Выбрать главу

„Poprvé v životě jsem viděl takové konstrukční řešení lodi.“

„Vraky rozmáčknuté jako mouchy na okně.“

„Hřbitov.“

„Planeta-past.“

„Ale z vesmíru vypadala docela nevinně.“

„V-víš co. Klete? Tak mě napadlo, že taková planeta nemohla vzniknout sama o sobě, a to tím spíš v soustavě neutronových dvojhvězd. Navíc ten podivný svazek s oběma dvěma složkami… To je tak divné, že asi nikdo, žádná loď jakékoli civilizace neodolá, aby se sem nepodívala. Ta planeta nevznikla sama o sobě.“

„Znáš snad jinou příčinu? Ani Assunta nevěřil v b-bohy.“

„Ty se. Klete, díváš nahoru, můžeš nanejvýš zhodnotit zrcadlový povrch roviny. Já se dívám dolů. Zdánlivě matové sklo, ale když tak ležíš celý den a celou noc, začínáš v něm vidět nějakou hlubinu, tisíce vrstev, pod které proniká pohled, něco jako perspektiva dvou naproti sobě postavených zrcadel, donekonečna. To není planeta, ale puchýř olověného skla, možná pozůstatek nějaké vymřelé civilizace, jakási monstrózní konstrukce. Škoda že jsme nestačili zjistit, co se skrývá pod tou vnější glazurou.“

„Třeba se to ještě dozvíme. Zanedlouho se pod námi ta křišťálová skořápka rozestoupí nebo nás ten skleněný rosol vcucne.“

„N-nedělej si legraci. Klete. Já přece viděl…“

„Co?“

„Asi to bylo vyčerpáním, ale měl jsem dojem, že jich tam vzadu skrz mlhu vidím tisíce, modrošedých i šarlatových, někdy přikrytých povlakem z černých prostěradel nebo vybledlých tisíciletým visením ve fyziologickém roztoku, který však neukončil život těch barevných členovců, rozrostlých křovisek, mnohohlavých radiolarií či průsvitných kolonií fagocytů larvovité bělosti a polotekutých améb…“

„Tozzi! Ty máš halucinace!“

„Ne. Klete. Já dobře vím, že to není možné, ale poslouchej mě. Ať tenhleten svět stvořil kdokoli — musel v tom vidět určitý cíl. Nedovedu si představit, čemu může sloužit soustava neutronových hvězd spřažená s planetou, která na sebe periodicky soustřeďuje gravitační potenciál obou dvou složek… A přece tam jsou! Jakoby sebraní z těch všech rozbitých lodí kolem, někdy ještě podivnější než maškary ze schizofrenického snu.“

„Sám jsi říkal, že je to planeta-past. Hrůzná pracivilizace si tu doplňuje sbírku kosmických prvoků. Jak naše předchůdce, tak nás zahubila zvědavost, obyčejná touha po vědění, typická pro rané vývojové stadium každé civilizace. Přilákala nás nevšednost této planety, a tak jsme se stali novým exponátem ve sbírce, jejíž majitel možná už na nastraženou návnadu zapomněl.“

„Ne-nedělej si legraci. Klete.“

„Jsi vyčerpaný, Tozzi. Odpočiň si a nemluv tolik.“

„Nemůžu! Chápeš to? Co z toho. že už je konec! Já to chápu. Událo se tolik věcí. ale my jsme vlastně vůbec nic nepochopili a nadále nic nechápeme. Vzpomínáš si, jak Denis řekl, když jsme přelétali nad rovníkem, že zaregistroval obraz téměř nedotčené lodi?“

„Zaskočilo je to hned po přistání. Měli špetku štěstí, zrovna jako my. Po těch shrábnutých z prostoru zůstal jedině kovový flek, dokonce i bez kráteru, jako rozstříknutá kapka rtuti.“

„Jestli tady dochází k úplnému kolapsu prostoru, stejně by je to mělo na povrchu zrcadla rozmačkat. Ale tamta loď to přežila. Podle Denise připomínala tvarem disk.“

„Asi přiletěli z planety se strašně silnou přitažlivostí.“

„Jako náš Jupiter.“

„Bane, ještě větší. Hmotou se to asi rovnalo hvězdě. V konečné fázi prostorového kursu tady přitažlivost přesahuje veškeré meze, a loď přesto zůstala celá.“

Jak snadno se to mluví o konečné fázi, když stačí zavřít oči, aby paměť vylovila z mozku projekci utrženého kusu filmu z toho. co bylo na samém začátku… Denis spřažený s řídicí soustavou navádí na přistání. Přes obrazovku se přesouvá stín karikaturně deformované lodi ve vypouklé čočce glóbu, velké a hladké, rozlezlé až po obzor, vyleštěné v dílně nějakého kosmického Spinozy, brusiče démantů.

A konečně odraz podepřený tetelícím se sloupem žáru. Foot zůstává nehybně viset, ale vtom jím cosi trhne a stahuje ho na ocelově šedivý povrch zrcadla…

… Vylézají ven, aby se podívali na díru v trupu. První sestupuje po žebříčku Gloom. Zůstává stát na široce rozkročených nohou, obrovská chodidla ploše přiléhají k půdě, koule holé lebky se točí kolem dokola, sleduje čáru obzoru duhovkami hmyzích, mozaikových zřítelnic. Hlášení těm, co čekají v propusti, a pak sestupují jeden po druhém: Tozzi, potom Assunta. Tozzi v modrém skafandru. vysoký, široký v ramenou. pod skleněnou přílbou černé oči a krátce zastřižené černé vlasy. Štíhlý Assunta, nejmenší z nich tří, obličej s propadlými tvářemi, dlouhé bílé vlasy, oči guru. Denis zůstává uvnitř — mozek lodi nikdy neopouští tělo. Ti tři, kteří vyšli ven, se rozcházejí kolem varhanní baterie trysek. Stojí. Gravitační kladivo znovu uhodí, podlomí jim kolena. Padají naznak — Gloom velice pomalu, jako by měl chvíli sílu odolávat síle přitažlivosti. Assunta vyráží zasténání — popruhy od kyslíkových bomb se mu vrývají do ramen — první kapituluje Tozzi. Otáčí se na břicho, tak je to pohodlnější, ale nazpátek už se neotočí. Zalévá je třetí vlna a Tozzi zůstává ležet s obličejem rozpláclým o průzor přílby vtlačené do země.

„M-mluv, Kle-ete,“ chroptí svistivým dechem…D-dokud vidíš.“

„Vypadá to jako tanec, jako by konaly nějaké tajemné mystérium.“

„Pos-led-ní služba.“

„A je jich pořád víc, přilétají zdaleka. Úplná fantasmagorie. Copak na ně přitažlivost nepůsobí?“

„Chtěl bych…“

„Co, Tozzi?“

„Mít taková křídla-a-a…“

Nový příliv olova do těla přikovaného k zemi. Opravdový člověk, jak říkává Tozzi, by měl už dávno místo mozku znetvořený strup hlenu pod lebeční klenbou. Budoucnost patří nám.

„Kle-ete!.. To nemůže být už te-eď!“

„Jen klid.“

„Proč nám dali vědomí, které d-doved-de přetrvat smrt těla?“

„Ne nadlouho.“

„Ale j-já cítím, j-jak mi od-umírají tkáně, d-do kterých se ne-nemůže dostat k-krev. j-jak mi praskají žebra, j-jak mi železný hrb láme páteř. N-ne-mů-ů-žu. Klete! Kdybych se uměl modlit o smrt… Tomu nás Assunta nenaučil… Nechtě mě konečně umřít! Nebo mi sundejte tu tíhu ze zad!“

„Bohové neexistují.“

„N-ne-vím. J-já nic… n-nic nevím! J-já chci jen žít, sundejte mi ze zad aspoň ty zatracené kyslíkové bomby!“

„Žádný z nás nevstane ze země.“

„Žádný z nás… Ale ty přece… Klete! Ty jsi přece ve skutečnosti Gloom!“

„Já vím.“

„Nemáš kostru, jsi opatřený venkovním krunýřem jako brouk a máš tak úžasnou sílu…“

„Nemůžu ti pomoct.“

„Nevěřím ti! Ty nechceš. Máš strach o sebe. Myslíš si, že to přežiješ.“

„Jak můžeš takhle mluvit, Tozzi!“

„Gloome, ty jsi robot, stroj, a tak musíš poslouchat, jako jsem já poslouchal Assuntu a Denis tebe… Jsem víc člověkem než ty!“

„Co chceš?“

„Pokus se vstát.“

„Nemůžu.“

„Rozkazuju ti: Vstaň a jdi!“

Zoufalá křeč ocelových svalů.

„N-ne-mů-žu.“

„Jsi stroj, docela obyčejný stroj, a musíš poslouchat! Nesmíš mě tu takhle nechat. Víš, co to znamená? Já u-mí-rám. Glo-o-ome!“

Černé kruhy před očima. Námaha svalů oslabuje schopnost uvažovat. Tozzi má pravdu. Nesmí ho takhle nechat — člověk umírá.