„Pozdě, Vaše Veličenstvo,“ řekl tiše. „Když jsem odcházel, Gilthas skládal Slib. Ještě předtím Thalas-Enthie rozhodla, že budete vyhoštěni.“
„Vyhoštěni,“ zopakovala Alhana.
Krev jí zmizela z tváří. Zbledla, jako by z ní vyprchal život. Pohled jí nedobrovolně zalétl k Dalamarovi, k temnému elfovi — ke zosobnění její zkázy. Zachvěla se, odvrátila a zakryla si oči rukou.
Dalamar ohrnul ret. „Nemáte žádné právo se ode mě odvracet, má paní. Teď už ne.“
Alhana sebou trhla. Chvěla se, přitiskla si ruku k ústům a opřela se o křeslo.
„Dalamare…“ začal Tanis drsně.
„Ne, Půlelfe,“ řekla Alhana tiše. „Má pravdu.“
Zvedla hlavu a hříva tmavých vlasů jí v pocuchaných vlnách obklopila krásnou tvář. Natáhla k němu ruku. „Prosím, odpusťte mi, Dalamare. Máte pravdu. Jsem nyní totéž co vy. Zachránil jste mi život. Přijměte moji omluvu a vděčnost.“
Dalamar ponechal ruce založené v rukávech černého hávu. Tvář se mu zatvrdila pohrdáním, zmrzla hořkými vzpomínkami.
Alhana nic neřekla. Pomalu spustila ruku.
Dalamarův povzdech se podobal větru ševelícímu v korunách topolů. Černý háv zašustil. Dotkl se špiček Alhaniných prstů, sotva se o ně otřel, jako by se bál, aby jí nechtíc neublížil.
„Mýlíte se, Alhano Hvězdbrízo,“ řekl tiše. „Mohou vás vyhnat z domova a nazvat vás ,temným elfem’, ale nikdy nebudete jako já. Já porušil zákon. Vědomě. A udělal bych to znovu. Měli právo mě vyhnat.“
Odmlčel se, podržel její ruku ve své, upřeně se na ni zahleděl a s veškerou upřímností řekclass="underline" „Cekají vás těžké časy, má paní. Pokud budete vy nebo vaše dítě někdy potřebovat pomoc nebo útěchu a nebudete se bát mě vyhledat, udělám vše, co bude v mých silách, abych vám pomohl.“
Alhana se na něj beze slova zadívala. Pak se pousmála. „Děkuji za nabídku. Jsem vám za ni vděčná. A nemyslím, že bych se bála.“
„Davate! Kde jsi?“ zazněl zdola rozzlobený hlas. „Proč nejsi na svém místě? Vy tam!“
„To je Rashas,“ řekl Tanis a bedlivě naslouchal. „Asi s sebou přivedl další kagonestské otroky.“
Dalamar kývl. „Očekával jsem ho. Musel pochopit, že sem přijdeme. Mohli bychom se jim postavit.“ Temný elf na Tanise pochmurně pohlédl a čekal. „Bojovat s nimi…“
„Ne! Žádný boj!“ Alhana chytila Tanise za paži a nedovolila mu tasit zbraň. „Pokud prolijeme krev, ztratíme veškerou naději na mír!“
Tanis zůstal nerozhodně stát s mečem napůl taseným z pochvy. Slyšel, jak Rashas v komnatách pod nimi posílá stráže prohledat dům.
Alhana zesílila stisk. „Už nejsem královna. Nemám právo cokoli rozkazovat. Proto vás prosím…“
Tanis byl vzteklý, podrážděný. Toužil bojovat, nic by ho nepotěšilo víc. „Po tom, co vám udělali, Alhano? Necháte se pokorně vyhnat?“
„Pokud jedinou další možností je zabíjet, pak ano!“ řekla Alhana tiše.
„Rozhodni se, Tanisi!“ nabádal Dalamar. Kroky se blížily.
„Je příliš pozdě,“ řekl Tanis a vrazil meč zpět do pochvy. „To přece víte, Alhano. Příliš pozdě.“
Pokusila se promluvit, ale místo toho si povzdychla. Ruka jí ochable sklouzla z Tanisovy paže.
„V tom případě,“ řekl Dalamar, „půjdu. Jdeš se mnou, Půlelfe?“
Tanis zavrtěl hlavou.
Temný elf si založil ruce do rukávů. „Sbohem, královno Alhano. Ať vás provázejí bohové. A nezapomeňte na moji nabídku.“
Uctivě se jí uklonil, pronesl zaklínadlo a zmizel.
Alhana hleděla na místo, kde stál. „Co se to se světem děje?“ zamumlala. „Přátelé mě zrazují… nepřátelé pomáhají…“
„Zlé časy,“ odvětil Tanis hořce. „Vrací se noc.“
Vidina mu ukázala stříbrný měsíc, který vykoukl zpoza bouřkových mračen, na okamžik ozářil stezku, pak zmizel, zahalen temnotou.
Dveře se rozlétly. Dovnitř vběhly kagonestské stráže. Dva elfové popadli Tanise za paže. Jeden Tanisovi sebral meč a druhý mu přitiskl nůž na krk. Dva další se natáhli po Alhaně.
„Zrádci! Neopovažujte se mě dotknout!“ obořila se na ně. „Dokud nepřekročím hranice, jsem vaše královna.“
Zdálo se, že Kagonesti zastrašila, protože pohlédli nejistě jeden na druhého.
„Nechtě ji být. Nebude vám dělat problémy,“ rozkázal Rashas. Senátor se zastavil ve dveřích. „Odveďte čarodějnici na hranice s Abanasinií. Na rozkaz Thalas-Enthie ji vyžeňte.“
Alhana prošla pohrdavě kolem Rashase. Nepodívala se na něj, jako by jí nestál za pohled. Kagonesti ji doprovodili.
„Nemůžeš ji poslat do Abanasinie samotnou a bezbrannou,“ protestoval Tanis vztekle.
„To nemám v úmyslu,“ odvětil Rashas s úsměvem. „Tyji, míšenče, doprovodíš.“ Rozhlédl se po komnatě a tvář mu potemněla. „Byl tady sám?“
„Ano, senátore,“ odvětil Kagonesti. „Temný mág musel uniknout.“
Rashas obrátil pohled k Tanisovi. „Spikl ses s vypovězeným čarodějem známým pod jménem Dalamar Temný a pokusil ses přerušit korunovaci právoplatného Mluvčího slunce a hvězd. Proto je ti, Tanisi Půlelfe, do konce života zakázáno vstoupit do Qualinestu. Takový je zákon. Máš proti rozhodnutí námitky?“
„Mohl bych mít,“ řekl Tanis a promluvil obecným jazykem, kterému strážci nerozuměli. „Mohl bych se zmínit o tom, že nejsem jediný v této místnosti, kdo se spikl s Dalamarem Temným. Mohl bych Thalas-Enthii říct, že
Gilthas nesložil Slib z vlastní vůle. Mohl bych říct, že jsi nechal Porthia uvěznit a jeho manželku držíš jako rukojmí. Tohle všechno bych mohl prozradit. Ale neudělám to, že, senátore?“
„Ne, míšenče, neuděláš,“ odvětil Rashas také obecným jazykem, ale plival slova, jako by mu zanechávala pachuť v ústech. „Budeš mlčet, protože mám tvého syna. A byla by škoda, kdyby nového Mluvčího potkal brzký a tragický konec.“
„Chci Gilthase vidět,“ řekl Tanis elfsky. „Zatraceně, je to můj syn!“
„Pokud máš na mysli nového Mluvčího slunce a hvězd, pak ti musím, míšenče připomenout, že podle elfského práva nemá Mluvčí otce ani matku, ani jinou rodinu. Jeho rodinou jsou všichni elfové. Všichni skuteční elfové.“
Tanis udělal krok směrem k Rashasovi. Jeden z Divých elfů se postavil ochranitelsky před senátora.
„V tuto chvíli přijímá nový Mluvčí pocty lidu,“ pokračoval Rashas chladně. „Je to významný den v jeho životě. Přece mu ho nepokazíš tím, že ho zahanbíš svojí přítomností, že ne?“
Tanis v duchu pokrčil rameny. Pomyšlení na to, že odejde, aniž by Gilthase spatřil, aniž by mu řekl, že chápe, že je na něj hrdý, pro něj bylo nesnesitelné a pukalo mu při tom srdce. Ale Tanis moc dobře věděl, že Rashas má pravdu. Otec, který byl bastard, a navíc míšenec, by mohl Gilthasovi způsobit potíže a ještě zhoršit situaci, v níž se ocitl.
A ta už byla dost obtížná.
Tanis svěsil ramena. Hořce pokrčil rameny a vypadal přitom zbitý a poražený.
„Odveďte ho na hranice,“ řekl Rashas.
Tanis vyrazil pokorně kolem senátora. Ale pak se před Rashasem zastavil, zprudka se otočil, zahnal se a udeřil. S uspokojením zasáhl kost.
Senátor zavrávoral vzad a přistál na okrasném stromě.
Kagonesti pozvedli meče.
„Nechtě ho být,“ zamumlal Rashas a masíroval si čelist. Z koutku úst mu vytékal pramínek krve. „Takovým způsobem bojují sluhové temnoty proti tomu, co je správné. Neposkytnu mu to zadostiučinění, abych ránu oplatil.“