Toho rána jsem rychlým listováním procházela seznam knih Universitní knihovny v Tulane (jedné z nejlepších v Texasu) a hledala jsem něco o historii Old Vicksburgu, když jsem náhodou narazila na odkaz o spektrálních typech hvězd a zjistila jsem, že mě to chytilo. Nevybavuji si, proč tam byl takový odkaz, ale ty se objevují z nejnepravděpodobnějších důvodů.
Ještě jsem pořád četla o vývoji hvězd, když mi Perry navrhl, abychom se šli naobědvat.
Šli jsme, ale nejdřív jsem si udělala pár poznámek k matematickým disciplínám, které jsem chtěla studovat. Astrofyzika je fascinující — ale musí se s ní mluvit jejím jazykem.
To odpoledne jsem se vrátila k Old Vicksburgu a pod čarou byla poznámka o Show Boat, muzikálu týkající se té éry — a pak jsem strávila zbytek dne prohlížením a posloucháním muzikálů z Broadwaye z doby těch šťastných dní, než se Severoamerická federace rozpadla na kousky. To nemůžou psát hudbu jako tu dnešní? Tihle lidé ale museli být legrační. Proto jsem si to určitě přehrála — přehrála jsem si Show Boat, The Student Prince a My Fair Lady jedno po druhém a přišlo mi zbytečné si pouštět ještě něco dalšího. Tak tohle že se chystá do škol?
Další den jsem se rozhodla pustit se do seriózního studia odborných předmětů, ve kterých jsem byla slabá, protože jsem jasně cítila, že je mí vychovatelé (ať už to bude kdokoliv) zařadí do mých osnov, a to pak nebudu mít čas už vůbec na své vlastní zájmy. Už dřívější výcvik v Šéfově partě mě naučil, že den by měl mít dvacet šest hodin. Ale u snídaně se mě přítelkyně Anna zeptala: „Friday, co mi můžeš říct o vlivu Ludvíka XI. na francouzskou lyrickou poezii?“
Mrkla jsem na ni. „To mě zkoušíš? Ludvík XI., to mi zní asi jako sejra. Jediná francouzská báseň, kterou si mohu vybavit, je 'Mademoiselle z Armentieres'. Jestli ti to ovšem stačí.“
„Profesor Perry říkal, že jsi člověk, kterého se můžu zeptat.“
„Tahal tě za nohu.“ Když jsem přišla do knihovny, papá Perry vzhlédl od své konzole. Řekla jsem: „Dobré ráno, prý jste Anně říkal, aby se mne zeptala na vliv Ludvíka.XI. na francouzské verše.“
„Ano, ano, jistě. Nevadilo by ti, kdybys mě teď nezatěžovala? Tenhle kousek programování je velmi choulostivý.“ Pohlédl zpět a vyřadil mě ze svého světa.
Zničená a naštvaná jsem se napíchla na Ludvíka XI. Za dvě hodiny jsem si vyšla na vzduch. Nedozvěděla jsem se nic o poezii — dokonce jsem ani nemohla říct, jestli Král Pavouk rýmoval „ton con“ se „c'est bon“ anebo jestli dokonce byl mecenášem umění. Dozvěděla jsem se ale hodně o politice v patnáctém století. Násilí. Dělala jsem to vlastně jen útržkovitě, ale byla jsem u vytržení jako Alenka v říši divů.
Zbytek dne jsem strávila napojená na francouzskou lyrickou poezii od roku 1450. Spadla jsem do pěkné bryndy. Francouzština se hodí pro lyrickou poezii mnohem více než angličtina — to chápe Edgar Allan Poe, který z malé zvukomalebnosti angličtiny důsledně vymačkal všechnu její krásu. Němčina se nehodí k lyrice, takže překlady vám znějí v uších sladčeji než německé originály. Tohle není chyba Goetha nebo Heineho; je to nedostatek odporného jazyka. Španělština je tak muzikální, že „práškové mýdlo“ ve španělštině je pro ucho lahodnější než nejlepší volný verš v angličtině. Španělština je tak nádherná, že spousta básní v ní zní nejlépe, i když posluchač nerozumí jejímu významu.
Nikdy jsem nezjistila, jaký vliv, pokud nějaký vůbec existoval, měl Ludvík XI. na poezii.
Jednoho rána jsem našla „svou“ konzoli obsazenou. Pohlédla jsem tázavě na šéfa knihovny. Zase vypadal zničeně. „Ano, ano je tu dnes nabito. Hm, slečno Friday, nepoužívala byste počítač ve vašem pokoji? Má stejné přídavné možnosti a pokud budete potřebovat se mnou něco konzultovat, klidně přepněte na místní sedmičku a na váš podpisový kód a já budu instruovat počítač, aby vás upřednostňoval. Spokojena?“
„Úplně.“ Souhlasila jsem. Měla jsem ráda příjemnou útulnost studovny, ale ve svém vlastním pokoji jsem si mohla odložit oblečení bez pocitu, že mě papá Perry otravuje. „Co bych měla dneska studovat?“
„Bože. To neexistuje nějaká věc, která vás zajímá a zaslouží si další výzkum? A nemám rád, když někdo ruší muže číslo jedna.“
Šla jsem do svého pokoje a pokračovala ve studiu francouzské historie od Ludvíka XI. a ta mě zavedla do nových kolonií za Atlantik, do ekonomie a přivedla mě k Adamu Smithovi a odtud k politickým vědám. Uzavřela jsem to tím, že i Aristoteles měl své dobré dny, ale že Platon byl domýšlivý podvodník a to vedlo k trojímu zvolání jídelnou týkající se večerního přídělu jídla a následovala.Goldina hrozba, že mě přitáhne dolů za pačesy.
Seběhla jsem dolů, bosá a ještě si zapínající zip na kombinéze. Anna se ptala, co jsem dělala tak naléhavého, že zapomenu na jídlo. „Většinou samé věci, které bys od Friday nečekala.“ Ona, Goldie, a já jsme obvykle jedly spolu, s mužskou společností i bez ní — starousedlíci ve vedení byly klubisti, bratrstva, prostě hlučné splolečnosti, ale asi dva tucty z nich byly mí přátelé z kategorie „přátelé na polibek“.
„Proper můj mozek,“ řekla jsem, „probírej například největší světové autority.“
„A autority v čem?“ zeptala se Goldie.
„V čemkoli. Ptej se. Na jednoduché otázky odpovídám hned, na složitější zítra.“
„Zkus to,“ řekla Anna. „Kolik andělů se vejde na špičku jehly?“
„Tak ta je jednoduchá. Změř andělské prdele. Změř špičku jehly. Poděl A lomeno B. Číselná odpověď je jasná. Úloha pro studentíka.“
„Podivuhodně chytré. Jak zní potlesk jednorukého?“
„Ještě lehčí. Pomocí nejbližšího terminálu zapni magnetofon. Zatleskej jednou rukou. A přehraj si výsledek.“
„Vyzkoušej ji ty, Goldie. Vždyť už jí maso.“
„Kolik obyvatel má San Jose?“
„Ouha, tohle je těžké. Zítra podám zprávu.“
Tohle pohrávání pokračovalo více než měsíc, než mi v hlavě uvízla skutečnost, že mne někdo (Šéf, pochopitelně) fakticky zkoušel donutit, abych se stala 'Největší světovou osobnosti' já sama.
Kdysi skutečně existoval člověk známý jako „největší světová osobnost“. Narazila jsem na něho, když jsem se snažila protlouct se jednou z řady těch hloupých otázek, které ke mně přicházely z jakýchsi pitomých zdrojů. Takové jako například: Nastav svůj počítač na „research“. Napoj se na klíčová slova jdoucí postupně v pořadí „kultura Severní Ameriky“, „anglicky mluvící“, „polovina 20. století“, „komici“, „největší světová autorita“. Odpověď, kterou můžeš očekávat, je „profesor Irwin Corey.“ A poznáte jeho každodenní nadčasový humor.
Mezitím jsem byla vykrmována jako štrasburgská husa. Nicméně to bylo šťastné období. Často, i když zase ne tak moc, mě zval jeden z mých opravdových přátel sdílet s ním postel. Nevybavuji si, že bych to někdy přijala. Schůzky se obyčejně domlouvaly během odpoledního slunění. Ale protože ve vedení byl každý tak civilizovaný — byli sladcí skrz naskrz — bylo možné odpovědět, „Sorry, Terence si řekl první. Snad zítra? Ne? Oukej, takže snad někdy brzy“ — a nemít přitom výčitky.
Jeden pomaleji chápající z S-skupiny, ke které jsem patřívala, mi prozradil, že mezi muži o tom existovala nějaká dohoda, jejíž obsah mi ale nevysvětlili.