. Zdálo se, že nevnímá, co se kolem něj děje. Tanis se připlížil blíž. Pevně svíral magický prsten.
Rashas se obrátil ke Gilthasovi. „Souhlasíš tímto, Gilthasi z rodu Solostaranů, z vlastní svobodné vůle se složením Slibu slunce a hvězd? Budeš po zbytek svých dnů sloužit lidu jako Mluvčí?“
Gilova tvář byla bezvýrazná, oči mrtvé. Navlhčil si suché rty a otevřel ústa.
„Ne, Synu! Zadrž!“ Tanis si strhl prsten.
Gil užasle hleděl na otce, který jako by vyrostl ze země.
Tanis popadl syna za paži. „Sundej si medailon!“ rozkázal. „Rychle!“
Dalamar se objevil po Gilově levici. Mladík hleděl omámeně z otce na temného elfa. Elfové v komnatě začali křičet a zmateně mumlat. Gil sevřel v ruce medailon.
Rashas, který stál těsně vedle mladíka, mu něco pošeptal.
„Gile, sundej si medailon,“ zopakoval Tanis tiše a trpělivě. „Neboj! Budeš v bezpečí. Odvedu tě domů.“
Tanisova slova probrala mladíka z netečnosti, ale neudělal to, co Tanis chtěl.
Gil se otci vytrhl. Byl smrtelně bledý, ale hlas měl silný.
„Mýlíš se, otče.“ Gilthas pohlédl na Rashase. „Já už jsem doma.“
Rashas začal volat stráže. Po vypuknutí zmatku vběhla Bílý plášť zpět do síně.
„Rychle, příteli!“ pobízel Dalamar tiše. „Pokud se ovšem nechceš stát svědkem magického souboje, který nám strhne věž na hlavu!“
„Gile, poslouchej mě,“ začal Tanis vztekle.
„Ne, otče, ty poslouchej mě,“ řekl Gilthas klidně. „Vím, co dělám.“
„Jsi dítě!“ zuřil Tanis. „Nemáš tušení, co děláš…“
Gilova tvář zrudla, jako by ho Tanis uhodil. Mlčky hleděl na otce a tiše ho žádal o důvěru, o pochopení. Medailon — posvátný artefakt elfů — mu zářil na hrudi a jasné světlo se mu odráželo v modrých očích.