„Ne,“ řekla jsem, „jsem bojový kurýr.“
„O tuhle profesi není žádný velký zájem. Když nefunguje terminál většina organizací dneska používá expresní poštu.“ To mě naštvalo. Šéf mě na to občas upozorňoval. „Jsem elita,“ odpověděla jsem. „Chodím kamkoliv… a když je pošta mimo provoz, to, co nesu, se tam vždycky dostane. Jsem úplně poslední možnost.“
„To je pravda,“ řekla Goldie. „Vůbec nepřehání.“
„Ale pravě teď nemáme nikoho, kdo by využil váš talent. Umíte dělat něco jiného?“
(Neměla jsem se vychloubat) „Co je vaší nejlepší zbraní? Vyzývám vás na souboj, buď popřete svá tvrzení nebo poteče krev. Zatelefonujte své ženě, že bude vdova, a jdeme na to.“
„Jé, vy jste ale vznětlivá potvůrka. Připomínáte mi foxteriéra, kterého jsem jednou měl. Podívejte se, drahá, tuhle hru s vámi nehraju. Musím se držet svých klotových rukávů. A teď to vyklopte a já vás zařadím do pořadníku.“
„Je mi líto, šefíčku. Neměla jsem na vás vyjet. V pořádku. Jsem elitní kurýr. Když něco nesu, dostane se to tam, kam má, a moje gáže je vysoká. Nebo můj plat, když budu najatá jako důstojník štábu-specialista. A na konec, pracuju se zbraněmi nebo i bez nich protože to, co nosím, musí být vždycky doručeno. Pochopitelně jsem nejlepší. Můžete si mě zařadit jako instruktora sebeobrany, když chcete — na boj se zbraní nebo beze zbraně. Jestli ale plat nebude dost velký, nemám o válečnou službu zájem. Dávám přednost kurýrním povinnostem.“
Udělal si poznámku: „V pořádku. Nedělejte si příliš velké naděje. Ti chlupatí hlavouni, pro které pracuju, pravděpodobně neužívají kurýry jinak, než jako kurýry na válečné frontě…“
„To jsem taky. To, co nosím, vždycky dojde.“
„Nebo se necháte zabít,“ zazubil se. „Pro tyhle účely pravděpodobně mají cvičené superpsy. Podívejte se, srdíčko moje, každá společnost má na zpravodajce vašeho typu mnohem vyšší nároky než armáda. Proč se nespojíte s nějakým z těch mezinárodních monopolů, těch multinacionalistů? Všechny velké jsou tady zastoupeny. A mají spoustu peněz. Víc než spoustu peněz.“
Poděkovala jsem mu a rozešli jsme se. Na Goldino naléháni jsem se zastavila na místní poště a udělala obtahy svého vlastního seznamu kvalifikací. Byla jsem připravena nevymáhat plat v dosavadní výši a zjistila jsem, že mě Šéf protěžoval svou přízní. Goldie mě ale nenechala na pokoji. „Vezmi to! Je to tvoje nejlepší šance. Společnosti, které tě budou potřebovat, ti bez váhání zaplatí, co si řekneš… nebo tě přinejhorším zavolají a zkusí s tebou smlouvat. A snížit svou cenu? Podívej, drahá, nikdo nekupuje starý šunt, jestliže si může dovolit to nejlepší.“
Zastavila jsem u každého mezinárodního monopolu. Neočekávala jsem skutečně žádná velká sousta, ale jestli by někdo potřeboval nejlepšího světového kurýra, stačilo si jen prostudovat mou kvalifikaci.
Když se úřady začaly zavírat, vklouzly jsme zpátky do hotelu, abychom dodržely naši schůzku u večeře, a našly jsme jak Annu, tak Burta trochu namazané. Ne snad opilé, ale přímo šťastné a tisknoucí se k sobě až příliš nenuceně.
Burt nasadil pózu a deklamoval. „Dámy! Podívejte se na mne a připusťte, že jsem borec!“
„Seš nalitej.“
„Tak, tak, Friday, lásko moje. Ale pochopíš to dřív, než stačil puknout závistí! Jsem muž, který rozbil bank v Monte Carlu. Jsem génius. Stoprocentní, skutečný finanční génius. Smíš mě obejmout.“
Měla jsem v úmyslu, že ho obejmu, ale trochu později a v noci. Teď jsem se podivila. „Anno, vyloupil snad Burt banku?“
„Ne, ale pomalu k tomu míří.“ Zastavila se a zakryla si ústa, aby si opatrně říhla. „Promiň. Trochu jsme tady zkejsli, pak jsme se projeli do Flaminga, abychom zkusili štěstí. Dostali jsme se tam na potřetí těsně před uzavírací hodinou a Burt vsadil balík dolarů na hlavu jedné malé klisničky, která se jmenovala stejně jako jeho matka. Prostě výhodný sázkový kurs a ona si skutečně doskotačila domů jako první.
Taky je tam hned vedle závodiště kolo štěstí a Burt vsadil svou výhru na dvojitou nulu…“
„Byl ožralej,“ konstatovala Goldie.
„Jsem génius!“
„Oboje. Trefa na dvojitou nulu a Burt dal tuhle neskutečnou hromadu peněz na černou a trefa! nechal ji tam a trefa! posunul ji na červenou a krupiér poslal pro šéfa. Burt chtěl jít až do úplného rozbití banku, ale šéf mu dal limit pět set babek.“
„Dacan. Gestapák. Najatej pucflek. A nikde žádnej svalouš a gentleman. Ale vzal jsem to blahosklonně.“
„A o všechno jsi přišel,“ řekla Goldie.
„Goldie, můj staroušku, ty nemáš ze mě ten správný respekt.“
„Asi mohl všechno ztratit,“ souhlasila Anna, „ale koukala jsem na to, jak se řídil bossovou radou. Se šesti šerify z kasina okolo nás jsme šli přímo do kanceláře Státní banky Šťastná Rána a uložili to tam. Jinak bych ho nepustila. Představ si, že neseš půl melounu babek v hotovosti z Flaminga do Dones. První přejití ulice bys nepřežil.“
„Nesmysl! Vegas má méně násilných činů než kterékoli jiné město v Severní Americe. Anno, lásko moje jediná, jsi panovačná a náladová ženská, která ráda drží někoho pod pantoflem. Nevezmu si tě, ani kdybys padla ve Fremontu na kolena a odprosila mě. Namísto toho ti vyhodím z okna boty a budu tě bít a krmit suchýma kůrkama.“
„Ano, drahý. Ale teď hned si můžeš obout svoje vlastní boty, protože teď budeš krmit nás všechny. Kůrkama z kaviáru a lanýžů.“
„A šampaňským. Ale ne proto, že mě máte pod pantoflem. Dámy, Friday, Goldie, lásky moje — pomůžete mi oslavit mého finančního génia? Pitkou, bažantem pod sklem a senzační show holek v prima kloboucích?“
„Ano,“ odpověděla jsem.
„Říkáš ano dřív, než si to stačíš rozmyslet. Anno, říkala jsi 'půl melounu'?“
„Burte. Ukaž jim to.“
Burt vytáhl novou bankovní knížku, nechal nás na ni podívat, zatímco si leštil nehty o břicho a vypadal dost namyšleně. 504 000 babek. Víc než půl milionu v jediné tvrdé měně Severní Ameriky. Úha, něco přes třicet jedna kilo ryzího zlata. Ne, nechtěla bych to nést přes ulici, ani ve zlatých prutech. Určitě ne bez trakaře. Vešla by se na něj sotva polovina toho, co bych uvezla. Bankovní knížka je výhodnější. Ano, napila bych se s Burtem šampaňského.
Což jsme nakonec taky udělali v divadle na představení Hvězdného Prachu. Burt věděl, jaké spropitné dát vrchnímu číšníkovi, aby nás usadil nejblíž pódiu (anebo ho přeplatil, to nevím), usrkávali jsme šampaňské a měli jsme nádhernou večeři. Tanečnice byly mladé, půvabné, usměvavé, zdravě vypadající a vonící po svěží koupeli. Dávali i mužskou show s naditými poklopci. Ženy okolo se dívaly, ale pro mě to moc nebylo, protože nevoněli hezky a navíc jsem měla pocit, že se zajímají mnohem více jeden o druhého než o ženy. Pochopitelně je to jejich starost, ale celkově jsem dala přednost dívčí show.
Dále účinkoval jeden kouzelník, který čaroval živé holuby způsobem, jakým většina kouzelníků čaruje pouhé mince. Miluju kouzelníky a nikdy nepochopím, jak to dělají, a tak se na ně dívávám s pusou dokořán.
Tenhle dělal něco, na co musel uzavřít pakt s Ďáblem. V jednom čísle nechal jednu z tanečnic zaměnit se svou půvabnou asistentkou. Nebyla převlečena, ale měla boty na jednom konci a nasazený klobouk na druhém a usmívala se uprostřed. Kouzelník z ní začal vytahovat holoubky.