„Hovoříte s jedním z vicepresidentů,“ odpověděla. „Podařilo se vám přesvědčit náš počítač, že potřebujete pomoc odpovědného úředníka. Je to fakt umění, protože tenhle počítač je totiž dost umíněný. Čím vám můžu pomoci?“
Vyprávěla jsem jí část svého, tolik nepravděpodobného příběhu. „A tak trvalo pár týdnů, než jsem se dostala do Impéria; a když se mi to podařilo, všechna moje spojení byla k ničemu. Nemá pro mě vaše banka už jiná telefonní čísla nebo adresy?“
„Podíváme se. Jak se jmenuje společnost, pro kterou pracujete?“
„Má několik jmen. Jedno je System Enterprises.“
„Jak se jmenuje váš zaměstnavatel?“
„Nemá žádné jméno. Je přestárlý, zavalitý, jednooký, poněkud zchromlý a prochází se s dvěma kovovými berlemi. Stačí to?“
„Uvidíme. Říkala jste mi, že jsme vám vrátili vaši úvěrovou kartu MasterCard prostřednictvím Imperial Bank v Saint Louis. Řekněte mi číslo karty, ale pomalu.“
Přečetla jsem ho. „Chcete ji ofotit?“
„Ne. Řekněte mi datum narození.“
„Tisíc šedesát šest.“
„Čtrnáct set devadesát dva,“ odpověděla.
„Čtyři tisíce čtyři před Kristem,“ souhlasila jsem.
„Sedmnáct set sedmdesát šest,“ rychle oplatila.
„Dva tisíce dvanáct,“ odvětila jsem.
„Máte příšerný smysl pro humor, slečno Baldwinová. V pořádku, řekněme, že jste to vy. Ale pokud to nejste, uzavřu s vámi malou sázku, že příští kontrolu nepřežijete. O panu Dvouberlákovi se říká, že je nezáživný. Poznamenejte si tenhle volací kód. Pak mi ho přečtěte nazpátek.“
Udělala jsem to.
Za hodinu jsem se procházela podél Paláce konfederace v San Jose, zase jsem zamířila k budově Kalifornské Obchodní Kreditní (KOK). Bez ohledu na to, že se teď tady nikdo nepokoušel o atentát, pevně jsem se rozhodla nevystavovat se nějakým potyčkám před palácem. Myslela jsem na to, že jsem na přesně stejném místě, kde jsem stála, je to možný, před dvěma týdny? Jestli by mě tahle přestupní stanice poslala do Vicksburgu, rozčílila bych se doběla.
Moje schůzka v budově KOK nebyla u společnosti MasterCard, ale u právnické firmy na jiném patře. Té, které jsem volala z Bellinghamu, jen co jsem dostala z Měsíce její terminálový kód. Právě jsem zahýbala za roh budovy, když mi hlas téměř v mém uchu řekclass="underline" „Slečno Friday.“
Rychle jsem se rozhlédla. Nějaká žena v taxíkářské uniformě.
Podívala jsem se znovu. „Goldie!“
„Přejete si taxi, slečno? Přes Plazza a dolů ulicí. Tady nás nenechají sedět na bobku.“
Přejeli jsme spolu náměstí. Začala jsem tlachat, překypujíc nadšením. Goldie na mě sykla: „Zkuste se, prosím, chovat jako cestující v taxíku, slečno Friday. Šéf po nás chce, abychom byly nenápadné.“
„A proto mi říkáš slečno?“
„Je to lepší. Teď je velmi tuhá disciplína. To, že jsem vás vzala, je speciálně povoleno a nikdy bych za to nedostala peníze, kdybych nebyla schopna potichu uskutečnit tohle setkání.“
„Dobrá, v pořádku. Už mi neříkej slečno, když nemusíš. Jéminkote, Goldie, miláčku. Jsem tak šťastná, že tě vidím, až bych brečela.“
„Já taky. Zvlášť, když toto pondělí oznámili, že jsi mrtvá. Doopravdy jsem brečela. A pár dalších taky.“
„Mrtvá? Já? Nebyla jsem ani hrobníkovi na dohled, natož vůbec mrtvá. Nebyla jsem v sebemenším nebezpečí. Jen jsem se ztratila. A teď už jsem zase nalezená.“
„To jsem ráda.“
Za deset minut jsem byla uvedena do Šéfovy pracovny. „Friday se hlásí, pane,“ řekla jsem.
„Jdeš pozdě.“
„Absolvovala jsem vyhlídkovou trasu, pane. Nahoru po Mississippi výletní lodí.“
„Slyšel jsem. Zdá se, že jsi jediná, kdo přežil. Měl jsem na mysli, že dneska jdeš pozdě. Hranici do Kalifornie jsi překračovala ve dvanáct nula pět. Teď je sedmnáct dvacet dva.“
„K čertu, Šéfe, měla jsem problémy.“
„Předpokládá se, že kurýři si s problémy poradí a že jsou schopni se rychle přesunovat. Za jakýchkoliv podmínek.“
„Hrome, Šéfe, nebyla to moje vina, nebyla jsem kurýr, byla jsem jen na dovolené. A vy nemáte nic jiného na starost než mě setřít. Kdybyste neodjel, aniž jste mě upozornil, neměla bych sebemenší těžkosti. Před dvěma týdny jsem tady byla, v San Jose. Kousek odtud, co by kamenem dohodil.“
„Před třinácti dny.“
„Šéfe, jste puntičkář jen proto, abyste nemusel připustit, že to byla vaše chyba, a ne moje.“
„Dobrá, přijmu svůj podíl viny, když se dál nebudeme chytat za pysky a přestaneme ztrácet čas. Abych ti dal vědět, rozjel jsem nevídanou akci. Mnohem větší než obvyklé varování odesílané druhým oddělením a nikoliv vedením. Lituji toho, že tenhle speciální pokus nevyšel. Friday, co musím udělat, abych ti dokázal, že jsi zcela jedinečná a nenahraditelná pro tuto organizaci? V předtuše událostí nazývaných Krvavý čtvrtek…“
„Šéfe, my jsme v tom byli?“ byla jsem šokovaná.
„Jak tě vůbec mohlo napadnout něco tak zvráceného? Naši zpravodajci to předpokládali — částečně z dat, které jsi doručila z L-5 — a začali jsme včas, aspoň se zdálo, připravovat preventivní opatření. I proti naší nejpesimističtější prognóze podnikli první útoky mnohem dříve. Když začal Krvavý čtvrtek, právě jsme stěhovali dokumenty. Museli jsme si prorazit cestu přes hranice. Úplatky, nikoliv silou. Oznámení o změně adresy a volacího kódu vyšlo už dříve, ale neplatilo, dokud jsme byli tady. Když bylo naše počítačové centrum znovu uvedeno do provozu, byl jsem upozorněn, že jsi nepodala obvyklé hlášení.“
„Sakra, prima důvod pro to, že jsem nic nedostala.“
„Prosím tě. Po tom, co jsi se neohlásila, jsem se pokoušel volat ti domů na Nový Zéland. Možná jsi informovaná, že satelitní služby byly přerušeny.“
„Slyšela jsem.“
„Přesně. Hovor jsem dostal snad o dvaatřicet hodin později. Mluvil jsem s paní Davidsonovou, ženou kolem čtyřicítky, poněkud svérázného vystupování. Zkušená válečnice ve vaší S-skupině?“
„Ano, Anita. Jak vysoká vykonavatelka vůle Páně, tak Pánova holka pro všechno.“
„To je přesně ten dojem, který jsem získal. A získal jsem také dojem, že jsi se stala persona non grata.“
„Jsem si jistá, že to byl víc než dojem. Pokračujte, Šéfe, co asi musela ta stará čarodějnice o mně vyprávět?“
„Vlastně nic. Utekla jsi náhle od rodiny. No, nenechala jsi žádnou budoucí adresu ani volací kód. Ne, nepřijímá pro tebe žádné zprávy a ani je nedává dál, kdyby nějaké přišly. Má moc práce; Marjorie nás opustila v hrozné bryndě. Nashle.“
„Šéfe, měla moji adresu do Impéria. Měla taky adresu do Luna City na Ceres and South Africa, protože jsem pro ni prováděla jejich prostřednictvím svoje měsíční platby.“
„Mohl bych se na to podívat. Můj novozélandský zástupce“ — poprvé, co jsem oněm slyšela — „pro mě získal obchodní adresu staršího manžela vaší S-skupiny, Briana Davidsona. Byl zdvořilejší a v něčem i nápomocnější. Od něho jsme se dozvěděli, jakou loď jsi použila z Christchurchu a to nás dovedlo k seznamu cestujících semibalistické rakety, kterou jsi letěla z Aucklandu do Winnipegu. Tam jsme tě nakrátko ztratili, dokud můj agent nezjistil, že jsi odešla z přístavu ve společnosti kapitána semibalistické rakety. Když jsme ho dostihli — kapitána Tormeye — byl ochoten nám pomoci, ale ty jsi už byla pryč. Jsem rád, že můžu říct, že jsme se kapitánu Tormeyovi mohli hned odvděčit. Místní informátor nám umožnil mu dát echo, že on a jeho paní mají být sebráni místní policií.“