Takže 1:0 pro Majora. Řekla jsem si, že při troše výcviku by z něho mohl být profík. Nicméně teď byl jen mizerný amatér a vůbec jsem z něho neměla respekt. Ztratil jednoho, nebo možná i dva ze svých lidí, zbytečně mi způsobil modřiny, zhmožděniny a řadu ponížení, z nichž některá by netrénovanou ženu zdrtila, a přitom ztratil dvě nebo víc hodin. Kdyby na tom pracoval můj Šéf, vězeň by mu hned všechno vyklopil a ty dvě hodiny by trávil tím, že už by ze sebe do magnetofonu sypal i ty úplně nejzapadlejší vzpomínky.
Parťák se ujal nepříjemné povinnosti a hlídal mě. Zavedl mě do koupelny a v klidu čekal, než se vyčůrám, aniž by z toho dělal divadlo. Další chyba. Jednou z užitečných doplňkových technik při výslechu amatéra (u profíků to nefunguje) je totiž přinutit ho — nebo ji — aby přestal ovládat naučené zadržování potřeby. Na toho, kdo byl v životě ušetřen drsnějších věcí, anebo se má příliš rád, jako většina mužů, to platí stejně účinně jako bolest a bolestí a ponížením se efekt ještě násobí.
Myslím si, že o tomhle Mac nic nevěděl. Považovala jsem ho za v podstatě citlivou duši, přes tu jeho chuť — ne, s chutí na trochu toho znásilnění. Tyhle choutky jsou podle žáků amerického sexuologa Kinseye obvyklé pro většinu chlapů.
Někdo dal matrace zpátky do postele. Mac mě k ní zavedl, řekl mi, abych si lehla na záda a ruce spustila přes okraje. Pak mě přivázal dvěma pouty k nohám postele. Nebyla to pouta, jaká mají strážci veřejného pořádku, ale zvláštní druh se sametovými provazy. Druh používaný idioty pro sadomachohry. Uvažovala jsem, kdo z nich byl perverzní. Že by Major?
Mac se přesvědčil, že pouta drží, ale že mě neřežou. Pak na mě něžně hodil deku. Nebyla bych překvapená, kdyby mi dal pusu na dobrou noc. Ale nedal a potichu odešel.
Kdyby mě políbil, jaký postup by odpovídal metodě číslo tři? Oplatit mu to, nebo se odvrátit a pokusit se ho odmítnout? Hezká otázka. Metoda číslo tři je založena na „já si prostě nemůžu pomoct“ a vyžaduje přesné zhodnocení, kdy a kolik nadšení musíte zahrát. Kdyby násilník začal tušit, že oběť něco předstírá, přišli byste o svůj fígl.
Když jsem poněkud s lítostí dospěla k názoru, že bych takový hypotetický polibek musela odmítnout, usnula jsem.
Nenechali mě spát dlouho. Byla jsem vyčerpaná a otupělá z toho všeho, co se mi stalo, a tvrdě jsem spala, když mě náhle někdo probudil fackou. Nebyl to Mac, ale pochopitelně Balvan. Nepraštil mě tak tvrdě, jako předtím, ale zato úplně zbytečně. Asi mi dával za vinu výchovnou lekci, kterou dostal od Majora… Slíbila jsem si, že až budu mít příležitost ho zničit, musím to udělat hezky pomalu a trochu si ho vychutnat.
Slyšela jsem Prcka, jak říká: „Mac povídal, že ji nemáme tlouct.“
„Nemlátil jsem ji. To bylo jen laskavý dotknutí, aby se probudila. Drž hubu a hleď si svýho. Buď ve střehu a namiř na ni pistoli. Na ni, ne na mě, ty pitomče!“
Zavedli mě dolů do suterénu, do jedné z našich místností pro výslechy. Prcek a Balvan odešli, tedy myslím si, že Prcek odešel. O Balvanovi to vím určitě, protože jsem už necítila jeho smrad. Velení převzala parta na výslechy. Nevěděla jsem, kdo tam byl ani kolik jich bylo, protože nikdo z nich zatím nepromluvil ani slovo. Jediný hlas, který jsem slyšela, byl Majorův. Zdálo se mi, že vychází z reproduktoru.
„Dobré ráno, slečno Friday.“
(Ráno? To se mi nezdá.) „Jak se vede, dítě z dětskýho domova!“
„Jsem rád, že jsi v dobrý formě, drahoušku, protože tohle naše sezení asi bude dlouhý a únavný. Dokonce nepříjemný. Chci o tobě vědět úplně všecko, lásko.“
„Tak se do toho dáme. Co máš jako první?“
„Pověz mi o tom svým výletu. Do všech nejmenších detailů. A popiš podrobně organizaci, do který patříš. Možná bych ti rovnou měl říct, že toho už sami dost víme a jestli budeš lhát poznám to. Takže se snaž neudělat ani tu nejmenší chybu, drahoušku, protože když na ni příjdu, tak to, co se potom stane, mně možná bude líto, ale ty toho budeš litovat mnohem víc.“
„Proč bych ti lhala? Běží magnetofon? Zabere to hodně času.“
„Magnetofon běží.“
„Tak jo.“ Zpívala jsem přes tři hodiny.
To bylo podle všech pravidel. Šéf ví, že devětadevadesát agentů ze sta při pořádných bolestech povolí, a že skoro stejné procento nezvládne dlouhý výslech kombinovaný s ničím horším, než je obyčejná únava. A jen samotný Buddha může odolat některým drogám. Protože nečeká zázraky a nenávidí vyřazené agenty, jeho zásada je: „Když tě chytnou, zpívej!“
Proto se taky stará o to, aby agent v akci nikdy nevěděl nic, co by ho mohlo ohrozit. Kurýr nikdy neví, co veze. Nevěděla jsem o záměrech organizace. Neznala jsem jméno svého Šéfa. Nebyla jsem si jistá, zda jsme vládní agentura nebo odnož nějaké mezinárodní. Věděla jsem sice, kde je farma, ale to věděla i spousta jiných lidí… a farma je (tedy byla) velmi dobře chráněna. Na jiná místa jsem jezdila pouze ve zvlášť k tomu určených uzavřených energomobilech. Jeden takový mě například vozil do výcvikového prostoru, který mohl být někde na okraji hlavního sídla, ale taky nemusel.
„Jak jste se sem dostali, Majore? Tohle místo mělo bezvadnou obranu.“
„Tady se ptám já, krásnoočko. Vraťme se k tomu, jak tě sledovali z Beanstalku.“
Po nějaké době, kdy jsem už řekla všechno, co jsem věděla, a dál se jen opakovala, mě Major zastavil. „Drahoušku, vykládáš mi tady velmi přesvědčivý příběh a já ti věřím tak každý třetí slovo. Začneme s procedurou číslo dvě.“
Někdo mě chytl za levé rameno a vrazil do něj jehlu. Droga! Doufala jsem, že tihle příšerní amatéři nebudou s touhle hračkou tak nemotorní, jako v jiných věcech. Při předávkování můžete natáhnout brka překvapivě rychle. „Radši bych si sedla, Majore!“
„Posaďte ji na židli,“ rozkázal Major a někdo ho okamžitě poslechl.
Následujících asi tisíc let jsem se ze všech sil snažila vyprávět ten samý příběh bez ohledu na to, jak hnusně jsem se cítila. V jednu chvíli jsem spadla ze židle. Neposadili mě zpátky, ale namísto toho mě položili na studený beton. Mluvila jsem dál.
O chviličku později jsem dostala další šleh. Začaly mě bolet zuby a pálily mě oči. Ale to mě přivedlo k vědomí. „Slečno Friday!“
„Ano, pane?“
„Už ses probrala?“
„Myslím, že jo.“
„Drahoušku, myslím, že tě v hypnóze velmi pečlivě vycvičili k tomu abys pod drogami vykládala stejný příběh, jako bez nich. To je moc špatný, protože teď musím použít jinou metodu. Můžeš vstát?“
„Myslím, že jo. Můžu to zkusit.“
„Zvedněte ji někdo a ať vám nespadne.“ Nějací dva chlapi se toho ujali. Nestála jsem pevně, ale drželi mě. „Začněte s procedurou číslo dvě, bod pět.“
Někdo mi těžkou botou stoupl na bosé prsty u nohou. Zařvala jsem bolestí.
Podívejte, až vás někdy budou vyslýchat a mučit, křičte. Když ze sebe děláte tvrďáka, tak si to jenom zhoršujete. Zeptejte se někoho, kdo to má za sebou. Řvěte co nejvíc a složte se tak rychle, jak jen můžete.
O tom, co se všechno událo v následujících nekonečných minutách, se nebudu podrobně rozepisovat. Jestliže máte představivost, mohlo by se vám udělat nevolno a mně se při tomhle líčení chce vždycky zvracet. Několikrát se mi to skutečně stalo. Občas jsem taky omdlela, ale vždycky mě vzkřísili a hlas pokračoval v kladení otázek.