Zašustění ve větvích bylo jediným varováním, které Tanis dostane.
„Tanisi!“ zavolal Dalamar. „Buď opatrný!“
Tanis ignoroval jej, Bílý plášť i elfy s luky a šípy ve větvích. Vyrazil k synovi.
Gilthas se čarodějce vytrhl. Znovu ho popadla a tentokrát ještě pevněji.
Gilthas vzteky zrudl, ale s námahou polkl. Tanis viděl, jak Gil potlačil vztek, viděl v synovi sám sebe. Gilthas pronesl něco tichým, smířlivým hlasem.
Bílý plášť stále nevypadala potěšené, ale pustila ho a ustoupila. Tanis překročil hranice. Natáhl se a chytil syna do náruče.
„Otče!“ řekl Gilthas a hlas se mu zlomil. „Myslel jsem, že jsi odešel. Chtěl jsem s tebou mluvit. Nedovolili mi…“
„Já vím, synu. Já vím,“ řekl Tanis a pevně chlapce objal. „Chápu. Věř mi, že teď už to chápu.“ Tanis položil Gilovi ruce na ramena a upřeně se mu zadíval do tváře. „Opravdu to chápu.“
Gilova tvář potemněla. „Je královna Alhana v pořádku? Rashas mě ujistil, že je, ale já je přinutil, aby mě sem vzali a mohl jsem se tak přesvědčit na vlastní oči…“
„Je v bezpečí,“ řekl Tanis tiše. Zadíval se na Bílý plášť, jež přeskakovala zlověstným pohledem od chráněnce k čaroději v černém plášti, který se ukrýval ve stínech. „Samar je s královnou. Myslím, že víš, že ji ochrání.“
„Samar!“ Gilova tvář se rozzářila. „Zachránili jste ho? Jsem tak rád! Chtěli mě přinutit podepsat rozsudek smrti. Nepodepsal bych, otče. Nevím, co bych udělal,“ mladíkova tvář ztuhla, „ale nedovolil bych to.“
Tanis hleděl na Bílý plášť. Dalamar by ji zastavil. Ale dokázal by zároveň zabránit lučištníkům vystřelit? Ale ti by se na druhou stranu zdráhali ohrozit život nového Mluvčího…
„Gile,“ řekl Tanis obecným jazykem, „nesložil jsi Slib dobrovolně. Přinutili tě k tomu. Mohl bys hned teď odejít. Dalamar by nám pomohl.
Gilthas sklonil hlavu. Nebylo pochyb o tom, jak odpoví. Vzhlédl s teskným úsměvem. „Dal jsem čarodějce slovo, otče. Když jsem tě tady našel, slíbil jsem, že se s ní vrátím, pokud mi dovolí… se… se s tebou rozloučit.“
Hlas se mu zlomil. Na chvíli se odmlčel, bojoval sám se sebou, pak tiše pokračovaclass="underline" „Otče, slyšel jsem, jak jsi jednou řekl lordu Guntharovi, že kdybys měl na vybranou, nikdy bys ve Válce kopí nebojoval. Přinutily tě k tomu okolnosti. A proto se ti nelíbilo, když tě lidé nazývali hrdinou. Udělal jsi, co jsi musel — co by udělala každá rozumná bytost.“
Tanis si povzdychl. Vrátily se mu vzpomínky — většinou temné. Zesílil sevření. Tanis věděl, že za okamžik bude muset syna nechat jít.
„Otče,“ řekl Gil upřímně, „neklamu sám sebe. Vím, že toho moc nezměním. Vím, že mě chce Rashas zneužít pro své zvrácené plány, a v tuto chvíli nevidím způsob, jak ho zastavit. Ale vzpomínáš si, co říkal strýček Tas, když vyprávěl příběh o záchraně tupého trpaslíka před rudým drakem? ,Malé věci můžou způsobit velký rozdíl.’ Pokud budu moct malými věcmi pracovat proti Rashasovi, otče…“
Vychováváme děti k tomu, aby nás opustily.
Tanis to udělal, aniž by si to uvědomil. Teď už to věděl, viděl to ve tváři chlapce — ne, muže — který stál před ním. Asi by měl být hrdý… a byl. Ale hrdost byla jen malým plamínkem, který nedokázal zahřát srdce zmrzlé ztrátou.
Bílý plášť začínala být netrpělivá. Zpoza opasku vytáhla hůlku posázenou klenoty.
Dalamar to viděl a tiše na přítele zavolaclass="underline" „Tanisi, příteli, pokud mě potřebuješ, jsem tady.“
Tanis syna naposledy objal. Využil jeho blízkosti a pošeptal mu. „Teď jsi Mluvčím, Gilthasi. Na to nezapomínej. Nedovol, aby na to zapomněl Rashas a jeho společníci. Bojuj s ním. Nemusíš na to být sám. Viděl jsi mladé elfy, kteří dnes opustili shromáždění? Získej je na svoji stranu. Zpočátku ti nebudou věřit. Budou si myslet, že jsi Rashasův pěšák. Budeš je muset přesvědčit o opaku. Nebude to snadné. Ale já vím, že uspěješ. Jsem na tebe hrdý, synu. Hrdý na to, co jsi dnes udělal.“
„Děkuji, otče.“
Poslední objetí, poslední pohled, poslední odvážný úsměv.
„Řekni matce… že ji mám rád,“ řekl Gil tiše.
Namáhavě polkl. Pak se otočil, opustil otce a zamířil zpět k Bílému plášti. Pronesla slovo.
A byli pryč.
Tanis bez ohlédnutí překročil hranice — stejně by nic neviděl, protože mu do očí vyhrkly slzy. Ale šel s hlavou vztyčenou jako hrdý otec, jehož syn se právě stal vládcem.
Až do večera, do tmy půjde se vztyčenou hlavou. Dokud se nevrátí domů. Dokud nebude muset říct Lauraně, že už milovaného syna možná nikdy neuvidí…
„Takže,“ řekl Dalamar a dál se držel ve stínech velkých dubů, „nepřesvědčil jsi Gilthase, aby se s tebou vrátil.“
„Ani jsem to nezkoušel,“ odvětil Tanis ostře a chraplavě. „Dal čestné slovo, že se vrátí.“
Dalamar se na přítele na okamžik upřeně zadíval. „Dal jim slovo…“
Temný elf potřásl hlavou a povzdychl si. „Jak už jsem říkal, syn Tanise Půlelfa je ten poslední, koho chtěla Takhisis vidět na elfském trůně. Pokud tě to utěší, příteli, tak Její temné Veličenstvo nechtělo, aby to takhle dopadlo. Je jí nesmírně líto, že jsme zklamali.“
Tanis si pomyslel, že by ho zpráva asi měla potěšit.
Dalamar mávl rukou a vyřkl slovo a ubrus, polštář, víno, chléb a sýr zmizely. Vsunul ruce do rukávů černého hávu.
„No, příteli, už ses rozhodl? Co uděláš?“
„Asi to, co musím,“ řekl Tanis hořce. „Nemůžu dovolit, aby Rashas zavraždil Porthia. A až Porthia osvobodíme, budu mu muset zabránit v tom, aby zavraždil Rashase a ostatní elfy v Qualinestu, což nebude nijak lehký úkol.“
Vyšel zpod dubů a zastavil se na stezce, která vedla do Qualinestu. Zadíval se do ševelícího listí topolů domova, kde strávil dětství.
„Tolik jsem tě toho chtěl naučit, Gilthasi,“ řekl Tanis tiše, „tolik jsem ti toho toužil říct. Tolik věcí…“
Dalamar položil Tanisovi ruku na rameno. „Možná jsi ta slova nepronesl nahlas, příteli, ale myslím, že je tvůj syn slyšel.“
Tanis se odvrátil od Qualinestu ke stezce, která vedla do temnoty. Obrátil se zády k domovu, který zůstane navždy prázdný, bez ohledu na to, kolik lidí v něm bude žít.
„Pojďme,“ řekl.
Epilog