V nákupním středisku jsem našla veřejný terminál a pokusila jsem se znovu vyťukat volací kód. Když se ozval hlas: „Volací kód ne…“ praštila jsem sluchátkem, ale hlas pokračoval. Sklonila jsem hlavu, poklesla na kolena, vylezla z kabiny a vyrazila směrem doprava. Byla jsem nápadná, což nenávidím, ale možná, že jsem se vyhnula tomu, aby mě terminál vyfotografoval. To by byla katastrofa.
Chvilku jsem se procházela v davu. Když jsem si byla dostatečně jistá že mě nikdo nesleduje, sešla jsem o poschodí níž, vstoupila do městské dopravní sítě a dala se směrem do východního Saint Louis. Měla jsem ještě nouzové volací číslo pro případ nejvyššího ohrožení, ale nechtěla jsem ho použít, aniž bych se na to pořádně připravila.
Šéfovo nové podzemní velitelství bylo vzdálené přesně šedesát minut, ale nevěděla jsem, kterým směrem. Myslím tím, že když jsem odjížděla z ošetřovny na zotavenou, trvala cesta energomobilem přesně šedesát minut. Když jsem se vracela, trvalo to šedesát minut. Když jsem jela na dovolenou a chtěla stihnout kabinu do Winnipegu, vysadili mě v Kansas City přesně za šedesát minut. A cestující v energomobilu neměli možnost vidět něco venku.
S pomocí geometrie, zeměpisu a nejjednodušších znalostí toho, co energomobil dokáže, jsem došla k závěru, že Šéfovo velitelství muselo být někde v okolí Des Moines. Ale „někde“ v tomto případě představovalo poloměr přinejmenším sto kilometrů. Neměla jsem představu, kde přesně. Netušila jsem ani, kdo z nás to opravdu věděl. Potřebovala jsem to vědět, ale pokoušet se uhodnout, jak o tom Šéf rozhodl, by bylo ztrátou času.
Ve východní části Saint Louis jsem si v obchodě s módními novinkami koupila lehký plášť s čepicí a latexovou masku. Vybrala jsem si takovou, která nebyla směšná. Pak jsem si dala záležet, abych si terminál zvolila úplně náhodně.
Měla jsem silný, ale nikoliv přesvědčivý dojem, že Šéfa opět napadnou a tentokrát zničí. Jediným důvodem, proč jsem nepodlehla panice, bylo to, že jsem vycvičená nezmatkovat, dokud nebude po akci.
S maskou na obličeji a čepicí na hlavě jsem vyťukala nouzové volací číslo. Výsledek byl stejný a terminál zase nešlo vypnout. Otočila jsem se zády k přenosovému zařízení, strhla masku a hodila ji na zem. Pomalu jsem odtud vypochodovala za roh, za chůze jsem si svlékla plášť, složila ho, nacpala do popelnice a šla jsem zpátky k Saint Louis, kde, drzá jako opice, jsem použila svou kreditní kartu z Imperial Bank, abych zaplatila jízdné podzemkou do Kansas City. Před hodinou jsem ji v Little Rocku použila bez váhání, ale tehdy jsem neměla žádné podezření, že se Šéfovi něco stalo. Ve skutečnosti jsem byla „nábožně“ („nábožně“ = absolutní víra bez důkazu) přesvědčená, že se Šéfovi nic stát nemůže.
Ale teď jsem byla nucena uvažovat o možnosti, že se Šéfovi opravdu něco stalo. To znamenalo, že i moje kreditní karta ze Saint Louis (založená na Šéfově úvěru, nikoliv na mém vlastním) mohla jít kdykoli do hajzlu. Kdybych ji zastrčila při placení do automatu, mohla být spálena destrukčním bleskem, jakmile by přístroj poznal její číslo.
Za patnáct minut jsem byla o čtyři sta kilometrů dál, v Kansas City. Vůbec jsem neopustila stanici podzemky. Zavolala jsem si z informací, jak mají službu v podzemce na trase Kansas City — Omaha — Sioux Falls — Fargo — Winnipeg a bylo mi řečeno, že na hranici do Pembiny je non-stop služba, za hranicí žádná. Za 56 minut jsem byla na britskokanadské hranici, přesně na jih od Winnipegu. Stále ještě bylo chvilku po poledni. Před deseti hodinami jsem se odlepila ode dna Mississippi a byla dost lehkomyslně zvědava, jestli už jsem v Impériu nebo jestli mě to unáší zpátky do Texasu.
Měla jsem dokonce ještě větší strach, abych se dostala z Impéria, než když jsem sem chtěla proniknout. Zatím se mi dařilo zachovat si minimální náskok před policií Impéria, ale už jsem nepochybovala o tom, že se mnou chtějí mluvit. Nechtěla jsem si s nimi povídat, protože jsem slyšela, jak vyslýchají. Frajeři, kteří mě už letos měli v prádle, nebyli žádné měkkoty. Ale o policii Impéria se říkalo, že oběti doslova vypálí mozek.
XIX
O čtrnáct hodin později jsem byla jen o dvacet pět kilometrů na východ od místa, kde jsem opustila podzemku. Hodinu mi zabral nákup, další hodinu jídlo, přes dvě hodiny jsem strávila v přátelské konsultaci s řemeslníkem, šest hodin božským spánkem a skoro čtyři hodiny opatrným pochodem směrem na východ. Šla jsem podél hraničního plotu, aniž bych se dostala do jeho blízkosti. Ale teď už byl soumrak a já jsem se přiblížila až těsně k plotu a snažila se vypadat jako znuděný opravář.
Pembina je jenom vesnice. Abych vyhledala řemeslníka, musela jsem jet zpátky do Farga místní kabinou. Řemeslník, jakého jsem potřebovala, měl být jako ti z vicksburgské firmy „Umělci, s. r.o.“ Ale takoví podnikatelé si v Impériu nedávají inzeráty. Než jsem ho našla, stálo mě to dost času i peněz, protože jsem musela opatrně podplácet spoustu lidí. Sídlil dole ve městě, blízko hlavního bulváru a Universitní třídy. Ale jeho kancelář nebyla tak nápadná jako jiné běžné obchody. Normálně byste si jí vůbec nevšimli.
Měla jsem na sobě stále ještě bledě modrou neodymovou kombinézu jako v okamžiku, kdy jsem vyskočila ze Skip to M'Lou. Nebyl v tom žádný sentiment, ale zkrátka proto, že jednodílný modrý oblek z hrubé tkaniny se nejvíce podobá mezinárodnímu oblečení pro obě pohlaví, jaké dostanete všude. Sežene se dokonce i na L-5 nebo v Luna City, kde se nosí spíš monokiny. Přidejte k tomu šátek a máte oblečení, jaké si elegantní žena oblékne na nákupy. Vezměte si aktovku a jste váženým obchodníkem. Dejte si na zem před sebe starý klobouk a je to havelok žebráka. Protože se těžko špiní, snadno se vyčistí, nemačká se a téměř nikdy ho nesvlékáte. Je to ideální oblečení pro kurýra, který si nepřeje být moc nápadný, nemá čas nazbyt, ani s sebou netahá žádná zavazadla na oblečení.
K tomuhle obleku jsem si přidala mastnou čepici s připíchnutým odznakem „své“ firmy, ošuntělý opasek se starým, ale solidním nářadím, popruh přes rameno s vázacím drátem a soupravu hořáků na jeho instalaci.
Všechno, co jsem měla na sobě včetně rukavic, bylo značně obnošené. V pravé boční kapse uzavřené zipem jsem měla starou koženou náprsní tašku s doklady na jméno „Hannah Jensenová“ z Moorheadu. Ošuntělý novinový ústřižek říkal, že jsem hlavní vlajkonoš na středoškolských sportovních hrách. Ušpiněná legitimace Červeného kříže uváděla mou krevní skupinu jako 0 Rh+ sub 2 (což doopravdy souhlasí) a připisovala mi k dobru, že jsem obdržela cenu za časté odběry krve. Ale datum ukazovalo, že jsem v posledním půlroce dárcovství trošku zanedbávala.
Další všední drobnosti vypovídaly o Hannah Jensenové víc. Byla dokonce držitelkou Visa karty vydané spořitelnou Moorhead and Loan Company, ale na této položce jsem Šéfovi ušetřila více než tisíc korun. Protože jsem nečekala, že ji použiju, chyběl na ní neviditelný magnetický podpis, bez kterého je kreditní karta jen pouhým kouskem umělé hmoty.
Bylo právě plné světlo a odhadla jsem, že mám maximálně tři hodiny na to, abych se dostala za plot. Protože pak začne pracovat skutečná údržba plotu a já se příliš bála, abych někoho z nich nepotkala. Potom měla Hannah Jensenová zmizet… a možná znovu vyplavat na povrch k večeru před úplným vrcholem akce. Dnes jsem měla přijít na buben. Peníze na hotovosti jsem už utratila. Pravda, stále jsem měla svou kreditní kartu z Impéria, ale jsem mimořádně podezíravá k těm automatickým elektronickým čmuchalům. Třikrát jsem volala Šéfa, pokaždé se stejnou kartou. Nespustila jsem nějaký podprogram, podle kterého mě mohli identifikovat? Zdálo se mi, že jsem stačila okamžitě poté odjet podzemkou…, ale skutečně jsem unikla všem elektronickým pastem? Nevěděla jsem to a nechtěla to zjišťovat. Jednoduše jsem se chtěla dostat za tento plot.