Orientace pomocí hvězd mi napověděla, že západ se zařezává přímo do hustého černého křoví.
Měla jsem jedinou možnost dostat se zpět do vody a držet se řeky…. a skončit až někdy zítra ve Vicksburgu.
Ne, díky. Namířila jsem si to do buše. Několik dalších hodin teď ve vyprávění vynechám. Možná že to nebyla nejdelší noc v mém životě, ale byla jistě nejponuřejší. Na zeměkouli určitě existují hlubší a nebezpečnější džungle než křoví v nížině na dolním toku Mississippi. Ale pustit se do ní se mi moc nechtělo, zvláště ne bez mačety. Neměla jsem dokonce ani skautský nůž.
Strávila jsem většinu času tím, že jsem se vracela a znovu se musela rozhodovat. Ne, tam ne — a co teď, jak by se to dalo obejít? — Ne, ne po jižní straně! — Dalo by se to obejít severní stranou? Moje cesta byla zakroucená jako samotná řeka a postupovala jsem snad nanejvýš kilometr za hodinu. Možná že přeháním, mohlo to být ještě méně. Většinu času jsem potřebovala na to, abych se zorientovala, což bylo nutné každých pár metrů.
Mouchy, moskyti, komáři, hemžící se hmyz, jaký jsem nikdy neviděla. Dvakrát se mi pod nohy dostali hadi, kteří mohli být pěkně jedovatí, ale neměla jsem čas to podrobně zkoumat. A nekonečné množství vyplašených ptáků mi s rozličnějšími pokřiky často vzlétalo skoro do obličeje. Lekali jsme se vzájemně. Pod nohama jsem většinou měla bahno a vždycky něco, o co se dalo zakopnout, uhodit do kotníků nebo do holeně nebo do obojího.
Třikrát, čtyřikrát jsem se dostala k tekoucí vodě. Držela jsem se stále západním směrem a když voda byla dost hluboká, plavala jsem. Většinou jsem narazila na slepé bažinaté rameno řeky, ale v jednom úseku se zdálo, že jsem se dostala do proudu a že by to mohlo být boční řečiště Mississippi. Jednou kolem mě proplulo něco velikého. Velký sumec? Neříká se o nich, že zůstávají u dna? Aligátor? Ale tady by snad žádní neměli být. Snad to byla lochnesská příšera na výletě. Pořádně jsem to neviděla, ale jednoduše vycítila a z vody mě vyhnala hrůza. Asi tak osm set let poté, co se potopila Skip a Myrtle, nastal soumrak.
Asi kilometr na západ ode mě se objevil vysoký břeh Arkansasu. Měla jsem triumfální pocit vítězství. A cítila jsem taky hlad, vyčerpání, špínu, pokousání hmyzem a téměř nesnesitelnou žízeň.
Za pět hodin jsem už byla hostem pana Asy Huntera, cestujícím na jeho valníčku značky Studebaker, který byl zapřažený do páru pěkných mezků. Blížili jsme se k městečku zvanému Eudora. Stále jsem se ještě nevyspala, ale měla jsem všechno ostatní — vodu, jídlo a možnost se umýt. Paní Hunterová se kolem mě motala, půjčila mi hřeben a dala mi snídani. Smažená vejce, domácí uzenou slaninu, kukuřičný chléb, mléko, sirup, scezenou přírodní kávu. Abyste vychutnali sytost kuchyně paní Hunterové, doporučuji vám plavat celou noc a střídavě se brodit v bažinatém dnu Kalné řeky. Hotový pokrm bohů!
Jedla jsem v jejím županu, protože trvala na tom, že mi vypere moji ucouranou kombinézu. Uschla právě ve chvíli, kdy jsem se chystala k odchodu a vypadala jsem téměř důstojně.
Nenabídla jsem Hunterovým, že jim zaplatím. Ještě najdete lidi, kteří mají velmi málo, ale jsou bohatí svým duchem a přirozenou úctou. Jejich pohostinnost a dobročinnost není na prodej. Pomalu se učím tenhle lidský znak rozpoznat. U Hunterových byl jasný.
Přejeli jsme Macon Bayou a potom cesta slepě ústila do poněkud širší silnice. Pan Hunter zastavil své mezky, slezl dolů a obešel dodávku na mou stranu. „Slečno, budu moc rád, když si vystoupíte tady.“
Přijala jsem jeho ruku a nechala ho, aby mi pomohl dolů. „Něco v nepořádku, pane Huntere? Dotkla jsem se vás?“
Odpověděl pomalu: „Ne, slečno, vůbec ne.“ Divil se. „Vyprávěla jste nám, jak vaši rybářskou loď prorazila kláda.“
„Ano.“
„Klády v řece jsou velmi nebezpečné.“ Odmlčel se. „Včera večer za soumraku se na řece přihodilo něco nečekaného. Dva velké výbuchy někde kolem kentucké zátoky. Dvě strašné pecky. Viděli a slyšeli jsme to z domu.“
Opět se odmlčel. Neříkala jsem nic. Vysvětlení mé přítomnosti a žalostného stavu bylo přinejmenším chatrné. Létající talíř by byl stejně dobrým vysvětlením.
Pan Hunter pokračoval. „Žena a já jsme nikdy neměli co do činění s policií Impéria. Ani o to nestojíme. Takže pokud by vám nevadilo jít kousek doleva po silnici, přijdete do Eudory. A já otočím naše spřežení a pojedeme zpátky.“
„Dobře, pane Huntere. Kéž bych se jen mohla vám a vaší ženě odměnit.“
„Můžete.“
„Ano?“ (Chce mě snad požádat o peníze? Ne!)
„Někdy potkáte někoho, kdo bude potřebovat pomoc. Pomozte mu a vzpomeňte si na nás.“
„Udělám to. Určitě to udělám.“
„Ale nemusíte se obtěžovat nám o tom napsat. Lidé, kteří dostávají poštu, přitahují pozornost. Netoužíme po tom, aby si nás všimli.“
„Dobře. Ale neudělám to jen jednou, ale vícekrát, a budu myslet na vás.“
„Tak je to nejlepší. Čiň dobro a dobrem se ti odměním, slečno. Paní Hunterová mi řekla, že se za vás bude modlit.“
Zamlžily se mi oči tak náhle, že jsem neviděla. „Prosím, řekněte jí, že si na ni vzpomenu při svých modlitbách. Na vás na oba.“ (Nikdy v životě jsem se nemodlila, ale kvůli Hunterovým bych to udělala.)
„Děkuji mnohokrát. Řeknu jí to, slečno. Dám vám radu a neberte ji ve zlém.“
„Ráda si nechám od vás poradit.“
„Plánujete se zastavit v Eudoře?“
„Ne, musím se dát na sever.“
„Tak to je dobře. V Eudoře je policejní stanice a několik obchodů. Lake Village je odtud dál, ale je tam zastávka energomobilních autobusů firmy Greyhound. Je to asi 12 kilometrů po silnici, vpravo. Pokud to stačíte do oběda, mohla byste chytit polední autobus. Ale je to zatraceně daleko a je pořádný horko.“
„Chci to zvládnout a zvládnu to.“
„Greyhound vás doveze do Pine Bluff, dokonce až do Little Rocku. Ale autobus stojí peníze.“
„Pane Huntere, jste více než laskavý, mám u sebe kreditní kartu. Za autobus mohu zaplatit.“ I když potom, co jsem plavala a brodila se bahnem, jsem nevypadala moc dobře, moje kreditní karty, osobní průkazy, pas a peníze v hotovosti byly ve vodotěsném pásku, který mi kdysi dávno dala Janet. Všechno je netknuté. Jednou jí o tom povím.
„Dobře. Napadla mě ještě jedna věc, kterou vám raději hned řeknu. Tady se lidé většinou do ničeho nepletou. Jestliže nastoupíte rovnou do Greyhoundu, těch pár zvědavců nebude mít žádnou záminku vás obtěžovat. Bude to tak asi lepší. Dobrá. Na shledanou a hodně štěstí.“
Rozloučila jsem se s ním a vydala se na cestu. Chtěla jsem ho políbit na rozloučenou, ale copak smí cizí žena políbit takového muže, jako je pan Hunter?
Chytila jsem polední spoj a ve 12.52 jsem byla v Little Rocku. Do kabiny severního expresu začali lidi nastupovat právě v okamžiku, když jsem se dostala do podzemky. V Saint Louis jsem byla za dvacet jedna minut. Z budky terminálu ve stanici podzemky jsem zavolala Šéfovo kontaktní číslo, abych zařídila svůj přesun na velitelství.
Hlas odpověděl. „Volací kód, který jste použila, nefunguje. Nepřerušujte spojení a operátor…“ Praštila jsem sluchátkem a rychle odešla.
Několik minut jsem stála v podzemním městě, chodila nazdařbůh a předstírala, že se dívám do výkladních skříní, ale neustále jsem zachovávala vzdálenost mezi mnou a zastávkou podzemky.