„Proč to nebude fungovat, Friday?“
„Šéfe, zákony, které ruší to, co je zaběhnuté, nikdy nejsou účinné. Přesně tohle říkal Král-Bič. Jistě to znáte.“
„Chtěl jsem se ujistit, že to víš i ty.“
„Myslím, že jste mě urazil. V Kalifornské konfederaci je protizákonné odmítnout úvěr osobě jenom proto, že tato osoba zbankrotovala. Úvěr je občanské právo.“
„Mám za to, že to nefunguje. Ale co se děje, když neuposlechneš?“
„To jsem ještě nevypátrala, Šéfe. Ale myslím, že nýmand by byl při pokusu podplatit soud v nevýhodě. Uvedu jen jasné příznaky nakažené kultury: Násilí. Přepady. Odstřelování ze zálohy. Žhářství. Bombové útoky. Terorismus ve všech podobách. Samozřejmě výtržnictví. Ale bojím se, že malé projevy násilí, které útočí na lidi den za dnem, poškozují kulturu dokonce více, než výtržnictví, která vzplanou a pak utichnou. Mám dojem, že je to všechno. Aha, branná povinnost, otroctví, despotický nátlak všeho druhu a uvěznění bez možnosti kauce a bez okamžitého výslechu — ale tyhle věci jsou zřejmé. Všechny dějinné epochy je mají na seznamu.“
„Friday, myslím, že jsi postihla všechny nejvíc alarmující příznaky.“
„Já? A nechystáte se mi něco povědět? Nebo budu muset dál tápat ve tmě?“
„Hm. Jednou ti to řeknu. Ale teď se vrať a pátrej po tom. Zkoušej to. Nakažené kultury vykazují soubor příznaků, právě takových, jaké jsi jmenovala… ale nějaké obarvování kultury, ať na růžovo nebo na černo, svědčí o lidské nevzdělanosti. O špatných mravech. O nedostatku soudnosti k ostatním v méně důležitých záležitostech. Ztráta slušnosti a dobrého vychování je mnohem důležitější než výtržnictví.“
„Skutečně?“
„Pffí, měl jsem tě přinutit, aby ses k tomu dokopala sama. Pak bys to uznala. Tenhle symptom je zvlášť vážný, protože málokdo o něm uvažuje jako o příznacích špatného zdraví, ale jako o důkazu vlastní síly. Hledej to. Nastuduj to. Friday, už je příliš pozdě zachraňovat tuhle kulturu — tuto celosvětovou kulturu, ne jenom groteskní show tady v Kalifornii. Proto musíme už nyní připravovat kláštery pro nadcházející Dobu temna. Elektronické záznamy jsou příliš křehké. Musíme mít zase knihy ze stabilizovaného inkoustu a trvanlivého papíru. Ale ani tohle nemusí stačit. Zdroje pro příští renesanci mohou možná přijít z oblohy.“ Šéf se zastavil a těžce dýchal. „Friday…“
„Ano, pane?“
„Pamatuj si tohle jméno a adresu.“ Jeho ruce se pohnuly k řídícímu stolu. Odpověď se objevila na obrazovce nad ním. Zapamatovala jsem si ji.
„Máš ji?“
„Ano, pane.“
„Mám ji pro jistotu opakovat?“
„Ne, pane.“
„Jseš si jistá?“
„Když chcete, tak ji opakujte, pane.“
„Hm. Friday, byla bys tak laskavá a udělala mi předtím, než půjdeš, hrníček čaje? Zjišťuji, že se mi dneska nějak klepou ruce.“
„S potěšením, pane.“
XXIV
Ani Goldie, ani Anna se příštího dne u snídaně neukázaly. Jedla jsem sama a proto pěkně rychle. U jídla lelkuju pouze tehdy, když mám společnost. Právě jsem dojídala a vstávala od stolu, když se v dorozumívacím systému ozval Annin hlas.
„Pozor, prosím. Mou smutnou povinností je vám oznámit, že během noci umřel náš Šéf. Na jeho přání nebude žádný vzpomínkový obřad. Tělo bylo spáleno. V devět nula nula bude ve velké zasedací místnosti setkání, týkající se likvidace záležitostí společnosti. Žádám každého, aby byl na určeném místě včas.“
Čas do srazu jsem proplakala. Proč? Předpokládám, že díky vlastnímu pocitu provinění. Jsem si jista, že by si Šéf pomyslel to samé. Necítil by se provinile sám za sebe ani za mne. Často mně za sebelítost vynadal. Sebelítost, řekl by, je zlozvyk, který tě nejvíc demoralizuje.
V duchu jsem se mu omluvila. Vždycky jsem se s ním tak trochu dohadovala a ohlédnu-li se zpět, tak dokonce i tehdy, když zrušil moje smlouvy a udělal ze mě svobodného člověka, i když jsem předtím od něho utekla. Poznala jsem, že lituju každé chvíle, kdy jsem na něj byla hubatá a častovala ho různými „pěknými“ jmény.
Připomněla jsem si, že by mě Šéf neměl tak rád, kdybych se mu chtěla vlichotit a chovala se poníženě, bez vlastního názoru. Musel být takový, jaký byl a já musela být taková, jaká jsem byla. Žili jsme v těsném kontaktu, který nikdy, opravdu ani jednou, nepřipustil dokonce ani stisk rukou. A to je, Friday, co říci. Nikdy jsem se nezajímala o to, abych se, co se týká mužských, musela hlídat.
Jsem zvědava, jestli před lety, když jsem prvně přišla dělat pod jeho vedením, věděl, jak rychle bych šplhala do jeho klínu, kdyby mi to naznačil. Asi to věděl. A asi to tak bude, protože i přesto, že jsem nikdy nestiskla jeho ruku, byl jediným otcem, kterého jsem kdy měla.
Velká zasedačka byla přeplněna. Polovinu přítomných jsem nikdy u jídla neviděla a pár tváří jsem neznala vůbec. Usoudila jsem, že těch pár bylo narychlo povoláno a že byli připraveni opět rychle odjet. U stolu v přední části místnosti seděla Anna s úplně neznámou ženskou. Měla hrozivě velké fascikly papíru a potřeby, co mívají sekretářky. Ona neznámá byla žena asi tak stejně stará jako Anna, ale s přísným kantorským pohledem namísto hřejivého Annina.
Dvě vteřiny po deváté neznámá hlasitě promluvila: „Ticho, prosím! Jmenuji se Rhoda Wainwrightová. Jsem výkonná místopředsedkyně této společnosti a právní vykonavatelka po zesnulém dr. Baldwinovi. Takže tímto jsem nyní předsedkyní a pokladníkem pro účely likvidace našich záležitostí. Je vám jistě známo, že každý z vás byl ke společnosti vázán osobní dohodou s dr. Baldwinem…“
Podepisovala jsem někdy takovou smlouvu? To „po zesnulém dr. Baldwinovi“ mě překvapilo. Bylo to jeho skutečné jméno? Jak je možné, že Šéfovo jméno souhlasí s tím, co jsem nejčastěji používala v terénu? Zvolil ho on? Bylo to už asi velmi dávno.
„…proto jste nyní všichni volnými agenty. Jste elitní personál a dr. Baldwin předvídal, že každá volná společnost v Severní Americe by si přála posílení z našich řad, proto vás svou smrtí propustil. V každé z malých konferenčních místností a v hale jsou agenti lanaři. Jak budeme vyvolávat vaše jména, vystupte kupředu, obdržíte a podepíšete svůj spis. Pak si ho hned zkontrolujte, ale nezůstávejte, opakuji nezůstávejte stát u tohoto stolu a nepouštějte se do diskuse. Nato si musíte počkat, dokud všichni ostatní neobdrží svůj balíček na rozloučenou. Prosím, berte na mě ohled. Byla jsem celou noc vzhůru…“
Hned se dát najmout další volnou společností? Musela jsem to udělat? Byla jsem tak na mizině? Asi ano, s výjimkou toho co bylo utraceno z těch dvě stě tisíc bruinů, které jsem vyhrála v té pitomé loterii — a většinu z nich jsem asi dlužila
Janet na její Visa kartu. Řekněme, že jsem vyhrála 230,4 gramů čistého zlata uložených na Master Card jako 200000 bruinů, ale úrokovaných jako zlato při tehdejším denním kursu. Už jsem si vybrala třicet pět gramů zlata v hotovosti a musím taky přičíst svoje další účty, jeden přes Imperial Bank v Saint Louis. Janet jsem dlužila peníze na hotovosti i na kreditní Visa kartě. A Georges mě měl nechat zaplatit polovinu…