Chvíli intenzívně uvažoval.
„Vizuálně se subakustickým komentářem.“ riskl to a bezděčně tu větu vyslovil nahlas. Na malé obrazovce před ním se rozsvítily kmitající čáry, po velkém úseku nástěnné obrazovky přelétly barevné pruhy a objevil se trojrozměrný prostorový obraz. Nekonečná hladina oceánu. Čisté nebe bez mráčků a slunce sklánějící se k západu.
„Aktuální stav na povrchu. Vítr stálý severovýchodní o síle 0,6. Oceán 2,6. Do západu slunce zbývá jedna hodina třináct minut a čtyři sekundy.“ informoval ho indiferentní hlas automatu. Po malé pauze se ozval týž hlas, teď už rychlejší, trochu se zajíkající.
„Máš u sebe poškozený autoinform. Vysílá vadné signály, které ruší synchronizaci uvnitř systému. Vypni ho.“
Udiveně se na sebe podíval a najednou pochopil. Když vstupoval do bóje, měl na sobě záchrannou vestu a zapnutou vysílačku v chodu. Zaujat tím, co se kolem něho dalo, až do této chvíle vysílačku nevypnul. Také nevypustil vzduch z vesty. Přesunul páčku a vzduch se sykotem ulétl. Nafouknutá vesta se opět proměnila v obyčejnou zplihlou vestu se spoustou kapes. Ztichla i havarijní vysílačka.
„Ještě další údaje?“ zeptal se melodický hlas.
„Ne… Počkej… Teď mi sděl údaje z posledního období, dejme tomu…“ chvíli zaváhal. „Dejme tomu z posledních čtyř dnů.“
„Spojím s ústřední pamětí…“
Panoramatická obrazovka na chvíli zšedla, ale pak znovu zasvítila barevným obrazem. Opět bylo vidět nekonečný oceán, ale vypadal docela jinak než předtím. Až po obzor se valily strašlivé vodní valy jako pohyblivá horstva. sunuly se jeden za druhým proti temnému, zataženému nebi. V levém horním rohu obrazovky se vyloupl světlý čtvereček a začaly v něm přeskakovat nějaké podivné útvary. V prvním okamžiku nemohl pochopit, co to může znamenat. Něco podobného už někde viděl, ale kde? Najednou si vzpomněl.
Skoro na všech obrazovkách monitorů kosmických lodí vystříhával počítač kousek obrazu a vedle aktuálního obrazu průběžně udával v tom úseku ubíhající čas. Tady to bylo stejné, jenomže cifry (pokud to vůbec byly cifry) byly pro něho zcela nečitelné. Asi to byla nějaká šifra. Obraz se mezitím poněkud změnil. Bouře zřejmě utichla, protože vlny byly menší a menší a obloha se očividně vyjasnila. Vtom se objevil na obzoru jakýsi stříbrný záblesk a sunul se po nebeské klenbě. Hned poznal, co to je, byl přece pilot. Bylo to letadlo.
„Zvětšit, prosím.“ Obraz se okamžitě zvětšil a zaostřil.
Odkud znal tu siluetu? Propána, vždyť je to jeho stroj! U řídicích pák toho stříbřitého trojúhelníku sedí on sám. Vtom bez jakýchkoli varovných známek, že dojde ke katastrofě, ztratil stroj řiditelnost a začal padat šikmo dolů. Po několika sekundách se od letadla oddělil malý černý puntík a rychle padal k hladině dosud rozbouřeného moře. Táhl za sebou nabývající kopuli padáku.
„Stroj zemský. Tryskový. Rychlost nadzvuková. Typ nám neznámý. Vypínám motor. Zesiluji havarijní signál pilota. Pád není kontrolován primitivním aerodynamickým zařízením, jež slouží tomuto cíli. Žádné časobytové zabezpečení. Je nezbytné přijmout trosečníky na transzákladně. Stroj zajišťuji. Nový typ. Daleko větší rychlost než u přístrojů dosud zkoumaných.“
Na obrazovce veliká hala hangáru nebo dílny. Uprostřed letadlo v dezolátním stavu. Rozmontované součástky rozházené ve zdánlivém nepořádku. Mezi tím vším se horečně pohybují cizí automaty, které zevrubně zkoumají pozůstatky jeho skvělého stroje.
Díval se na to a byl otřesen. Konstrukce toho letadla byla přece státním tajemstvím! Existovaly jen dva pokusné exempláře. Jeden na brzdě v tunelu na základně, druhý tenhleten. Začalo mu svítat, ale v prvním okamžiku tu myšlenku zavrhl jako nepravděpodobnou. Jenže co když je tomu rak? Musí se o tom přesvědčit. Musí získat jistotu.
„Prosím o akustický komentář.“
A zase se ozval hlas. Tentokrát skutečný hlas. Ve velkém sále zazněly podivné, neznámé zvuky. Bylo to cosi jako modulovaný hvizd přerušovaný tleskáním. Pro posluchače to nebylo nepříjemné, naopak. Zvuky byly tiché a lahodily lidskému sluchu. Ale nebyl to žádný známý způsob dorozumění mezi lidmi. Teď už si tím byl jist. To nebyla lidská řeč. Podmořskou stanici neřídili lidé. A kdo tedy? Kdo postavil v hlubinách oceánu toto nádherné dílo intelektu a techniky? Kdo jsou ti příchozí, kteří s takovým úsilím zkoumají zemskou techniku a civilizaci? Z jakých hvězdných soustav pocházejí a jaký mají cíl? Přátelský, nebo nepřátelský? V tu chvíli si vzpomněl, že v této oblasti už několikrát beze stopy zmizela jak letadla, tak lodě. Tento akven byl smutně proslulý, a proto se mu všichni pokud možno vyhýbali. Jeho sem přihnala bouře. Cyklon, který byl až dosud považován za jedinou příčinu přerušeného spojení a zmizení letadel a lodí.
Tak už dost, pomyslel si — a v tom okamžiku obrazovka zhasla a podivný hlas se odmlčel. Bylo mu jasné, že sám tady nic nezmůže. Tohle je úkol pro celou výzkumnou expedici, skládající se z vědců různých oborů. Teď už mu byla jasná jeho role v tom podivném dobrodružství. Musí se odtud dostat stůj co stůj, musí se dostat na základnu a vrátit se sem se skupinou vědců. Náhoda, která ho sem přivedla, může znamenat obrat v dějinách lidstva. První kontakt s jinou civilizací. Možná zmaření nepřátelských záměrů, možná naopak navázání přátelství? Okamžik. Od jeho nehody neuplynulo ještě pět hodin. Podle teoretického předpokladu měla jeho vysílačka nadále vysílat signály a on věděl, že dokud tato doba neuplyne, budou záchranná letadla pročesávat předpokládanou oblast nehody. Možná že nad ním v tuto chvíli přelétají jeho kolegové a čekají, kdy se v jejich přijímačích ozve trosečníkův signál. A proto honem na povrch! Nemělo by to být příliš obtížné. Teď, když už věděl, že stanice není obydlena, měl lepší pocit. Ústřední paměť zná jistě přesný plán stanice i cesty a způsoby, jak se odtud dostat. Kdyby měl jídlo, mohl by tu strávit celé měsíce. Při vzpomínce na jídlo pocítil hrozný hlad, a tak rychle vytáhl čokoládu. Neměl jí mnoho, ale když snědl tři tabulky, tedy celou svou zásobu, jeho nálada se zlepšila natolik, že mu celé to dobrodružství začalo připadat docela příjemné a zajímavé. Opět se sklonil nad stolem.
„Ústřední paměť. Prosím o plán stanice.“
„Ústřední paměť. Situační sekce. Druhé stanoviště.“
Přes obrazovku přelétly nějaké kolmé čáry a zmizely. Aha, funkce jsou tedy přesně rozděleny. Přesedl si na sousední židli a sklonil hlavu ke stolu.
„První stanoviště připraveno.“
Takže tady to není. Přesedl si na třetí.
„Druhé stanoviště připraveno.“
„Prosím o plán stanice s označením, jak se dostat na povrch.“
Trochu neklidně se zadíval na obrazovku. Objevil se na ní nákres něčeho, co zřejmě měla být stanice, respektive její plán. Chaos nepravidelných čar, čtverců, úhlů, barevných kruhů. Od centrální tmavomodré skvrny se táhla pulsující zelená linie k pravému dolnímu rohu. kde byla zakončena žlutým puntíkem. To bude asi cesta ven. Možná že pro tvůrce této stanice byl plán ideálně přehledný a prostý. Ale pro něho? Byl si vědom, že tenhleten rébus nerozluští ani za sto let. Tmavomodrá skvrna je zřejmě ta centrála, kde právě je, a co dál? Moment. Může přece odejít stejnou cestou, jako přišel. Že ho taky to nejjednodušší řešení nenapadlo hned! Zelený čtverec výtahu měl těsně za svými zády. Vyskočil z křesla, a když poslušně odjelo do středu místnosti, stoupl si na zelenou skvrnu a dupl. Výtah se rozjel dolů. Znovu se ocitl v hale s podivnými přístroji. Bylo tam světlo. Rozhlížel se kolem sebe. Kam teď? Všemi směry se táhly úplně stejné chodby. Která vede k výtahu? Nemohl si vybírat. Vkročil do první zkraje a po několika krocích si s úlevou oddychl. Tady je výtah. A tak jak očekával, začal stoupat, když dupl nohou. A zase sál s vkleslou podlahou a s pódiem uprostřed. Ale co to? Kam se poděl ten ježek na pavoucích nohách? Vedle podivných křesel na pódiu nebylo nic. Zmizela i jeho služební pistole, zalitá do neviditelného kvádru. Dostal strach. Třeba je ten míček s tykadly majitelem a spolutvůrcem stanice? Pokrčil rameny. A co má být? Neudělal mu nic zlého, když vytáhl zbraň, tak mu teď snad taky neutrhne hlavu. Ta myšlenka ho tak potěšila, že bez váhání vykročil k výklenku, ve kterém se převalovaly kotouče šedivé mlhy a nezvučně jiskřily výboje. Najednou se zastavil. Počkat. Neodejde odtud přece s prázdnýma rukama. Mohlo by se stát. že by mu na základně nevěřili. Musí s sebou vzít nějaký nevelký předmět. Vědci ho prozkoumají a zjistí nade vši pochybnost, zda je to dílo lidské civilizace, nebo není. Co by si tak s sebou měl vzít? Všiml si. že se kousek od výklenku těsně nad podlahou táhne při zdi úzká police a na ní že leží asi tři metry od něho plochý černý předmět. Nějaká krabička nebo kazeta. Nepříliš velká, skladná, přesně to, co potřebuje. Jen aby nebyla připevněná! Rychle přiskočil k ležícímu předmětu. Připevněný naštěstí nebyl. Připomínal tvrdé pouzdro z umělé hmoty, ve kterém se dal vycítit tvrdý hranatý předmět. Co v tom asi může být? Ale to ať si zjistí odborníci na základně. Zastrčil si pouzdro do vnitřní kapsy vesty a vstoupil do výklenku. To už byl známý terén. Za stěnou z vířící mlhy osvětlený tunel, zakončený vypouklou přepážkou s řadou nýtů, z nichž každý čtvrtý se leskl jako skleněný. Usmál se. To je přece jeho bóje. Dřepl si a opřel ruce o dva sousední puntíky. Stěna se rozesunula. Jak je to všechno jednoduché! Dupl nohou a ucítil, jak se mu podlaha bóje opřela do chodidel. A za pár sekund stop. Opět si dřepl a už stojí na ochozu kolem lesklého mokrého sudu. Moře je teď klidné. Slunce visí těsně nad obzorem. Za čtvrt hodiny bude tma. Měl radši zůstat ve stanici a vylézt ven až ráno. Ale to se ještě dá napravit. Nadýchne se čerstvého vzduchu a sjede zas dolů. Vtom zaslechl nějaký známý zvuk. Co je to? Šálí ho snad sluch? Fantastická shoda okolností! Od východu bylo zřetelně slyšet motory letícího letadla. Chvatně otočil páčkou na záchranné vestě a ta se naplnila vzduchem. Nepotřeboval ji sice. ale byl to jediný způsob, jak uvést vysílačku do chodu. V tu chvíli vykřikl hrůzou. Boje pod jeho nohama se začala bleskurychle potápět. Nestačil se chytit zábradlí, silný vír ho vtáhl do hlubiny. Zalykal se vodou a zoufale mlátil rukama kolem sebe. Cítil, že se dusí. Nemá vzduch! Červená kola před očima a… jeho vesta ho vynesla na hladinu. Otevřenými ústy křečovitě lapal po ostrém mořském vzduchu. To by mu tak ještě scházelo, zahynout teď, když je záchrana tak blízko! Letadlo už bylo těsně nad ním. Zřetelně viděl jeho siluetu a dokonce rozeznal typ. Byla to Catalina-372. Ohmatal si rukou kapsu. Tajemné pouzdro bylo na svém místě. To znamená, že je všechno v pořádku. Nevadí, že se bóje potopila. Pilot Cataliny určí přesné souřadnice, a jak se dostat do nitra stanice, to už vymyslí vědci, až prozkoumají obsah pouzdra. Co v něm asi je? Posádka Cataliny zřejmě uslyšela signál jeho vysílačky a zaměřila ho, protože letadlo šlo v ostré zatáčce dolů a po několika minutách v gejzírech vody přistálo necelých padesát metrů od něho. Plaval k němu a za chvíli už mokrý jako myš tiskl v prostranné kabině ruce svým kolegům. Urostlý kapitán Grace s tváří poďobanou od neštovic ho rozšafně poplácával po mokrých zádech.