Něco, čeho jsem si všimla ve spojení s jednou Shipstoneovou společností (Morganovou Spojenou), způsobilo, že jsem rozeběhla průzkum kreditních společností a bank. Nebyla jsem překvapena, ale zdrcena, když jsem poznala, že společnost, která se mi stará o úvěr (kalifornský MasterCard), byla pod vlivem stejné společnosti jako ta, která zaručuje platby (Ceres and South Africa). Podobně měly své stínové paralely Maple Leaf, Visa, Credit Quebec či ostatní. Tohle není nic novéno. Pokud si dobře pamatuju, prohlašovali to už i peněžní teoretici. Ale praštilo mě, když jsem viděla vzájemnou propojenost jejich představenstev s vlastníky.
Nato jsem se impulsivně zeptala počítače: „Kdo tě vlastní?“ Zpátky jsem dostala: „Nemít program.“
Zopakovala jsem to, přibližujíc se co nejopatrněji jeho jazyku. Počítač, dostupný tímto terminálem, byl stroj, který značně slevoval z nároků kladených na operátora a byl nezvykle vnímavý. Obyčejně mu něco jako neformální programování nevadilo. Ale existují omezení, která můžete při kladení ústních otázek počítači očekávat. Instinktivní otázky, jako je tato, by se měly klást sémanticky přesně.
Znovu: „Nemít program.“
Rozhodla jsem se ho ošálit. Zeptala jsem se ho následující otázkou, která byla vytvořena krok za krokem přesně v souladu s jazykem počítače, počítačovou gramatikou, počítačovým protokolem: „Kdo vlastní informačně—procesní síť, která má terminály v celé Britské Kanadě?“
Odpověď se ukázala a několikrát probleskla, než zmizela — a smazala se bez mého příkazu: „Požadovaná data nejsou v mé paměťové bance.“
To mě poděsilo. Na den jsem s tím praštila a šla si zaplavat. Tuhle noc se mi moc zachtělo vyspat se s přítelem, a vůbec nečekat, až mě o to požádá. Nebyla jsem supernadržená, byla jsem superopuštěná. Pokušitel dobře věděl, proč chci blízko sebe teplé živé tělo, které by mě „ochránilo“ před inteligentním strojem, co mi odmítal odpovědět, kdo nebo co ho vlastní.
Během snídaně příštího rána mi Šéf poslal vzkaz, abych ho navštívila v deset nula nula. Asi abych podala zprávu. Zase nějakou mystifikaci, protože podle mého názoru jsem neměla dost času na to, abych dala dohromady své dva úkoly: Shipstone a příznaky nakažené kultury.
Ale když psem vešla, podal mi šéf dopis, takový staromódní, zapečetěný v obálce a osobně odeslaný, tak akorát do sběru.
Poznala jsem, komu jsem ho posílala — Janet a Ianovi. Ale byla jsem překvapena, že ho vidím v Šéfových rukou, protože zpáteční adresa na něm bylo pouze telefonní číslo. Podívala jsem se a uviděla, že adresa byla přepsána na právnickou firmu v San Jose, kterou jsem uváděla jako spojení, abych našla Šéfa.
„Můžeš mi to dát zpátky a já to pošlu kapitánu Tormeyovi… když vím, kde je.“
„Aha, když tedy víte, kde jsou Tormeyovi, napíšu zcela jiný dopis. Tenhle je už zbytečný.“
„To si zaslouží pochvalu.“
„Četl jste ho?“ (Zatraceně, Šéfe!)
„Čtu všechno, co má být doručeno kapitánu a paní Tormeyovým — a dr. Perraultovi. Na jejich žádost.“
„Chápu.“ (Zatraceně, nikdo mi to neřekl!) „Napsala jsem to tak, jak to je, falešné jméno a prostě všechno, protože policie ve Winnipegu to mohla otevřít.“
„A nepochybně otevřela. Myslím si, že jsi to zamaskovala přiměřeně. Lituju, že jsem tě neinformoval, že všechna pošta pro ně by měla jít přese mne. Friday, nevím, kde jsou Tormeyovi… Mám určitou možnost se s nimi spojit, ale můžu ji použít jen jednou. Když policie proti nim vystřílí všechno střelivo. Čekal jsem to už před pár týdny. Zatím se to nestalo. Z toho usuzuji, že policie ve Winnipegu chce uvalit na Tormeyovi vazbu v souvislosti se zmizením poručíka Dickeye. Jako kdyby šlo o vraždu. Zeptal bych se znovu: Mohou to tělo nalézt?“
Usilovně jsem přemýšlela a snažila si představit „nejhorší variantu“. Kdyby se už policie nastěhovala do domu, co by našli?
„Šéfe, byla policie už vevnitř?“
„Určitě. Prohledali ho den po tom, co majitelé odjeli.“
„V tom případě policie nenašla tělo toho rána, kdy jsem se tu hlásila. Kdyby ho našli nebo ho mohli najít někdy potom, věděl byste to?“
„Myslím, že je to dost pravděpodobné. Moje spojení na policejní velitelství nemůžu označit za přímo skvělá, ale nejvíc platím za nejčerstvější informace.“
„Nevíte, co se stalo se zvířectvem? Čtyři koně, kočka a pět koťat, prase a možná ještě další zvířata?“
„Friday, a co tvoje intuice?“
„Šéfe, nevím, jak je to tělo schované. Ale Janet, paní Tormeyová, je architektka, která se specializuje na dvojitou aktivní ochranu budov. Asi by mi neříkala o svých zvířatech, kdyby si myslela, že existuje sebemenší možnost, aby tělo bylo nalezeno.“
Šéf si udělal poznámku. „Probereme to později. Jaké jsou příznaky nakažené kultury?“
„Šéfe, prokristapána. Ještě se stále prokousávám Shipstoneovým koncernem.“
„Nikdy ho nepoznáš celý. Proto jsem ti dal dva úkoly najednou, aby sis mohla odpočinout při změně tématu. Nevyprávěj mi, že ti nedalo, aby sis nepromyslela i to druhé.“
„Promyslela, ale to je všechno, co jsem udělala. Četla jsem Gibbona a studovala francouzskou revoluci. Také Smithovo Z Yalu na dno propasti.“
„Velmi doktrinářské pojednání. Přečti si také Pennovy Poslední dny sladké zemi svobody.“
„Ano, pane. Už jsem si začala dělat čárky. Je to zlé znamení, když lidé určité země přestanou cítit se svou zemí a začnou se ztotožňovat s nějakou skupinou. S rasovou skupinou. Nebo s náboženstvím. Nebo s jazykem. S něčím, co už není veškerá populace.“
„Velmi zlé znamení. Partikularismus. Jednou to bylo považováno za španělskou neřest, ale může tím být zasažena jakákoliv země.“
„Španělsko doopravdy neznám. Jedním ze symptomů bude nadvláda mužů nad ženami. Domnívám se, že by to mohlo být naopak, ale zatím jsem na to v žádné historii, kterou jsem slyšela, nenarazila. Proč, Šéfe?“
„Zpovídám já tebe, tak pokračuj.“
„Už dlouho slýchávám o tom, že předtím, než může přijít revoluce, obyvatelstvo musí ztratit obavy z policie i ze soudů.“
„Základy. A dál?“
„Jo… je důležité, aby byly vysoké daně, a stejné je to s inflací měny a s poměrem produktivních lidí k těm na veřejné výplatní listině. Ale to je stará písnička. Každý ví, že jestliže příjmy a výdaje nejsou v určité rovnováze, je stát v úpadku. A to přesto, že existuje nekonečná řada pokusů to odstranit legislativně. Ale já jsem začala hledat náznaky, nazývané symptomy mizerného roku. Věděl jste například, že je tady nezákonné být nahý mimo svůj vlastní dům? Dokonce i ve svém vlastním domě, pokud vás někdo může vidět?“
„Bojím se, že je poněkud obtížné to prosadit. Vidíš v tom nějaké důležité hledisko?“
„Aha, neprosadí se to. Ale taky to nemůže být zrušeno. Konfederace je přecpána takovými zákony. Zdálo se mi, že jakýkoliv zákon, který se neprosadí a nemůže být prosazen, slábne jako všechny ostatní zákony. Šéfe, věděl jste, že Kalifornská konfederace si vydržuje kurvy?“
„Nevšiml jsem si toho. Z jakého důvodu? Pro své ozbrojené síly? Pro obyvatele věznic? Nebo pro veřejnou potřebu? Uznávám, že mě to poněkud překvapilo.“
„No, takhle to vůbec není. Vláda je platí za to, že oficiálně nikomu nedají. Jen zkuste úplně zrušit tenhle trh. Jsou cvičeny, přezkušovány — a shromažďovány do zásoby. Jenomže to nefunguje. Tyhle „přebytečné umělkyně“ vycucávají státní subvence… pak se jdou přímo na ulici prodávat. Těžko předpokládat, že to dělají jen tak pro zábavu, takže to nabourá trh s nepodporovanými děvkami. A tak unie prostitutek, která původní legislativu finančně podporovala, nyní zkouší vypracovat systém kupónů, který by měl ucpat mezery v subvenčním zákoně. To taky nebude fungovat.“