Pitomých otázek přibývalo. Právě jsem si myslela, že se seznamuji s podrobnostmi týkající se keramiky dynastie Ming, když se na mém terminálu objevila zprávička, že někdo z personálu chce znát vztah mezi mužskými vousy, ženskými sukněmi a cenou zlata. Přestala jsem být zvědavá na tyhle hlouposti. Co se týče Šéfa, může se dít leccos, ale tohle se mi zdálo superpitomé. Proč by měl nějaký takový vztah existovat? Mužské vousy mne nezajímaly; lechtají a často jsou špinavé. Co se týče ženských sukní, věděla jsem o nich ještě méně. Prakticky nikdy jsem je nenosila. Dámské kostýmy mohou být hezoučké, ale jsou při cestování nepraktické a už třikrát nebo čtyřikrát jsem se v nich mohla málem zabít — a když jsem doma, co je špatného na tom, být jen tak? Pokud to místní zvyky dovolí.
Ale já jsem se naučila neignorovat otázky jenom proto, že jsou to zřejmé nesmysly. Pustila jsem se do toho tak, že jsem si vyvolala veškerá data, která jsem mohla, včetně připojení nejnepravděpodobnějších asociačních řetězců. Pak jsem řekla počítači, aby shrnul podle kategorií do tabulek všechny získané údaje.
Ksakru, stejně jsem nezačala nacházet žádné spojení! Protože jsem měla k dispozici dost údajů, bylo mi jasné, že jediný způsob, jak bych je mohla všechny vidět, je příkaz počítači, aby nakreslil a zobrazil trojrozměrný graf — a ten vypadal tak slibně, že jsem počítači dala příkaz, aby ho převedl do holografické formy a v barvě. Nádherné! Nevěděla jsem, proč tyto tři proměnné spolu pasovaly, ale bylo to tak. Strávila jsem zbytek toho dne změnami škál, X proti Y proti Z v různých kombinacích — zvětšováním, zmenšováním, otáčením, hledáním vedlejších cyklických vztahů vedle zřejmých vztahů celkových… a zaznamenala jsem dvojitý sinusoidální hrb, který se udržoval v obraze, jak jsem otáčela holografickým obrazem — a najednou, sama nevím proč, jsem se rozhodla odečíst od něho křivku dvojité slunečné skvrny.
Heuréka! Stejně přesné a jisté jako váza éry Ming! Před večeři jsem měla rovnici, právě na jeden řádek, obsahující všechna ta pitomá data. Dalších pět dní jsem strávila protahováním se u terminálu, pak jsem se napojila na personálního šéfa a nahrála tam jednořádkovou rovnici, plus definice proměnných. Nepřidala jsem žádný komentář, žádnou diskusi. Chtěla jsem donutit vtipálka bez tváře, aby mne požádal o názor.
Zpátky jsem dostala stejnou odpověď — žádnou.
Téměř celý den jsem si pohrávala, čekala jsem a zkoušela jsem si sama, jak bych mohla znovu dostat skupinový obraz z jakéhokoliv roku, ačkoli jsem si prohlížela pouze mužské tváře a ženské nohy, udělat bližší odhad pohybu ceny zlata (dolů nebo nahoru), časový údaj vztažený k cyklu dvojitých slunečních skvrn a — zkrátka co nejpřekvapivěji odhadnout, zda se tím politická scéna rozpadala nebo konsolidovala.
Můj terminál zašuměl. Žádná tvář. Žádné poklepání po zádech. Jenom se objevila výzva: „Operativci vyžadují okamžitou hlubokou analýzu pravděpodobnosti, zda epidemie moru v šestém, čtrnáctém a sedmnáctém století byly výsledkem politického spiknutí.“
Fíí! Už jsem viděla ledacos, ale to tady ještě nebylo.
No, tak dobrá. Otázka to byla dost složitá. Než bych ji prostudovala, byla bych možná dost dlouho sama. Ale pasovala mi; možnosti hlavního počítače, který byl začleněn do celosvětové výzkumné sítě, mne přitahovaly. Cítila jsem se jako dávný mořeplavec před vyplutím.
Začala jsem se sestavováním seznamu řady možných subjektů získaných volnou asociací: mor, epidemiologie, blechy, krysy, Daniel Defoe, Isaac Newton, spiknutí, Guy Fawkes, osvícenci starodávné rituály, svobodní zednáři, Kennedy, Oswald, John Wilkes Booth, Pearl Harbor, přívrženci hnutí za mužská práva, španělská chřipka, regulace škůdců atd.
Za tři dny byl můj seznam možných příbuzných subjektů desetkrát delší.
Za týden jsem už věděla, že lidský život není dostatečně dlouhý na to, abych prostudovala do hloubky celý seznam. Ale bylo mi řečeno, ať se do toho okamžitě pustím, takže jsem s tím začala. Ale o příkazu „okamžitě“ jsem si myslela své. Klidně bych svědomitě studovala minimálně padesát hodin za týden, ale kdy a jak bych si určila sama a bez jakéhokoli biflování a tvrdého donucování. Nikdo ale nepřišel, aby mi vysvětlil, proč bych měla pracovat více nebo nějak jinak. Tak přešlo několik týdnu.
Uprostřed noci mě vzbudil terminál — předběhl budík, který jsem jako obvykle vypnula, než jsem šla spát (sama, a nevybavuji si proč). Ospale jsem odpověděla. „Dobrá, dobrá! Tak mluv, nějak bude.“
Žádný obraz. Jen Šéfův hlas řekl, „Friday, kdy se objeví příští velká epidemie černého moru?“
Odpověděla jsem, „Za tři roky. V dubnu. Začne v Bombaji a rozšíří se najednou po celém světě. Opustí planetu při prvním možném transportu!“
„Díky. Dobrou noc.“
Položila jsem si hlavu na polštář a odebrala se zpátky do svých snů.
Jako obvykle jsem vstávala v sedm nula nula a zatímco jsem se dostávala do použitelného stavu přemýšlela jsem o tom, jestli jsem skutečně slyšela v noci Šéfův hlas a jestli jsem mu skutečně dala tu absurdní odpověď.
Takže, Friday, nabij kanón a otevři třináctou komnatu. Napojila jsem se na „lokální jedničku“. „Tady je Friday, Šéfe. Co týče toho, co jsem vám řekla v noci, tak předstírám šílenství.“
„Nesmysl. Stav se v deset patnáct.“
Byla jsem naštvaná, že mám trávit příští tři hodiny čekáním na ortel. Ale byla jsem hluboce přesvědčena, že nikdo by neměl opustit tento svět, ani v případě jeho konce, bez vydatné snídaně… a svoje rozhodnutí jsem hned realizovala, protože speciálně to ráno byly čerstvé fíky se smetanou, haše z hovězí konzervy se ztracenými vejci, anglické vdolečky s pomerančovou marmeládou. Čerstvé mléko. Káva z kolumbijských velehor. To mi tak zvedlo náladu, že jsem strávila hodinu hledáním matematického vztahu mezi historií moru a datem, které jsem prorokovala svou spánkem zamlženou myslí. Nenašla jsem ho, ale začínal se rýsovat nějaký tvar křivky, když mě terminál varoval, že ho do tří minut zničím.
Ostříhat si vlasy a vyholit si krk na popravu jsem už nestihla, ale přesto jsem byla připravena na nejhorší. Vydala Visem se na kobereček. „Friday se hlásí, pane.“
„Posaď se. Proč Bombaj? Já bych myslel, že Kalkata by mohla být pravděpodobnější centrum.“
„To by možná mohlo mít něco společného s dlouhodobými předpověďmi počasí a monzuny. Blechy nemohou přežít horké, suché počasí. Osmdesát procent biomasy blešího těla je voda a když obsah vody klesne pod šedesát, blecha umírá. Takže horké a suché počasí zastaví epidemii. Ale, Šéfe, celá ta věc je nesmysl. Vzbudil jste mne uprostřed noci a pitomě se mě zeptal a já vám stejně pitomě odpověděla, aniž se fakticky probudila. Pravděpodobně jsem to vypálila ze snu. Já už mám z Černé smrti noční můry. Epidemie, která začala v Bombaji v roce 1896, byla opravdu strašlivá.“
„Nebyla tak hrozná jako její hongkongská fáze o tři roky později. Friday, analytická sekce operačního oddělení tvrdí, že další epidemie moru nezačne dřív než o rok později, než jsi předpověděla. A ne v Bombaji, ale v Jakartě a v Ho Či Minově městě.
„To je absurdní!“ Náhle jsem se zastavila. „Omlouvám se, pane, vsadím se, že už mám zase noční můru. Šéfe, nemůžu studovat něco příjemnějšího než blechy a krysy a černý mor? Ničí mi to spaní.“