Blýskl po mně očima. „Myslíte si, že do vás investuji zbytečně?“
„Obávám se, že ano. Promiňte.“
„Mýlíte se. Nikdy se nepokouším dostat ženu do postele. Jestliže ona chce mít něco se mnou, najde nějaký způsob, jak mi to sdělit. Jestliže ale nechce, pak bych z toho neměl žádný požitek. Teda vypadáte, jako by vás tohle sdělení nepřesvědčilo a že to nestojí ani za dobrý oběd, kde bychom jen seděli a já se na vás díval, zatímco vy byste říkala něco bezvýznamného.“
„Něco bezvýznamného! V tom případě by to musela být velmi dobrá restaurace. Pojďte, ať chytneme raketoplán.“ Myslela jsem si, že se budu muset u přepážek na příjezdu dohadovat.
Dříve než si celník ověřil Trevorovu turistickou kartu, pečlivě si prohlédl jeho dokumenty. Pak se letmo podíval na mou úvěrovou kartu od MasterCard ze San Jose a řekl mi, abych šla dál. Čekala jsem na Trevora hned za přepážkou a podívala jsem se na nápis SNÍDANĚ V NAŠEM BARU a najednou jsem měla pocit, že jsem to už někde někdy předtím viděla.
Trevor se ke mně připojil. „Kdybych viděl,“ řekl smutně, „vaši zlatou kartu, kterou jste teď ukázala, nenabízel bych vám zaplacení oběda. Jste bohatá dědička.“
„Podívejte se, vážený pane,“ odpověděla jsem, „obchod je obchod. Řekl jste mi, že stojí za to jen sedět a rozplývat se nade mnou. I přes moje 'brebentění'. Jsem ochotna spolupracovat a porozepnout si trochu výstřih. O jeden knoflík, možná o dva. Ale nenechám vás se z toho oběda vyvléknout. Dokonce i bohatá dědička tu a tam ráda vykazuje zisk.“
„Bóže, jaká škoda a hanba!“
„Přestaňte si stěžovat. Kde je ta výborná restaurace?“
„Dobrá, Marjorie, teď se musím přiznat, že v tomto blýskavém velkoměstě neznám žádné restaurace. Byla byste tak laskavá a řekla mi, které restauraci zde dáváte přednost?“
„Trevore, váš způsob svádění je hrozný.“
„Přesně to samé říká moje manželka.“
„Myslela jsem si to. Máte takový bezbranný pohled. Vyndejte její fotku. Vrátím se za chvíli; chci najít místo, kde budeme jíst.“
Našla jsem mezi raketoplány celníka a poprosila jsem ho o název nejlepší restaurace. Vypadal zamyšleně. „Tady to není Paříž, víte.“
„Všimla jsem si.“
„Nebo dokonce New Orleans. Kdybych byl vámi, šel bych do restaurace hotelu Hilton.“
Poděkovala jsem mu a vrátila se k Trevorovi. „Budeme obědvat v restauraci o dvě patra výše. Pokud nechcete vyslat někam své zvědy. Teď mi ukažte její fotografii.“
Ukázal mi malou fotografii. Prohlédla jsem si ji pečlivě a obdivně hvízdla. Blondýny mě přitahovaly. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že když si je umyju, můžu mít takovou barvu vlasů. „Trevore, s takovou ženou doma, proč se zajímáte o osamělé ženy na ulici?“
„Jste osamělá?“
„Přestaňte zkoušet měnit námět rozhovoru.“
„Marjorie, určitě byste nevěřila, že vy a já si budeme takhle nevázaně povídat. Pojďme nahoru do restaurace, dřív než se všechno martini vypaří.“
Oběd byl dobrý, ale Trevor neměl Georgovu představivost, znalosti vaření a schopnost nahnat vrchnímu číšníkovi strach. Bez Georgovy představivosti to bylo jídlo klasické severoamerická kuchyně, totéž co dostanete v Bellinghamu i ve Vicksburgu.
Zabrala jsem se do svých myšlenek. Když jsem zjistila, že Janetina kreditní karta je neplatná, rozčílilo mě to víc než hrozné zklamání, že jsem Janet a Iana nenašla doma. Měla Janet nějaké potíže? Byla mrtvá?
I Trevor ztratil něco ze svého nadšení, které měl, když se hra teprve rozbíhala. Místo aby mě smyslně okukoval, zabral se také do vlastních myšlenek. Proč najednou taková změna v chování? Způsobila to má prosba, aby mi ukázal obrázek své ženy? Přinutila jsem ho, aby si to uvědomil? Zdá se mi, že se muži takovým lovem nezaměstnávají, dokud se nenasytí svou ženou nebo ženami, a pak mohou obšírně vyprávět detaily z domova, jak jsou unaveni věčným brebentěním svých protějšků. Jako Ian. Neočekávám, že muž bude „chránit mou pověst“, protože pokud vím, nikdy to nedělá. Jestliže nechci, aby v posteli diskutoval o tom, že jsem sladká, ale neohrabaná, jediným řešením je vstát z postele s ním.
Ostatně, Trevor se zmiňoval o své ženě první, že ano? Teď si vlastně vzpomínám, ano, zmiňoval.
Po obědě se poněkud polepšil. Řekla jsem mu, aby se sem vrátil, až bude mít po obchodním jednání. Abych měla pohodlí jako v soukromí, nahlásila jsem se jako host, když budu telefonovat přes satelit (to byla pravda). A možná, že zůstanu přes noc (také pravda). A aby mně zatelefonoval, že se můžeme setkat v jídelně (částečná pravda — byla jsem tak osamělá a trápilo mě, aby mě nepodezříval, že mu naznačuji, aby přišel nahoru rovnou).
Odpověděl, „Zavolám nejdříve, jestli toho obchodního partnera vůbec seženu, ale v každém případě přijdu nahoru rovnou. Není potřeba tu cestu vážit nadvakrát. Ale nechám nahoru poslat bublinky, neponesu je.“
„Zadržte,“ řekla jsem, „zatím jste mi nevnutil své hanebné záměry. Jediné, co jsem vám mohla slíbit, byla příležitost předvést svou obchodnickou výmluvnost. V jídelně. Ne v mé ložnici.“
„Marjorie, jste bezcitná žena.“
„Ne, jste drsný muž. Vím, co dělám.“ Najednou se mi vybavilo něco, co mi řekl a co už jsem věděla. „Co si myslíte o umělých lidech? Chtěl byste, aby si vaše sestra vzala takového člověka?“
„Znáte někoho, kdo by to byl ochoten udělat? Ségra po tom trochu touží, ale nemůže si dovolit, aby byla jiná.“
„Nesnažte se vytáčet. Vzal byste si mě?“
„Co by tomu řekli sousedé? Marjorie, jak víte, nemůžu. Viděla jste obrázek mé ženy. U umělých žen se předpokládá, že budou velmi dobré manželky, svisle i vodorovně.“
„Myslíte konkubíny. Není nezbytné se s nimi ženit. Trevore, nejen že byste si žádnou nevzal, ale dokonce o nich nic nevíte, jen pouze mýty… nebo byste neřekl „artefakt“, když jde o umělého člověka?“
„Jsem podlý, pokrytecký a zavrženíhodný. Zneužil jsem ten výraz, abyste mě nepodezřívala, že jsem takový.“
„Bla, bla! Nejste, to bych poznala. A mimochodem pravděpodobně byste šel do postele s někým, o kom by se vám ani nesnilo, že byste si ho mohl vzít. Je to bezvýznamný rozhovor, odložme ho. Potřebuji asi dvě hodiny. Ať vás nepřekvapí, když můj terminál v pokoji bude obsazen. Nahrajte vzkaz a pohodlně se usaďte s dobrým nápojem, budu dole, jak nejdříve to půjde.“
Zvedla jsem se od stolu a odešla nahoru. Ne do svatebního apartmá, v nepřítomnosti Georgea by mě tu tahle milá výstřednost rmoutila, ale do velkého pěkného pokoje s dobrou širokou postelí a luxusem, který se mi nabízel. Měla jsem vážné podezření, že Trevorova rezervovanost (téměř uctivost) zapříčinila, že se do toho zamotal. Taková obtížná veš!
Pustila jsem tyhle myšlenky z hlavy a začala pracovat. Zavolala jsem do Hiltonu ve Vicksburgu. Ne, pan a paní Perraultovi se odhlásili. Ne, nenechali žádnou budoucí adresu. Promiňte!
Takže jsem prominula, ten syntetický počítačový hlas nebyl příjemný. Zavolala jsem na McGillovu universitu do Montrealu a promrhala dvacet minut, abych se „dověděla“, že ano, dr. Perrault byl vedoucí vědecký pracovník této university, ale teď je na universitě v Manitobě. Jedinou novou skutečností bylo, že počítač v Montrealu s lehkostí slučoval angličtinu a francouzštinu a vždy odpovídal jazykem, ve kterém jste se ho ptali. Velmi chytré, tyto elektronické vymoženosti jsou podle mého mínění až příliš chytré.