To Mikaha elegantně umlčelo, Jasonovi však na náladě moc nepřidalo — a Jason zavřel oči, aby si na chvíli odpočinul. Když je znovu otevřel, byla již tma, a tak je střídavě zavíral a otvíral až do rozbřesku, kdy musel nabudit Ijale a požádat ji, aby mu přinesla misku s kořeny bede. Povšiml si, jak se tváří, když mu otírala obličej.
„Takže se tady neoteplilo,” poznamenal. „To teplo se týká jen mě.”
„Utrpěls kvůli mně zranění,” zakvíla a dala se do pláče.
„Blbost!” odmítl Jason. „A zemřu jakkoli, zemřu vlastní rukou. To jsem si umanul už dávno. Na planetě, kde jsem se narodil, byly jenom slunečné dny a nekonečný klid a dlouhý, předlouhý život. Rozhodl jsem se odtud odjet, víc se mi zamlouval krátký a plný život než dlouhá a prázdná existence. Teď si vezmu ještě trochu toho kořene, protože bych rád na svoje trápení zapomněl.”
Droga měla velice silný účinek a infekce se již značně rozšířila. Jason se potácel v klesající zarudlé mlze z kořene bede, pak se z ní vynořil a zjistil, že se nic nezměnilo. Ijale u něho dosud byla, pečovala o něho, a Mikah, spoutaný ve vzdáleném rohu řetězy, byl pohřížen do myšlenek. Říkal si, co se s nimi asi stane, až zemře, a ta myšlenka ho trápila.
Při jedné z takových ponurých, zpytujících nálad zaslechl ten zvuk: sílící burácení, které náhle prořízlo venkovní atmosféru, a pak odeznělo. Zvedl se na lokty, aniž dbal na bolest, a vykřikl. „Ijale, kde jsi? Honem sem pojď!”
Přiběhla ze sousední místnosti, a Jason si uvědomil, že slyší výkřiky, hlasy na kanálu a na nádvoří. Slyšel ten zvuk doopravdy? Nebo to byla jen halucinace z horečky? Ijale se ho pokoušela násilím položit, ale setřásl ji a zvolal na Mikaha. „Nezaslechls před chvílí něco? Nezaslechls?”
„Spal jsem… myslím, že jsem zaslechl…”
„Co?”
„Nějaký hřmot — probudil mě. Bylo to jako… ale to není možné…”
„Není možné? Proč to není možné? Byl to raketový motor, že? Tady, na takové primitivní planetě.”
„Jenže tady žádné rakety neexistují.”
„Teď tady jsou, ty idiote. Kvůli čemu jsem podle tebe postavil vysílačku ve formě modlícího mlýnku?” Při usilovném přemýšlení zkrabatil obličej do zamračeného výrazu, snažil se přimět mozek, omámený horečkou, k činnosti.
„Ijale!” zvolal a zalovil pod polštářem, kde měl schovanou peněženku. „Vezmi tyto peníze… všechny… a skoč do Chrámu Elektra a dej je kněžím. Nenechej se od nikoho zadržet, protože toto je nejdůležitější věc, jakou jsi kdy dělala. Oni pravděpodobně přestali kolem otáčet a všichni vylezli ven, aby čuměli na vzrušující podívanou. Ta raketa nemá šanci najít správný směr, pokud nebude mít naváděcí signál — a jestli přistane v Appsale na nějakém jiném místě, mohly by nastat komplikace. Řekni jim, aby točili klikou, a ne aby jí přestali točit, protože se sem blíží loď bohů a té je potřeba vyslat vstříc tolik modliteb, kolik jen bude možné.”
Ijale vyběhla a Jason s těžkým oddechnutím klesl na postel. Byla tam v atmosféře kosmická loď, která zachytila jeho SOS? Bude na palubě lékař nebo léčebný přístroj a budou schopni ho v tak pokročilé fázi infekce vyléčit? Určitě ano, každá kosmická loď má nějaké lékařské vybavení. Poprvé od chvíle, kdy utrpěl zranění, si dovolil pomyslet na to, že je snad ještě naděje, aby svoje zranění přežil, a chmurná tíseň z něho spadla. Dokonce se na Mikaha usmál.
„Mám takový pocit, bratře Mikahu, že jsme zkonzumovali poslední krenoj. Myslíš, že se dokážeš s takovou nepřízní osudu vyrovnat?”
„Budu nucen vydat tě spravedlnosti,” pronesl Mikah vážně. „Tvoje zločiny jsou příliš vážné, než aby bylo možno je utajit nemohu konat jinak. Musím kapitána požádat, aby uvědomil policii…”
„Jak se člověk s takovým uvažováním může dožít tak vysokého věku?” zeptal se chladně Jason. „Co mi zabrání v tom, abych tě nechal zabít, takže bys žádná obvinění nemohl vznášet?”
„Řekl bych, že něco takového neuděláš. Jistý druh cti ti nechybí.”
„Jistý druh cti? Konečně slova uznání z tvých úst! Je možné, že by v tvé neoblomnosti byla přece jenom malá trhlinka?”
Dříve než mohl Mikah reagovat, znovu se ozvalo zaburácení rakety a ozvalo se níže než poprvé, ale tentokrát neodeznělo, naopak sílilo, až ohlušovalo, a slunce na chvíli překryl nějaký stín.
„Rakety na chemický pohon!” vykřikl Jason hlasitěji, než byl zvuk burácení. „Doprovodná loď, nebo přistávací člun velké kosmické lodě… určitě nalétává na můj jiskrový signál — jiná náhoda je skoro vyloučena.” V té chvíli vběhla do místnosti Ijale a klesla vedle Jasonova lůžka.
„Kněží uprchli,” vyrazila ze sebe naříkavě, „všichni se skrývají. Obrovská bestie, která chrlí oheň, se snáší dolů, aby nás všechny zničila!” Najednou zněl její hlas jako pronikavý křik — burácení na nádvoří totiž náhle ustálo.
„V pořádku přistála,” vydechl Jason, pak ukázal na výkresový papír na stole. „Ijale, papír a tužku. Podej mi je. Napiš, u vzkaz a chci, abys ho odnesla do lodě, která přistála.” Ijale se odtáhla, silně se chvěla.
„Ijale, nemusíš mít strach, je to jenom loď, která se podobá té, v jaké jsi už plula, jenže tahle pluje vzduchem, nikoli po vodě. V ní budou lidé, kteří ti neublíží. Zajdeš tam a ukážeš jim můj vzkaz, pak je sem přivedeš.”
„Mám strach…”
„Nemusíš mít. Nic zlého z toho nevzejde. Ti lidé v lodi mi pomohou a myslím, že dokážou, aby mi bylo zase dobře.”
„Tak já půjdu,” řekla prostě, povstala a přiměla se, byt se třást nepřestala, aby vyšla ze dveří ven.
Jason ji doprovázel pohledem. „Mikahu, jsou chvíle,” poznamenal, „že mohu být na lidskou rasu hrdý, pokud se zrovna nedívám na tebe.”
Minuty se vlekly a Jason se přistihl, že tahá za přikrývky, že je žmoulá prsty při pomyšlení, co se asi na nádvoří děje. Trhl sebou, když se náhle ozvalo kovové zařinčení a po něm několik rychle po sobě následujících explozí. Neútočí ti blázni na loď? Zkroutil se, a když se pokusil vstát, proklínal sám sebe za to, že je tak slabý. Nemohl než ležet a čekat — zatímco jeho osud byl v rukou někoho jiného.
Zazněly další exploze — tentokrát z vnitřku budovy— pak volání a hlasité výkřiky. Z chodby se ozvaly běžící kroky — do místnosti vběhla Ijale a za ní Meta s dosud kouřící pistolí v ruce.
„Z Pyrru je cesta dlouhá,” přivítal Jason Metu, když spočinul očima na její půvabné, ale nyní ustarané tváři a na důvěrně známých ženských tvarech, nyní krytých převlekem z hrubé kovové tkaniny. „Ale nedokážu si vzpomenout na nikoho, koho bych raději viděl těmi dveřmi procházet…”
„Ty jsi zraněn!” Rychle k němu přiběhla, klekla z druhé strany k jeho lůžku tak, aby viděla na otevřené dveře. Když ho uchopila za ruku a nadzvedla ji, pod dojmem suchého tepla jeho pokožky se jí rozšířily zorničky. Neřekla ani slovo, odepla od opasku medikit a přitiskla mu jej k pokožce na předloktí. Diagnostická sonda se vysunula a mediku přičinlivě zacvakal, jedna injekční jehla pronikla pod kůži a za ní v rychlém sledu tři další. Pak medikit ještě zavrněl, když ho přeočkovával, a rozsvítila se na něm kontrolka oznamující, že léčení skončilo.
Meta byla k němu hluboko skloněna — nyní se sklonila ještě víc, aby se dotkla jeho rozpukaných rtů svými, a pramen blond vlasů jí sklouzl přes čelo. Líbala ho s očima otevřenýma, a aniž se od něho odtáhla, výstřelem rozmetala kus dveřního rámu a donutila vojáky v chodbě, aby se stáhli.