Nikdy nezkoušela dát průchod svým smyslům. Neměla k tomu mnoho příležitostí, ale kdybychom se o to pokoušely, mohly jsme je najít. Nezkoušela jsem jí dávat odvahu, k čertu, že ne. Kdyby někdy za to chtěla splátku, ani by mě nenapadlo jí za to zaplatit. Ale pokusila bych se ji přesvědčit, že to vlastně byl můj nápad.
Ale ona to neudělala. Myslím si, že byla stejně citlivá, jako chlap, který nikdy neosahává ženu, která to nechce, prostě to vycítí a vůbec s tím nezačne.
Jednou večer krátce před mým propuštěním jsem cítila, že jsem nebývale šťastná. Získala jsem ten den dva nové přátele. Přátele na polibek. Teda lidi, kteří bojovali při zteči a zachránili mě. Pokoušela jsem se vysvětlit Anně, proč to pro mě tolik znamená. Najednou jsem zjistila, že jí nevyprávím o tom, jak to bylo ve skutečnosti, ale jak mi připadá, že to mohlo být.
Zastavila mě. „Drahoušku, Friday, poslouchej teď chvilku svou starší sestřičku.“
„Co? Říkám blbosti?“
„Skoro jo. Pamatuješ si na tu noc, kdy jsme se seznámili? Vrátila jsi ten evidovaný dokument? Mám povolení, udělené naším mužem s berlemi, už před lety, i na věci nejvyššího stupně utajení. Tu knihu, co jsi vrátila, si mohu kdykoliv půjčit. Ale nikdy jsem ji neotevřela, a ani to nikdy neudělám. Na obálce sice píšou 'NEZBYTNÉ ZNALOSTI', ale nebudu si namlouvat, že to potřebuju znát právě já. Ty jsi to četla, ale já sama neznám ani název, ani to, o čem ta kniha vlastně je. Znám jen její číslo.
Teď ti řeknu něco o tom, jak vypadají osobní materiály. Tady se používá elitní vojenský materiál, něco jako cizinecké legie. A ta se přece chlubí tím, že ji vůbec nezajímá nic z minulosti těch, kteří byli naverbováni. Náš chlapík s berlemi chce, abychom byli taky takoví. Jestliže například verbujeme živý artefakt, umělého člověka, tak samozřejmě člověk z osobního o tom ví. Vím to, protože jsem na osobce taky dělala. Padělané doklady, někdy je možná zapotřebí i nějaké plastické chirurgie, v některých případech dojde i na laboratorní identifikaci. Pak spustíme a připravíme si půdu…
Když už jsme se do něj dali a vybrali si ho, nikdy si nemusí dělat starosti s tím, že bude muset někomu podlézat anebo, že ho někdo s ostřejšími lokty vyhodí z kola ven. Může se dokonce oženit a mít děti, aniž by se strachoval, že by je někdy dostal do nesnází. Nemusí si dělat starosti ani se mnou, protože jsem vycvičená tak, abych určité věci co nejrychleji zapomněla. Drahoušku, už teď vůbec nevím, co jsi tím vlastně chtěla říct. Ale když je to něco, co obvykle lidem na potkání neříkáš, neříkej to ani mně. Nebo se ráno budeš sama proklínat.“
„Ne, to bych nechtěla!“
„V pořádku. Když mně to budeš chtít říct až za týden, ráda si tě poslechnu. Domluveno?“
Anna měla pravdu. Za týden jsem necítila vůbec žádnou potřebu jí cokoliv vykládat. Jsem si na 99 procent jistá, že to věděla. Tak nebo onak je fajn, když vás někdo miluje jako takové, kdo si nemyslí, že umělí lidé jsou příšery nebo podlidi.
Nevím, zda někdo z mých zbývajících dobrých přátel to ještě věděl, nebo aspoň tušil. Teď nemyslím Šéfa. Ten to samozřejmě věděl. Ale to není přítel, to je Šéf. Vůbec jsem si nedělala starosti s tím, zda mí noví přátelé zjistí, že nejsem člověk. Protože jsem měla za úkol dělat to, o co se nestarali, ani neměli starat. Jich se týkalo jenom to, zda jste nebo nejste součástí Šéfovy party.
Jednoho dne se ukázal Šéf, ťukal svými holemi a laškoval s Goldie, která ho vedla. Usadil se těžce do křesla pro hosty a řekl jí: „Nebudu vás potřebovat, sestři. Děkuju.“ Pak se obrátil ke mně: „Sundej si šaty…“
Od každého jiného muže by mně taková věta byla podle okolností buď příjemná, anebo bych ji brala jako jeho agresivitu. Šéf tím chtěl říct jenom to, že chce abych si sundala šaty. Goldie to tak brala, protože jednoduše přikývla a odešla…A Goldie je ten typ profesionála, který by vyhodil samotného belzebuba, kdyby si zkoušel začít něco s některou její pacientkou. Sundala jsem si rychle šaty a čekala. Prohlédl si mě odshora dolů.
„Zase zabodovali.“
„Taky se mi zdá.“
„Doktor Krasny říká, že udělali test na mateřské mléko. Je pozitivní.“
„Ano.“
„S mou hormonální rovnováhou se mu povedl parádní kousek.“
Z obou bradavek mi teklo jen málo a cítila jsem to úplně legračně. Pak mě rozhodil z rovnováhy a už to nebylo ono.
Šéf zachrochtaclass="underline" „Otoč se. Ukaž mi chodidlo pravé nohy. Teď levé. Stačí. Jizvy po popáleninách jsou pryč.“
„Všechny. Doktor mi vykládal, že to ostatní se taky regeneruje. Svrbění už přestalo, asi to tak musí být.“
„Obleč se. Doktor Krasny mi řekl, že jsi v pořádku.“
„Kdybych byla zdravější, pustil byste mi žilou.“
„Když říká, že jsi v pořádku, tak jsi v absolutním pořádku. Nedá se to prostě srovnávat.“
„Oukej, pak jsem teda ta nejzdravější.“
„To je ale drzost. Zítra ráno odjedeš na menší opáčko, takový trénink. Sbal se a buď připravená na 9.00.“
„Protože mně už nebude dvakrát do smíchu, tak jsem sbalená tak asi za jedenáct vteřin. Ale potřebuji nové dokumenty, nový pas, novou úvěrovou kartu a nějaké drobné v hotovosti.
„Všechno dostaneš do devíti dopoledne.“
„… Protože na žádné opáčko nepojedu. Pojedu na Nový Zéland. Pořád vám to říkám dokola. Už mně dávno vypršela dovolená a počítám, že si vyberu taky mimořádnou zdravotní dovolenou, abych si vynahradila čas, co jsem tady polehávala. Jste jako dozorce nad otroky.“
„Friday, jak dlouho ti bude trvat, než pochopíš, že když ti překazím některý z tvých četných rozmarů, vždycky mám na mysli tvé dobro stejně jako dobro organizace.“
„No ne, Velký Bílý otče. Poníženě se omlouvám. A pošlu vám pohlednici z Wellingtonu.“
„Aby na ní byli ti pěkní Maorové. Gejzíry už jsem viděl. Kurs bude jako šitý na míru a určitě splní tvoje požadavky. Rozhodneš se, až ho budeš mít za sebou. I když jsi nejzdravější, potřebuješ opatrný psychologický trénink s postupně se zvyšující obtížností a dostaneš se zpátky do skvělého svalového napětí, dýchání a reflexů. Nato máš nezadatelně lidské právo.“
„Lidské právo! Nežertujte, Šéfe, nemáte na to talent. Moje matka je zkumavka, můj otec je skalpel.“
„Chyby, pro které jsi nezapadala mezi lidi, jsme už dávno odstranili.“
„Fakt, každý soud vynese rozsudek, že nejsem občanem. Církev prohlásí, že nemám duši. Nejsem zrozena z ženy, přinejmenším ne v očích zákona.“
„Zákon je osel. Záznamy o tvém původu jsme z kartotéky výrobní laboratoře odstranili a svazek, týkající se zdokonaleného umělého samce, jsme vyměnili.“
„Nikdy jste mi to neřekl.“
„Dokud jsi trpěla neurotickou slabostí, nezdálo se mi to nutné. Ale podvod jsme provedli tak čistě a dokonale, že se na to vůbec nedá přijít. A to platí pořád. Kdyby ses dejme tomu zítra pokusila veřejně odhalit svůj původ, nebudeš schopná nikde najít jediného člověka, který by byl s tebou ochoten souhlasit. Můžeš to přitom říct, komu chceš. To je fuk. Ale, moje milá, proč se tomu tak bráníš? Nejsi sice člověk jako pramáti Eva, ale jsi zdokonalený člověk, tak vylepšený, jak jen to tví návrháři dokázali. Proč si myslíš, že měním svůj plán, jen abych tě za každou cenu naverboval, i když nemáš žádné zkušenosti a sama se o tuhletu profesi nezajímáš? Proč myslíš, že jsem věnoval nemalé jmění na tvé vzdělání a výcvik? Protože jsem to věděl. Čekal jsem několik let, abych se ujistil, že ses vyvinula opravdu tak, jak tví tvůrci měli v úmyslu… A ty pak všechno pokazíš, když se nenadále vynoříš mimo můj plán.“ Udělal grimasu, o které jsem si myslela, že znamená úsměv. „Děláš mi potíže děvče. A teď k tomu tvému výcviku. Jsi už ochotná mě poslouchat?“