„Myslíte si, že právě toto se děje?” zeptal se Mikah, když se připravoval k ulehnutí na antigravitační lehátko.
„Doufám, že se to děje. A než se odeberete na lože, nehodláte mi odemknout náramky? Přistání nemusí být zrovna komfortní a třeba se budem potřebovat honem dostat jinam.”
Mikah uvažoval, pak vytáhl pistoli. „Pustím vás, ale jestli se o něco pokusíte, budu střílet. Jakmile přistaneme, opět vás spoutám.”
„Díky za ty dary,” poznamenal Jason, když měl ruce volné a třel si zápěstí.
Prudká decelerace na ně dolehla náhle, ždímala jim vzduch z plic v neovladatelných, trhavých vydechnutích, stlačovala je hlouběji do poddajných lehátek. Mikah měl pistoli přitisknutou k hrudi tak silně, že ji nemohl nadzvednout. Nemusel ji však zvedat — Jason se nemohl postavit, ani pohnout. Potácel se na hranici bezvědomí, viděl jen útržkovitě přes černou a červenou mlhu.
Tíživý tlak ustal tak rychle, jak se dostavil.
Dosud padali. Ze zádě se ozvalo zasténání motorů — ty však už nenaskočily. Oba muži se ani nehýbali, jen po neměřitelnou délku času, kdy loď padala, na sebe upřeně hleděli.
Než loď dopadla, stočila se, takže narazila pod úhlem. Pro Jasona měl konec podobu pohlcující vlny zahřmění, otřesu a bolesti. Náhlý náraz ho přitlačil ke svírajícím popruhům, které vlivem setrvačnosti jeho těla praskly, a vrhl ho napříč pilotní kabinou. Jeho poslední myšlenka platila varování, že si musí chránit hlavu. Pozvedl před sebe ruce, když narazil na stěnu.
Existuje chlad, který je tak pronikavý, že se neměří teploměrem, ale bolestí. Chlad, který se zařezává do masa, než otupí a zabije.
Jasona probral z bezvědomí zvuk jeho vlastního hlasu, chraptivě vzlykajícího. Ten chlad byl tak všezahrnující, že vyplňoval vesmír. A pochází z mrazivé vody, uvědomoval si, když vykašlával vodu z ústa nosu. Něco ho svíralo, a musel vynaložit značnou námahu, než si uvědomil, že je to Mikahova ruka. Mikah plaval a držel Jasonovi obličej nad vodou. Zmenšující se tvar ve vodě, ve tmě dost neurčitý, nemohl být nic jiného než jejich loď, z níž při pohřbívání unikaly bubliny a ozývalo se sténání kovu. Chladná voda již nepůsobila bolest, a Jason se pokoušel odpočívat, když ucítil pod nohama něco pevného.
„Stoupni si, sakra, a jdi,” vydechl Mikah chraptivě. „Neunesu…neunesu tě…sám tě neunesu…”
Z vody se vypotáceli bok po boku jako čtyřnozí plazové, kteří nedovedou chodit vzpřímeně. Všechno vypadalo hodně neskutečně, a Jason se nedokázal přimět k žádné rozumné úvaze. Nesmí se zastavit, to věděl určitě, ale co jiného má dělat?
Temnotou problesklo nějaké světlo — třepetavé světlo, které se k nim přibližovalo. Jason nemohl ze sebe vypravit ani hlásku, slyšel, jak Mikah volá o pomoc. Světlo se přiblížilo — byla to vlastně jakási pochodeň, kterou někdo držel nad hlavou. Když se pochodeň dostatečně přiblížila, Mikah se vztyčil na nohy.
Z reality se stal zlý sen. Pochodeň nedržel člověk, ale nějaká hrozná bytost s ostře řezaným obličejem, která praštila Mikaha kyjem tak silně, že ten beze slova klesl k zemi, a pak se otočila k Jasonovi.
Jason neměl na boj dost síly, i když se všemožně snažil, aby se postavil na nohy. Prsty zarýval do zmrzlého písku, ale zvednout se mu nepodařilo — a při posledním pokusu klesl vyčerpaně tváří k zemi.
Pokoušelo se o něho bezvědomí, ale odolal. Plápolající pochodeň se přiblížila ještě víc a s ní šouravé zvuky kroků v písku. Pomyšlení, že se k němu zezadu přibližuje neurčitá hrůza, bylo nesnesitelné — s vynaložením posledních sil se překulil na záda a zíral na netvora tyčícího se nad ním, než mu oči překryla temnota z vyčerpání.
4
Ten netvor ho nezabil, jen stál a upřeně na něho shlížel — a jak zvolna plynuly sekundy a Jason zůstával naživu, nutil se do úvah o hrůze, která se z temnot vynořila.
„K’e vi stas el…?” zeptal se netvor, a teprve až nyní si Jason uvědomil, že je to lidská bytost. Smysl otázky zachytil na periférii vyčerpaného mozku — měl dojem, že řeči docela dobře rozumí, i když ji nikdy neslyšel. Pokusil se odpovědět, ale z hrdla se mu ozvalo pouze chrčivé bublání.
„Ven k’n torcoj — r’pidu!”
Z ostrova temnoty se vyloupla další světla a současně zazněl pleskot běžících nohou. Jak se světla přibližovala, Jason uviděl člověka stojícího nad ním zřetelněji a pochopil, proč ho mylně považoval za nějaké nelidské stvoření. Všechny jeho končetiny totiž halily pásy špinavé kůže, hruď a tělo chránily tlusté, překrývající se kožené pásy s krvavě rudými znaky. Hlavu mu obepínal chránič z lebky nějakého, slepici podobného, zvířete, který se spirálovitě zužoval ve špici a v přední části měl vyvrtané dva malé otvory pro oči. Z dolní části chrániče hlavy vyčnívaly velké, na prst dlouhé zuby, které již tak hrozivý vzhled ještě umocňovaly. Jediné, co svědčilo o příslušnosti majitele k lidskému rodu, byl matný a špinavý plnovous, který vyčuhoval pod zuby chrániče hlavy. Další z mnohých detailů si Jason uvědomil jen okrajově: něco objemného za jedním ramenem a nějaké tmavé předměty u pasu. K Jasonovi se snesl těžký kyj a dloubl ho do žeber, ale Jason se nemohl o obranu ani pokusit — potácel se na hranici bezvědomí.
Na hrdelní povel se domorodci s pochodněmi zastavili plných pět metrů od místa, kde Jason ležel. A Jason si jen neurčitě uvědomoval, že se diví, proč jim těžkooděnec nedovolí, aby přistoupili blíž— světlo z jejich pochodní sem dopadalo jen slabě. Na této planetě mu zatím všechno připadalo nepochopitelné.
Na nějakou dobu musel ztratit vědomí, protože když znovu vzhlédl, z písku vedle něho čněla pochodeň a těžkooděnec, který mu už jednu botu stáhl, ho právě připravoval o druhou. Jason se ochable zkroutil, ale botu nezachránil — z nějakého důvodu nedokázal donutit svaly k poslušnosti. Zdálo se mu, že ho zrazuje i odhad času, a i když se každá sekunda přímo vlekla, události se odehrávaly neuvěřitelně rychle. Nyní už neměl ani jednu botu, a těžkooděnec mu šmátral po kombinéze, ale každých několik sekund se zarazil, aby krátce pohlédl na řadu domorodců s pochodněmi.
Magnetická upínadla byla pro něho něčím naprosto neznámým — ostré zuby našité na jeho hrozivé výstroji se Jasonovi zařezávaly na zápěstích do pokožky, jak se je snažil rozevřít nebo pevnou kovovou tkaninu roztrhnout. Zlostně a nervózně zabručel, když se náhodně dotkl tlačítka pro uvolnění medikitu, který mu zůstal v ruce. Zdálo se, že má z té lesklé skříňky radost — ale když mu jedna z ostrých jehel pronikla chráničem a bodla ho do ruky, vztekle zaječel a praštil přístrojem o zem — a to, co z přístroje zbylo, zašlapal zuřivě do písku. Ztráta nenahraditelného medikitu vyprovokovala Jasona k činnosti — posadil se a pokoušel na jeho torzo dosáhnout. Avšak bezvědomí ho opět stáhlo do své náruče.
Někdy před úsvitem ho k vědomí zvolna přivedla úporná bolest hlavy. Zjistil, že je zabalen do nějaké silně zapáchající surové kůže, která z jeho tělesného tepla zadržovala jen málo. Stáhl si z hlavy dusící přehyb a upřel pohled k hvězdám, chladným tečkám světla, které se v mrazivé noci třpytily. Vzduch měl osvěžující účinek, a Jason ho nasával plnými doušky, které mu spalovaly hrdlo, ale vyčistily hlavu. Poprvé si uvědomil, že dočasnou ztrátu schopnosti časového odhadu mělo na svědomí poranění hlavy, které utrpěl, když loď havarovala — prsty si na hlavě nahmatal lepkavou bouli. Měl zřejmě otřes mozku — to by vysvětlovalo, že se pak nemohl hýbat nebo logicky uvažovat. Chladný vzduch mu znecitlivěl obličej — raději si opět přetáhl kůži přes hlavu.