A kromě toho — kde je Janet?
Šéf měl na ni adresu nebo telefonní číslo. Já ne!
Šéf měl své ucho na velitelství policie ve Winnipegu. Já ne!
Šéf měl vlastní Pinkertonovu síť na celé planetě. Já ne! Mohla bych jim čas od času zavolat. Udělala bych to. Zastavila bych se v ANZACu a na universitě v Manitobě. Udělala bych to. Mohla bych zkontrolovat to číslo do Aucklandu a do biologického oddělení na universitě v Sydney. Udělala bych to…
Když ale nic nefunguje, co můžu dělat víc? Mohla bych jet do Sydney a zkusit z někoho vymámit adresu profesora Farnese nebo místo jeho dovolené. Ale tohle by nebylo zrovna příliš levné. Kdybych byla dřív nucena absolvovat podobné cesty, asi bych si vzala půjčku. Teď by to bylo obtížné a snad i nemožné. Výlet do Nového Jižního Walesu semibalistickou raketou by byl pro mě dost drahý. Snad bych mohla jet metrem anebo vznášedlem. Vždyť je to ze tří čtvrtin cesta kolem světa… ale tohle nebylo ani snadné ani levné.
Snad bych se mohla nechat najmout někde mimo San Francisco jako lodní děvka na nějakou kocábku. Bylo by to levné a snadné… ale časově náročné, i kdybych se plavila okolo Watsonville Shipstoneovým tankerem. Plachtami poháněná nákladní loď? Tak to ne.
Možná bych si radši mohla najmout Pinkertony v Sydney. Co si asi účtujou? Mohla bych si to dovolit?
Ani ne po šestatřiceti hodinách od Šéfovy smrti jsem si natloukla nos na tom, že jsem se nenaučila rozpoznat skutečnou hodnotu zlata.
Uvažujte: až dosud jsem zažila tři způsoby, jak hospodařit s financemi: a) na své misi jsem utratila vše, co se dalo b) v Christchurchu jsem něco utratila, ale ne tak mnoho — většinou za dárky pro rodinu c) na farmě, dále na vedení a pak ještě v Pajaro Sands jsem neutratila vůbec nic. Ubytování a stravu jsem měla ve smlouvě. Nepila jsem ani nehrála hazard. Kdyby mě Anita finančně nepustila žílou, dala bych dohromady hezkou sumičku.
Vedla jsem neuspořádaný život a ve skutečnosti jsem se nikdy nenaučila zacházet s penězi.
Ale bez terminálu jsem schopna dělat jen kupecké počty. Zaplatila jsem hotově za pobyt v Cabaňa Hyatt. Na cestu do Svobodného státu Las Vegas jsem použila kreditní kartu, ale zaznamenala jsem si cenu. Poznamenala jsem si i denní kurs v Dunes a sledovala jsem i ostatní výdaje, ať už jsem je platila kartou, hotově nebo na hotelový účet.
Najednou jsem pochopila, že ubytování a strava v prvotřídních hotelech by velmi záhy spotřebovaly veškeré zlato, co jsem vlastnila. Dokonce i tehdy, kdybych neutratila ani prd za cesty, luxusní věci, přátele nebo nepředvídatelné události. Musím si sehnat buď práci nebo se vydat na kolonizační výlet, z něhož není návratu.
Pojala jsem hrůzné podezření, že Šéf mě platil mnohem víc, než jsem si zasloužila. Jasně, jsem dobrý kurýr, není lepšího — ale jaký bude kurs kurýrů nadále?
Mohla jsem se dát najmout jako soukromník, pak, a tím jsem si mohla být jistá, se stát seržantkou v armádě. Pří1iš mě to nelákalo, ale snad by to mohlo být místo, kde bych mohla skončit… Nejsem domýšlivá, to ne. Pro většinu civilních zaměstnání nejsem vůbec použitelná — vím o tom. pálilo a žralo mě něco jiného. Nechtěla jsem odjet na neznámou planetu sama. To mě děsilo. Ztratila jsem svou novozélandskou rodinu (pokud jsem doopravdy nějakou měla), Šéf umřel a já jsem se cítila jako káčátko, na které se všechno řítí. Mí opravdoví přátelé z řad kolegů se rozešli do všech stran — mimo těchto tří a ti mě záhy opustí — a sama jsem si způsobila, že jsem ztratila George, Janet a Iana.
Dokonce i v rušné, hlučné a kypící atmosféře Las Vegas jsem se cítila osamocená jako Robinson Crusoe.
Chtěla jsem, aby Janet, Ian a Georges vycestovali se mnou. Pak už bych se ničeho neobávala. Už bych se mohla celou cestu smát.
Kromě toho — Černá smrt. Mor přicházel.
Ano, jasně, řekla jsem Šéfovi, že má půlnoční předtucha byla nesmysl. Ale on mi řekl, že jeho analytická sekce předpověděla to samé, jen místo mých tři až za čtyři roky. (To je teda záchrana!)
Byla jsem nucena vzít svou vlastní věštbu vážně. Musím varovat Iana, Janet i George.
Nečekala jsem, že je tím vystraším. Nemyslím si, že by tyhle tři mohl někdo vyděsit. Ale přece jsem jim chtěla říct: jestli neemigrujete, berte alespoň trochu vážně moje varování a nezdržujte se ve velkých městech. Jestli se najdou účinnější očkovací látky, nechte si je píchnout. Ale dejte na mě.
Průmyslový park leží směrem k Hooverově přehradě; je tam zprostředkovatelna práce. Vegas nepovoluje uvnitř města energomobily, ale všude jsou jezdící chodníky a jeden míří k Průmyslovému parku. Když se jde zadem, k přehradě nebo do Boulder City, dojdete k středisku pro umělé lidi, kde máte k dispozici počítačové linky. Plánovala jsem je použít, protože Shipstoneovo Údolí smrti si pronajímá pro nabíjecí stanici dlouhý úsek pouště mezi východním Las Vegasem a Boulder City. Chtěla jsem ji navštívit, abych tím doplnila svou studii.
Mohl Shipstoneův komplex stát za Krvavým čtvrtkem? Nemohla jsem pro to najít jediný důvod. Ale musela to být dostatečně silná moc, aby za jedinou noc umlčela zeměkouli a obsadila celou cestu ven na Ceres. Moc takových nenajdete. Že by nějaký superbohatý muž nebo skupina mužů? Opět není mnoho možností. Po Šéfově smrti se to už nikdy nedovím. Obvykle jsem mu spílala, ale byl jediný, k němuž jsem se obracela, když jsem něčemu nerozuměla. Dokud jsem neztratila jeho nenápadnou podporu, neuvědomovala jsem si, jak hodně jsem na něho spoléhala.
Zprostředkovatelna práce je velký zastřešený prostor, se vším od skvělé pobočky Wall Street Journalu po nahaněče, kteří mají svůj úřad jenom v hlavě, nikdy se neposadí a zřídkakdy přestanou žvanit. Tuhle atmosféru najdete i ve Vicksburgu, říčním městě, které ovšem příjemněji voní.
Vojenské a polovojenské dobrovolnické sbory se šikují dohromady na východním konci. Goldie šla od jednoho k druhému a já s ní. Nechávala tam svou jmenovku a kopii seznamu kvalifikací. Zastavili jsme se ve městě, abychom si to nechali vytisknout. Pak si zaskočila do veřejné písárny vyřídit poštu a přemluvila mě, abych zaplatila poštovné a telefonickou rezervaci ubytování. „Friday, jestli tady budeme víc než den, dva, odstěhuju se pryč z Dunes. Všimla sis ceny za pokoj, že ano? Je to nádherné místo, ale oni účtujou lůžko každý den dráž. Já si to nemůžu dovolit. Možná, že bys mohla..“
„…nemohla.“
Takže jsem si zřídila novou adresu a udělala jsem si uzel na kapesníku, abych to řekla Glorii Tomosawové. Zaplatila jsem si nájem na rok dopředu — a zjistila, že mi to dodalo navíc pocit bezpečí. Nebyla to ani malá chatrč z trávy… ale byl to základ, adresa, která se nedala jen tak smýt.
Goldie se toho odpoledne nedala zverbovat, ale nezdálo se mi, že by byla zklamaná. Řekla mi: „Teď se na žádnou válku nechystáme, to je vše. Ale mír nikdy netrvá déle než měsíc nebo dva. Pak začnou opět najímat a budu hned na řadě. Mezitím si projdu městský registr práce a budu dělat někde jako pomocná síla. Ještě jedna věc, co se týče oné povinnosti vynášet mísy po pacientech. Friday, zdravotní sestra to tady nikdy dělat nemusí. Současný kritický nedostatek sester totiž trvá více než století a hned tak nepřestane…“
Druhý nahaněč, na kterého zavolala, byl zástupce Royerových usměrňovačů, Césarova sloupu a Grimových žacích strojů, tedy prvotřídních firem s celosvětovým věhlasem. Poté, co Goldie prohlásila tohle o své budoucnosti, obrátil se na mě s otázkou: „Tak co s vámi? Jste taky v královském loďstvu?“