„Můžeš. Stejně jsi studiem moru…“
„Huráá!“
„…nedosáhla nic jiného, než že sis pouze rozšířila svou intelektuálskou zvědavost, která způsobuje, že už v tom máš jasno. Tu věc teď dostane operační. Ale další akce bude vycházet z tvé předpovědi, a nikoliv z té matematických analytiků.“
„Musím to zopakovat. Má předpověď je nesmysl.“
„Friday, tvou největší slabinou je, že nevěříš své pravdě. Nevypadali bychom blbě, kdybychom záviseli na profesionálních analyticích a neštěstí nastalo o rok dříve, jak jsi předpověděla? Katastrofa. Ale začít s ochrannými opatřeními o rok dřív nemůže být na škodu.“
„A chystáme se to zastavit?“ Lidé bojují s krysami a blechami od nepaměti. Tak dlouho, že krysy a blechy jsou stále krok před námi.
„Nebesa, ne. Ale za prvé, nepodepíšu smlouvu, kterou nemohu splnit; tahle je přesně taková. Za druhé, takový úkol by pro tuhle organizaci byl příliš velké sousto. Za třetí, z přísně lidského hlediska, jakýkoli pokus zastavit procesy, jimiž se přelidněná města sama regulují, není laskavost. Mor je odporná smrt, ale rychlá. Vyhladovění je taky hnusná smrt… ale velmi pomalá.“
Šéf udělal grimasu a pak pokračoval. „Tahle organizace bude mít sama co dělat s kontrolou bakterie Pasteurella pestis, zvláště potom, co opustila tuto planetu. Jak bychom zvládli ještě tohle? Jen mi odpověz.“
Směšné! Každé ministerstvo zdravotnictví by mělo tváří tvář takovéto otázce ustavit studijní tým soutěžící o modrou stuhu prvenství, trvat na dostatečném výzkumném fondu, plánu, na rozumném čase — pěti nebo více let — na řádný vědecký výzkum. Odpověděla jsem okamžitě. „Vyhodit je do povětří.“
„Co, osady ve vesmíru? To vypadá na drastické řešení.“
„Ne, blechy přece. Ve světových válkách dvacátého století kdosi objevil, že je možné vybít blechy a vši tím, že je vezmete do velké výšky. Explodují, úplně je to roztrhá. Asi v pěti kilometrech, jak si vybavuji, ale dá se to ověřit pokusem. Přemýšlela jsem o tom, protože jsem si všimla, že Beanstalk na Mount Kenya je nad kritickou výškou — a dneska prakticky všechen vesmírný provoz začíná na Beanstalku. Pak je tu jednoduchá metoda tepla a sucha — funguje, ale ne tak rychle. Ale klíč k tomu, Šéfe, je nepřipustit absolutně žádnou výjimku. Jenom jediný případ diplomatické imunity nebo jedna důležitá osoba by narušily zaběhnutý systém a máte to. Jeden pejsek. Jeden pískomil. Jedna lodní zásilka laboratorních myší. Kdyby to nabralo plicní formu, L-5 by bylo za týden město duchů. Nebo Luna City.“
„Kdybych pro tebe neměl další práci, nechal bych tě na tom vyřádit. A co krysy?“
„Nechci další práci, mám toho už takhle dost. Šéfe, zabít krysu není problém. Nacpete ji do pytle. Mlátíte sekerou do pytle. Pak ji zastřelíte. Pak ji utopíte. Zapálíte pytel. Mezitím její kámoška vrhla další mláďata a máte teď namísto jedné celý tucet krys. Šéfe, jediné, co jsme vždycky byli schopni s krysami podniknout, je bojovat s nimi nerozhodně. Nikdy nezvítězíme. A pokud toho na chvíli necháme, krysy zase budou mít náskok.“ Dodala jsem kysele. „Myslím, že jsme dvojky.“ Tenhle problém moru mne ničil.
„Vysvětli mi to.“
„Když to Homo sapiens udělá — a on se neustále snaží vybít sám sebe — jsou tu krysy, které jsou připraveny zaujmout jeho místo.“
„Kecy. Nesmysl vypadlý ze změklého mozku. Friday, jsi ustrašená, že by lidstvo mělo vymřít. Celé generace jsme měli prostředky spáchat racionální sebevraždu a tyto prostředky byly a jsou nadále v řadě rukou. Ale neudělali jsme to. Za druhé, aby nás krysy nahradily, musely by jim narůst abnormálně větší lebky, muselo by se jim vyvinout k tomu odpovídající tělo, musely by se naučit chodit po dvou, musely by jim přeměnit přední tlapy na jemné manipulační orgány a narůst více šedé kůry mozkové, aby tohle všechno mohly řídit. Aby jiné plemeno nahradilo člověka, musí se stát opět člověkem. Zapomeň na to. Ještě než opustíš tenhle námět, jaké závěry jsi dosáhla, co se týče teorie spiknutí?“
„Ta představa je hloupost. Specifikoval jste šesté, čtrnácté a sedmnácté století… a to znamená plachetnice nebo karavany a žádné znalosti bakteriologie. Tak tady máme zlověstného dr. Fu Manchu se svými úkryty; ve kterých odchoval milion krys, zamořených blechami. To je snadné. Krysy a blechy jsou infikovány bacilem — což je dokonce možné i bez teorie. Ale jak se strefit do cílového města? Lodí? Za pár dní milion krys pojde a tak by zbývala posádka. Dokonce ještě těžší je to udělat po souši. Vytvořit takovou konspirační práci v té době by vyžadovalo moderní vědu a pořádný stroj času. Šéfe, kdo vymyslel tuhle pitomou otázku?“
„Já.“
„Myslela jsem si, že to popoháníte vy. Proč?“
„Přinutilo tě to prostudovat problém do mnohem větší hloubky, než bys byla jinak ochotna, že ano?“
„Úúh… Strávila jsem mnohem více času studiem odpovídající politické historie než studiem nemoci samotné. Asi ano.“
„To víš, že ano.“
„Jasně, že ano. Šéfe, o žádném jiném zvířeti neexistuje tak dobrá dokumentace. Ale někdy to bývá tak dobře zdokumentováno, až si fakta navzájem odporují. Ale když se takové spiknutí odehrálo dávno před námi, o generaci nebo více, není možné se dobrat pravdy. Slyšel jste o muži jménem John F. Kennedy?“
„Ano. Šéf státu v polovině dvacátého století ve federaci, která zaujímala plochu mezi Kanadou — Britskou Kanadou a Qeubecem — a Mexickým královstvím. Byl zavražděn.“
„Jo, to je ten muž. Zabitý před stovkami svědků a každá maličkost byla před, během a poté důkladně zdokumentována. A celá tahle hora důkazů dochází k jedinému závěru: nikdo neví, kdo na něho střílel, kolik jich střílelo; kolikrát na něho stříleli, kdo to udělal, proč to udělal a kdo byl zapleten do spiknutí, pokud to spiknutí vůbec bylo. Dokonce nemůžeme říci, jestli scénář vraždy byl zahraniční nebo domácí. Šéfe, pokud není možné rozmotat takový zřejmý a tak důkladně prozkoumaný případ, jaká je šance do detailu poznat spiknutí proti Gaiu Juliu Ceasarovi? A co Guy Fawkes a londýnský parlament r. 1605? Po pravdě řečeno, někteří lidé, kteří se považují za špičkové spisovatele, nalézají v historických knihách jenom oficiální verze. A ty obvykle nejsou méně poctivé než autobiografie.“
„Friday, autobiografie je obvykle poctivá.“
„Che! Šéfe, a jinak to myslíte všechno vážně?“
„Tak to taky je. Životopis je obvykle poctivý, ale nikdy není pravdivý.“
„Uniká mi smysl.“
„Přemýšlej o tom, Friday, nemůžu s tebou trávit dneska tolik času. Vykládáš toho příliš moc a přeskakuješ z jednoho do druhého. Když mluvím, drž jazyk na uzdě. Stárneš. Tvoje reflexy jsou bezpochyby maličko pomalejší. Nebudu zase riskovat, že v terénu…“
„Já si nestěžuju.“
„Zmlkni. Nesmíš být jak korouhvička na věži. Měla bys trávit méně času za stolem a více cvičit. Jednoho dne ti tvoje zdokonalené reflexy zase zachrání život. A možná i životy jiných. Mezitím si můžeš rozmyslet, jak si budeš muset utvářet svůj život bez cizí pomoci. Měla bys odejít z téhle planety; tady už pro tebe nic není. Balkanizací Severní Ameriky skončila poslední šance na odvrácení rozpadu renesanční civilizace. Tak bys měla přemýšlet o možnostech na jiných planetách. Nejenom ve sluneční soustavě, ale i kdekoliv jinde — od planet 'nesmírně primitivních až po dokonale vyvinuté. Zjisti si cenu a výhody cestování ke každé z nich. Budeš potřebovat peníze. Chceš, aby moji agenti dali dohromady peníze, o které tě podvedli na Novém Zélandě?“