„Jak ti mám věřit a vyplatit ti odměnu?“
„Koukněte se, šéfko,“ trval na svém. „Dneska jsem ještě nic nejed. Tak hned pojďte se mnou, když se vám to nebude líbil, tak to nemusíte brát. Je to jen přes ulici.“
Vypadal hubeně, ale to mohl být důsledek jeho věku, onoho náhlého trysku v adolescenci. Dolní město nebylo místo, kde by člověk hladověl. Ale překupník se právě v tomto okamžiku rozhodl po něm vyjet: „Vypadni, Prcku! Přestaň votravovat zákazníky! Chceš si vykoledovat jednu do zubů?“
„To je v pořádku, Frede,“ vložila jsem se do toho. „Hned si to ověřím.“ Hodila jsem na barový pult šek, aniž bych chtěla nazpět drobné. „Pojď, Prcku!“
Nakonec se ukázalo, že Ráchelina náborová kancelář je podstatně dál než přes ulici a další dva náboráři se pokusili mě od Prcka odtrhnout, ještě než jsme tam dorazili. Ale neměli šanci, protože jsem chtěla za každou cenu vidět, že touhle ubohý mladíček dostane svůj bakšiš.
Seržantka ve verbířské kanceláři mi připomínala tu starou losici, co měla živnost v odpočívárně paláce v San Jose.
Podívala se na mě a řekla: „Tohle není tábor pro kurvy, holčičko. Ale nechoď pryč a smíš si koupit něco k pití.“
„Vyplať lanaře,“ řekla jsem.
„Za co?“ odpověděla. „Leonarde, přece jsem ti říkala, abys nebral žádné povaleče. Teď stepuj zpátky a švihej.“
Prošla jsem napříč místností a pevně ji chytla za zápěstí levé ruky. V pravačce se jí s naprostým klidem objevil nůž. Takže jsem změnila scénář, vzala jí nůž a hodila ho na lavici před ní, zatímco jsem ji stiskla za levačku trošičku nepříjemněji. „Můžeš ho vyplatit jednou rukou?“ zeptala jsem se. „Nebo ti mám trošku zlámat prsty?“
„Bez problémů,“ odpověděla a už se nebránila. „Tady, Leonarde,“ sáhla do zásuvky a podala mu dvě texaské pětky. Shrábnul je a vypařil se.
Povolila jsem tlak na její prsty. „To je všecko co zaplatíš? Každému verbíři na ulici co je dnes na lovu?“
„Dostane svůj podíl, jen co podepíšeš,“ odpověděla. „Protože já neplatím, dokud není ruka v rukávě. Ale vyplouvám, i kdyby padaly trakaře. Teď už bys mě možná mohla pustit. Potřebuji připravit naše papíry.“
Nechala jsem její prsty na pokoji. Zcela nečekaně se objevil v její ruce nůž a pohnul se směrem ke mně. Okamžitě jsem zlomila čepel a teprve potom jsem jí ho dala zpátky do ruky. „Prosím tě, znova už to nedělej,“ řekla jsem. „Fakt tě o to prosím. A měla bys používat lepší ocel. Tohleto určitě není solingenská.“
„Srazím ti cenu té čepele z tvé odměny, drahoušku,“ odpověděla naprosto nevzrušeně. „Už jsem měla pro tebe palubní knížku, hned jak jsi vešla do dveří. Spustíme to? Nebo toho necháme?“
Nevěřila jsem jí, ale přizpůsobila jsem se jejím záměrům. „Žádné hrátky, seržo. Jaká jsou pravidla hry? Tvůj lanař mi je řekl jen tak na půl huby.“
„Káva a koláče a všechno podle stupnice cechu. Teda odměna bude podle pravidel cechu. Devadesát dní na přání společnosti se protáhne o dalších devadesát dnů.“
„Rekruty ve městě přičleníš do cechu a jede se půl na půl.“ To bylo rýpnutí do žeber a atmosféra poněkud zhoustla. Pokrčila rameny. „Pokud to tak má být, budem o to bojovat. Jaké zbraně ovládáš? Nenajímám žádné nehotové brance. A dneska už vůbec ne.“
„Můžu tě vyučit jakékoli zbrani, na kterou si jen vzpomeneš. Kdy bude akce? Kdo začíná?“
„Hm, přituhuje. Zkoušíš se najmout jako instruktor výcviku? O ty nemám zájem.“
Zeptala jsem se: „Kde se jde do akce? Jedem přes řeku?“
„Ještě jsme tě nenajali a už chceš důvěrné informace.“
„Jsem připravena za ně zaplatit.“ Vyndala jsem padesát texaských hvězd po pětkách a položila je před ni. „Kde je akce, seržo? Koupím ti dobrý nůž místo té uhlíkové oceli, co jsem ti zničila.“
„Jsi umělý člověk.“
„To sem nepleť. Jednoduše chci vědět, zda jedem přes řeku. Řekněme do Saint Louis.“
„Podepíšeš to jako seržant-instruktor.“
„Co? K čertu že ne! Jako důstojník štábu.“ Asi jsem to neměla říkat, nebo aspoň to nevybalovat tak brzo. Zatímco v celé Šéfově partě byly hodnosti nejasné, v oboru, kde jsem pracovala, jsem byla vyšší důstojník a přijímala rozkazy jen a jen od Šéfa. Potvrzovala to skutečnost, že pro každého jsem byla slečna Friday, ale pro Šéfa jenom pokud bych si řekla o neúřední oslovování. Dokonce ani doktor Krasny mi tak neříkal, dokud jsem ho o to nepožádala. Nikdy jsem o své skutečné hodnosti moc nepřemýšlela, protože tak či tak jsem neměla žádné podřízené. Ani formálně. Řekněme techniky. Nikdy jsem žádného technika v Šéfově partě neviděla. Musela bych být jedním z těch malých kamínků spojujících mužstvo a velící důstojníky, tedy vyšší důstojník-specialista, pokud si byrokraticky potrpíte na přesné hodnosti.
„Dobrá, povídali, že mu hráli. Jestliže chceš tenhle post, vyjednej si to s plukovnicí Ráchel sama. Ne se mnou. Očekávám ji kolem jedné odpoledne.“
Zvedla jsem peníze, dokonce s nimi trošku zaklepala, položila je zpátky na stůl, ale tentokrát blíž ke mně. „Tak si trošku popovídáme, než dorazí. Každá parta ve městě zrovna dneska verbuje. To by měl být docela dobrý důvod, abyste si mě najali spíš než někoho jiného. Očekává se na řece akce nebo ne? A jak to bude daleko? Budeme bojovat proti opravdovým profíkům? Nebo místním křupanům? Nebo snad proti šaškům z města? Bude to normální bitva? Nebo jen útok a rychle pryč, nebo obojí? Tak spusť, seržantko.“
Neodpověděla, ani se nepohnula. Na peníze se vůbec nepodívala. Za chvíli jsem vyndala dalších deset hvězd a položila je vedle té padesátky… a čekala.
Rozšířily se jí nozdry, ale po penězích nesáhla. Za pár vteřin jsem přidala další texaskou pětku.
Řekla chraptivě: „Dej mi ty nesmysly pryč z vočí. Někdo sem může přijít.“
Zvedla jsem je a dala jí je.
„Díky, slečinko,“ odpověděla a schovala je. „Vykoumala jsem, že jedem po řece aspoň do Saint Louis.“
„Proti komu bojujeme?“
„Dobrá… pořád to opakuješ, takže ti to nebudu zatloukat. Co mám s tebou, ksakru, dělat? Zabít tě a dát tě do konzervy pro kočky? Nesmíme bojovat. S největší pravděpodobností v bitevní vřavě vůbec nebudem. Všichni budeme tělesná stráž nového Předsedy. Chci říct nejnovějšího. Je to ještě úplně horká zpráva.“
To je teda bomba! „Zajímavé. Proč ostatní party ve městě shánějí jako diví rekruty? Copak si nový Předseda najímá kohokoliv? Zrovna do své palácové gardy?“
„Slečno, kéž bych to věděla. Kéž bych to všechno věděla!“
„Možná, že si to zkusím zjistit sama. Kolik mám na to času? Kdy se naloďujeme?“ Rychle jsem se opravila. „A naloďujeme se vůbec? Myslím, že plukovnice Ráchel má k dispozici nějaké energomobily.“
„No…, proklatě, to toho čekáš tolik za všivých sedmdesát hvězd?“
Promýšlela jsem si to. Nechtěla jsem utrácet peníze, ale potřebovala jsem být v obraze. Pašeráci by se nevydali na reku s oddílem vojáků. Alespoň ne tento týden. Potřebovala jsem se pohybovat v normálním provozu.
Ale ne jako důstojník! Prořekla jsem se. Vyndala jsem další dvě pětky a pohrávala si s nimi. „Seržante, ty sama jedeš přes řeku?“
Zamžourala na bankovky. Jednu z nich jsem před ní ukápla. „V tom se nemohu mýlit, drahouši. Hned jak zavřu tenhle kancl, jsem velitelka čety.“
Upustila jsem tu další. Přidala se k svému papírovému dvojčeti. Řekla jsem: „Seržante, když počkám a budu mluvit s tvou plukovnicí, a když mě najme, budu osobní pobočník nebo provianťák a výstrojář, nebo něco nudného na tenhle způsob? Nepotřebuju peníze, ale nechci se nudit. Chci mít dovolenou. Můžeš použít vycvičeného vojína? Mohla bych být mimořádně povýšena na kaprála nebo dokonce četaře, jakmile by ses sžila se svými rekruty a koukla se, kde potřebuješ ucpat díry.“