Byly to popruhy od typizovaného padáku, kterým je vybavený každý skafandr pilota. Horečnatě je začal rozpínat. Nebylo to ani trochu snadné. Nejdřív musel uvolnit záchrannou vestu, odepnout spony a potom si pořádně zacvičil, než ze sebe popruhy svlékl. Přitom si párkrát hltl slané a hořké vody, ale výsledkem bylo, že držel v ruce kožený řemen dlouhý asi dva metry a zakončený velkou sponou. Doplaval znovu až k boji. Mírně se pohupovala na vlnách těsně vedle něho. Ochoz lemovaný zábradlím mu připadal tak blízko. Svěsil sponu na řemenu kolmo dolů. počkal na moment, kdy se kolébající boje naklonila směrem k němu. a hodil. S kovovým třesknutím zmizela spona za okrajem ochozu, ale když zatáhl za řemen, žbluňkla zpátky do vody. Hodil znovu. Marně. Na konci řemenu nebyl žádný hák a pouhá spona se neměla oč zachytit natolik, aby udržela váhu jeho těla. Desetkrát, dvacetkrát obeplul boji a házel. Marně. Podíval se na hodinky. Bylo šestnáct třicet. Už skoro pět hodin se marně snaží dostat na ten zatracený sud. Pocítil hlad. Sáhl tedy do hermeticky uzavřené kapsy z vnitřní strany skafandru a jeho prsty narazily na nevelký háček, kterým byly sepnuty popruhy vesty. Horečně začal odtrhávat háček od látky, přičemž hlasitě proklínal ty. kteří vestu ušili tak solidně. Konečně držel v ruce vytoužený kus zahnutého železa. K řemenu ho uvázal v mžiku. Na hlad zapomněl. Znovu začal házet tak dlouho, až se konečné háček zachytil o zábradlí. Trhnutím vyzkoušel, zda dobře drží. a začal pomalu šplhat nahoru. Byl to mladý atletický muž, ale když se překulil přes zábradlí, bezmocně zůstal ležet na úzkém ochozu. Nevěděl, jak dlouho tam ležel a tiskl tvář ke studenému kovu. Byl šťastný, že se mu podařilo vylézt na boji, přestože tato skutečnost nic radikálně neměnila na jeho dost beznadějné situaci. Moře se pomalu uklidňovalo, houpalo teď už méně. Natáhl ruku. vstal a zády se opřel o stěnu sudu. Pocítil v obličeji mírný osvěžující vítr, a to ho přivedlo k plnému vědomí. Pozorně si prohlédl svůj úkryt a zaťukal prstem na mokrou stěnu. Něco ho zarazilo, a tak zaťukal znovu. To, co zpočátku považoval za kov, žádný kov nebyl. Na hladkém povrchu, který teď rychle osychal, nebylo ani stopy po ochranné barvě, jakou se obvykle boje natírají, a nebylo tam ani stopy po rzi. Jako kdyby tam tu podivnou bóji teprve dnes umístili. Působila dojmem, jako by právě vyšla z továrny a jako by nebyla z kovu, nýbrž odlitá nebo vylisovaná z nějaké neznámé umělé hmoty. A ještě něco. Vlny oceánu nedosahovaly až do výšky ochozu, a přesto byla horní část boje mokrá, a teprve teď ve větru vysychala. Na závětrné straně — o čemž se přesvědčil, když po úzkém ochozu obešel bóji kolem dokola — byla ještě úplně mokrá, jako by se byla před chvílí vynořila z hlubiny. Podíval se pozorněji, teď si asi tak ve výšce pasu povšiml řady vypouklých míst, která vypadala jako malé nýty asi tak velikosti hrachu, s velice zploštělými hlavičkami. Byly tam přesně zapasované, anebo možná tvořily s hladkou stěnou jediný celek. Každý čtvrtý se mírně leskl, jako by byl povlečen tenkou vrstvičkou skla. Dřepl si, aby si jeden z nich pozorně prohlédl, a současně opřel ruce o dva sousední, po obou stranách. Tiché zaskřípění způsobilo, že honem vstal a o krok ustoupil. Hladká stěna boje bez nejmenší rýhy přímo před ním praskla a odhalila úzký nízký vstup. Stál bez hnutí a nemohl se rozhodnout. Uplynula minuta nebo možná dvě a obě strany vstupu se zas sesunuly k sobě. Opět měl před sebou jen hladkou stěnu.
Dřepl si k lesklému puntíku. Nic. Opřel obě ruce o sousední puntíky a stěna se zase rozestoupila a obnažila vstup. Opatrně přidržel rukama obě hrany a vstrčil hlavu dovnitř. Uvnitř byla bóje úplně prázdná. Čistá podlaha nazelenalého odstínu a zrovna taková řada vypouklých nýtů s každým čtvrtým lesklým, jako venku. Neměl jinou volbu. Sehnul hlavu a bokem se protáhl dovnitř. Jen o krok postoupil, vstup se za ním zavřel a nahoře se rozsvítilo mírné světlo, jež ozářilo vnitřek teplým jasem slunného dne. Odkud světlo vychází, to nezjistil. Padalo prostě shora, jakoby odnikud. V jednu chvíli pocítil podivnou lehkost a hned mu došlo, co to znamená. Byl přece pilot. Padal… Boje se potápěla. Potápěla se rychlostí rychlovýtahu. Strnul hrůzou. Zdánlivě se nic nezměnilo. Mírné světlo svítilo pořád, ale celým tělem cítil, že klesá stále rychleji. Trvalo to dost dlouho. Náhle však pocit padání ustal, stěna proti němu se rozsunula a objevil se jasně osvětlený široký tunel. Tentokrát neváhal. Neměl co ztratit. Jistým krokem vstoupil do tunelu a narovnal se. Pozorně si prohlížel, co je kolem něho. Šedivá neprůsvitná stěna za ním se s tichým, sotva slyšitelným mlasknutím uzavřela. Chodba byla krátká, měla tři čtyři metry a končila barevnou mlhou, ve které vířily zlaté záblesky jakýchsi nezvučných elektrických výbojů. Opatrně došel blíž. Delší dobu se na to díval a pak se pomalu dotkl rukou kotoučů mlhy. Jeho ruka nenarazila na žádný odpor. Vsunul ji hlouběji. Zmizela mu z očí jako v kouři. Udělal energický krok vpřed. Nakrátko se mu mírně zatočila hlava, ucítil jakýsi teplý závan, ale všechno se zas vrátilo do normy. Stál v obrovské síni zalité jasným světlem, které dopadalo odnikud. Uprostřed podlahy vkleslé jako mísa se tyčilo nevysoké pódium, na němž se stříbrně třpytily mírně zaoblené tvary čehosi, co vypadalo jako báně nebo vypouklá opěradla křesel, obrostlá tmavými knoflíky. Pokud to byly lenošky, tak snad jedině pro trpaslíky. Těžko by se vešel do kterékoli z nich, přestože příliš urostlý nebyl. Právě naopak. Kolegové ze základny si často dělali legraci z jeho malé postavy. Rozhlédl se kolem a pomalu, se zatajeným dechem kráčel doprostřed. Byl už dva nebo tři metry od pódia, když strnul. U boční stěny báně či křesla se něco pohnulo. Ucítil kapky potu na čele a jeho ruka instinktivně nahmatala ve vnitřní kapse blůzy známý tvar služební pistole. Dotyk studeného kovu mu vrátil duchapřítomnost a odvahu. Nemyslel na nic, nedělal žádné rozbory. Byl tím vším jen otřesen a strašně udiven. Zbraň nevytáhl, ale nevytáhl ani ruku z kapsy. Udělal dva kroky vpřed. A znovu ten pohyb u křesílka. Teď ho spatřil. Těsně vedle jedné koule stál na několika pavoucích nožkách předmět kulatý jako míček, z něhož se k němu natahovalo několik tykadel. Ještě jeden krok vpřed — a míček, který vypadal jako ježek, se na svých pavoucích nožkách zvedl do výšky. Současně se ozval pronikavý sykot. Vytáhl pistoli z kapsy, a právě vtom se kolem něho zatočil jakýsi vír, jakási strašlivá síla mu sevřela ramena. Pistole mu vypadla z ruky náhle zdřevěnělé a on, odfouknut mocným, ač jemným závanem, odlétl velkým obloukem až ke stěně síně. Dopadl zády na podlahu, v posledním zlomku sekundy jakoby přibrzděn a jemně složen. Okamžitě vyskočil. Teď už. se začal bát, ale současně v něm rostla jakási slepá odevzdanost. Jeho pistole, která se černou ocelí zřetelně odrážela od světlé podlahy, ležela tam, kde mu ji vyrazila z ruky neznámá síla. Rychlým a odhodlaným krokem k ní došel a sehnul se pro ni. Ale vykřikl překvapením a bolestí. Místo na chladnou pažbu narazily jeho prsty asi dvacet centimetrů nad pistolí na tvrdou, i když absolutně neviditelnou překážku. Rychle přejel rukou po neviditelném předmětu a napřímil se v nezměrném úžasu. Jeho služební pistole spočívala jakoby zalitá do ledu či skla. Byl tedy zbaven své jediné zbraně, ale místo aby ho to znepokojilo, pocítil zcela nezdůvodnitelný optimismus. Ano. Něco nebo někdo ho zbavil zbraně, ale současně mu nic zlého neudělal. Stejně dobře mohla přece nejen jeho pistole, ale i on sám být v tuto chvíli zalit do příslušně velkého skleněného kvádru. Ne, tady mu nic nehrozí. Alespoň do chvíle, kdy sám, ať záměrně či bezděčně, neohrozí nějaký důležitý mechanismus. Před chvíli se o tom přesvědčil. Jen co vytáhl pistoli, okamžitě začaly působit nějaké síly. Nejhorší však bylo, že on, pilot první třídy, se v tom vůbec nevyznal. Poslední rok strávil na pokusné základně, kde pro potřeby letectva zkoušeli nejmodernější zařízení, jaká kdy lidský intelekt vymyslel, ale tohle, nač narazil, bylo cizí. A nejenom cizí. Stupněm spolehlivosti a automatizovanosti to převyšovalo všechno, s čím se kdykoli setkal, a to právě bylo nejnepochopitelnější. I kdyby bylo tohleto místo, kam se náhodou dostal, základnou nějaké cizí mocnosti, stejně tu něco nehrálo. Za prvé byl sám představitelem mocnosti, která byla v technice a vynalézavosti jednou z nejpřednějších, a za druhé — ani jiní nebyli schopni vynalézt, a tím spíše vyrobit něco, o čem by se on byl nedoslechl. Ne! Tady bylo všechno cizí a nepochopitelné. Začal se rozhlížet kolem, teď už klidně. Podlaha mírně stoupala od středového pódia a končila prudkým zlomem v kolmé stěny. Na druhé straně, přímo proti němu, se rýsoval velký světlý čtverec, jakoby zespoda osvětlený. Vypadal jako okno v podlaze, jako okno, které se dívá do jasně osvětleného prostoru. Pomalu obešel pódium a přitom pozoroval toho podivného ježka na pavoucích nohách. Zase sebou trhl, mírně se nadzvedl a namířil hřbetová tykadla proti němu. A zase se ozvalo tiché zasyčení bůhví odkud. Tentokrát na tento projev (nevěděl, zda nepřátelský, nebo přátelský) vůbec nezareagoval. Minul pódium a zamířil k jasnému čtverci v podlaze. Okno to bohužel nebylo. Čtvercová skvrna nebyla průsvitná, přestože z ní vycházela příjemná, mírná, nazelenalá záře. Špičkou boty se dotkl opalizujícího povrchu. Byl tvrdý a hladký jako celá podlaha. Bez okolků do toho jasného čtverce šlápl a dupl nohou. V tu chvíli začal celý čtverec i s ním klesat dolů. Hladce, bez nejmenších otřesů, bleskurychle, jako volným pádem. Před očima se mu mihla tmavá čára podlahy, ale nestačil ani vykřiknout, když se deska zastavila. Měkce, bez nejmenšího trhnutí, jako by nepodléhala zákonům gravitace. Nad hlavou, ve výši asi tří metrů, měl jednolitou matovou desku stropu. Absolutně žádná stopa, že právě odtamtud před několika sekundami sjel. Stál v síni ještě prostornější, než byla ta předchozí, ale na rozdíl od ní velmi slabě osvětlená a plná jakýchsi předmětů v pološeru, jež neuměl identifikovat. Bylo tu příliš velké přítmí. Jen ho tato myšlenka napadla, hned zalilo síň jasné sluneční světlo. Nehledal jeho zdroj. Začal si zvykat na to, že v těchto podivných prostorách pod vodou (nepochyboval o tom, že se octl hluboko pod hladinou oceánu) světlo existuje, přestože nemá potuchy, odkud se bere. Překvapilo ho i to, jak rychle se uskutečňují jeho přání, která ani nahlas nevyslovil. Napadl ho podivný experiment. Tak podivný a nepravděpodobný, že se nahlas zasmál. Vyzkoušíme to! „Příliš mnoho světla.“ pomyslel si. A v tom okamžiku světlo zřetelně potemnělo, přestože nezhaslo. To už na něj bylo trochu moc. Co je to, k čertu? Tak je pilotem kosmonautem, nebo Alenkou v říši divů? Všechno se to znepokojivě začalo podobat halucinacím.