Někdo vyvolal moje jméno.
Byla to Rhoda Wainwrightová a vypadala rozzlobeně. „Dávejte, prosím, pozor, slečno Friday. Tady je váš spis a zde podepište, že jste ho přijala. Pak si stoupněte stranou, abyste si vše zkontrolovala.“
Vzhlédla jsem od potvrzení. „Podepíšu, až to zkontroluju.“
„Slečno Friday! Zdržujete ostatní.“
„Stoupnu si stranou. Podepíšu, až si ověřím, že spis souhlasí se seznamem na stvrzence.“
Anna řekla konejšivě: „Je to v pořádku, Friday. Kononolovala jsem to.“
„Díky. Ale budu s tím zacházet právě tak, jako ty zacházíš s označenými dokumenty — podívat se a orazítkovat.“ Wainwrightová, ta ženská jedna, byla připravena mě usmažit na oleji. Postavila jsem se o pár metrů stranou a začala kontrolovat balíček slušné velikosti: tři pasy na tři jména, kolekce osobních dokladů a návrh smlouvy pro „Marjorii Friday Baldwinovou“ sepsanou pro Ceres and South Africa Acceptances v Luna City na sumu 0,999 gramů zlata. To mě zneklidnilo, ale ne natolik jako další položka: dokumenty Hartleye M. Baldwina a Emmy Baldwinové o adopci děvčete Friday Jonesové, přejmenované na Marjorii Friday Baldwinovou, vystavené v Baltimoru, stát Maryland, Atlantická unie. Nic o Landsteinerově dětském domově nebo Universitě Johna Hopkinse, ale bylo tam datum shodné se dnem, kdy jsem opouštěla Landsteinerův děcák.
A také dva rodné listy: jeden byl vystaven na Marjorie Baldwinovou, narozenou v Seattlu, a jeden byl pro Friday Baldwinovou, narozené Emmě Baldwinové v Bostonu, v Atlantické unii.
Měla jsem jistotu, že všechny dokumenty byly zvukové a na každý se dalo spolehnout. Šéf nikdy nedělal věci polovičatě. „Souhlasí, Anno“ a podepsala jsem.
Anna ode mne přijala stvrzenku a tiše dodala: „Zastav se pak u mě.“
„Platí. Kde?“
„Uvidíme se u Goldie.“
„Slečno Friday! Vaši kreditní kartu, prosím!“ Zase Wainwrightová.
„Aha.“ Dobře, jasně, po Šéfově odchodu a rozpuštění společnosti bych nemohla užívat nadále svou Saint Louiskou kreditní kartu. „Tady ji máte.“
Sáhla pro ni. Zastavila jsem se. „Okamžik, prosím. Co s ní chcete dělat?“
„Potom, co zkontroluju čísla, spálím ji spolu s kartami ostatních.“
„Slečno Wainwrightová, když už se mám vzdát kreditní karty — já to udělám, nic proti tomu — tak ať je znehodnocena přímo přede mnou.“
„Jste hrozně únavná! Věříte vůbec někomu?“
„Ne.“
„Pak musíte počkat tady, dokud všechny nevyřídíme.“
„No; mám dojem, že nemusím.“ Vím že MasterCard of California používá skelný laminát. Myslím, že jejich karty jsou tuhé, jak kreditní karty musí být. Byla jsem opatrná, abych jí neukázala, co neměla vidět. Ne proto, že by to bylo důležité, ale protože to není slušné. Tohle byla zvláštní okolnost. Přetrhla jsem kartu vedví a podala jí zbytky. „Sériové číslo si můžete ještě zjistit.“
„Jistě!“ Zaznělo to tak otráveně, že jsem to vycítila. Otočila jsem se a měla v úmyslu odejít. Chňapla po mně, „Slečno Friday! Vaše další karta, prosím!“
„Jaká karta?“ Divila bych se, kdyby někdo z mých přátel nebyl tak náhle zaskočen touto naprostou nutností moderního života, platnou kreditní kartou, že by odešel jen tak se smlouvou a pár drobnými v kapse. Cítila jsem, že tohle Šéf nenaplánoval.
„MasterCard… of… California, slečno Friday, založená v San Jose. Odevzdejte ji.“
„S touto kartou nemá společnost nic co do činění. Tenhle úvěr jsem si zřídila sama.“
„Obávám se, že tomu těžko uvěřím. Váš úvěr na ní je garantován společností Ceres and South Africa — takže se dá říct, že společností, jejíž záležitosti jsou nyní likvidovány. Odevzdejte tu kartu.“
„Mýlíte se, slečno radová. Dokud se platby provádějí přes Ceres, úvěr v ní vedený je můj vlastní. A vůbec to není vaše záležitost.“
„Brzy poznáte, čí je to záležitost. Vaše konto bude zrušeno.“
„Na vaše vlastní riziko, slečno radová. Jestli toužíte po soudní při, pak skončíte pořádně oškubaná. Líp si prověřte fakta.“ Otočila jsem se, neschopná říct vzteky jediné slovo. Rozčílila mě tak, že jsem na okamžik necítila ani smutek nad Šéfovou smrtí.
Rozhlédla jsem se a zjistila, že Goldie už byla vyřízena. Seděla a čekala. Zachytila jsem její pohled. Poklepala na prázdnou židli vedle sebe. Přisedla jsem. „Anna mi říkala, abych se u tebe zastavila.“
„Jasně. Rezervovala jsem v Cabaňa Hyatt v San Jose pokoj pro Annu a pro mě a řekla jim, že možná budeme tři. Nechceš jet s námi?“
„Už teď, tak brzy? Máš zbaleno?“ Co bych si musela zapakovat? Moc ne, moje zavazadla z Nového Zélandu byla zatím v celním uzávěru v přístavu ve Winnipegu. Měla jsem podezření, že policie ve Winnipegu je určitě označila — a tak tam zůstanou, dokud Janet a Ian nebudou omilostněni. „Původně jsem tu chtěla zůstat přes noc, ale fakticky jsem o tom vlastně nepřemýšlela.“
„Dneska v noci tu může spát kdokoliv, ale není to vůbec žádná výhra. Styl práce — nový styl práce — si žádá udělat všechno ještě dneska. Oběd bude poslední jídlo, které se bude podávat. Pokud tu někdo zůstane i na večeři, dostane studený sendvič. A přespat do snídaně by mohl jen pitomec.“
„Krindapána! To nevypadá, že by to Šéf plánoval.“
„To ne. To tahle ženská — Mistr měl dohodu se starším partnerem firmy, který ale před šesti týdny umřel. Ale to nevadí, zvedáme se. Pojedeš s námi?“
„Předpokládám, že ano. Ano. Ale radši bych se šla nejdříve podívat za těmi naháněči. Budu potřebovat práci.“
„Nedělej to.“
„Proč ne, Goldie?“
„Taky si hledám práci. Ale Anna mě varovala. Dneska všichni rekruti mají dohodu s La Wainwrightovými. Pokud je někdo z nich trochu dobrý, můžeme se s nimi dostat do kontaktu v Las Vegas ve zprostředkovatelně práce… a vůbec se nesvěřovat do péče tohohle ňafajícího drahouška. Já vím, co chci — být vrchní sestrou v polní nemocnici v nějaké prvotřídní partě. A všechny nejlepší party jsou v Las Vegas.“
„Vsadím se, že tohle je to místo, na které bych se měla taky podívat, Goldie. Doposud jsem se nikdy o flek ucházet nemusela. Jsem trochu zmatená.“
„Zvládneš to.“
O tři hodiny později, po uspěchaném obědě; jsme byly v San Jose. Dva energomobily pendlovaly mezi Pajaro Sands a Národním náměstím. Wainwrightová se nás zbavila tak rychle, jak to jen šlo. Viděla jsem velké povozy bez postranic, každý tažený šesti koňmi. Byly naloženy a papá Perry vypadal že spěchá. Byla jsem zvědavá, co se stalo s Šéfovou knihovnou — a pocítila jsem trochu zvláštní sobecký smutek, že už nikdy nebudu mít takovou neomezenou možnost krmit Slůně. Nikdy nebudu velký myslitel, ale jsem zvědavá na všechno a terminál napíchnutý přímo na všechny nejlepší světové knihovny bude luxus nad moje možnosti.
Když jsem uviděla, co nakládali, najednou jsem zpanikařila. „Anno, kdo byla Šéfova sekretářka?“
„Neměl žádnou. Několikrát jsem mu pomáhala, když potřeboval nějakou extra pomocnou ruku. Ale to bylo zřídka kdy.“
„Měl adresu na moje přátele Iana a Janet Tormeyovi. Co se s ní tak mohlo stát?“
„Pokud to není v tomhle“ — a vyndala z kabelky obálku a podala mi ji — „tak je to fuč… splnila jsem jeho příkaz, abych přišla k jeho osobnímu terminálu a abych vyťukala jistý program jakmile bude oznámeno, že je mrtev. Ačkoliv mi to neřekl, vím, že to byl mazací příkaz. Všechna osobní data, co měl v paměťové bance, byla vymazána. Byla tahle záležitost osobní?“