Státním zřízením je Eden demokratická republika, ale ne taková jako Kalifornská konfederace. Abyste mohli volit, musí vám podle pozemského kalendáře být alespoň sedmdesát let a musíte platit daně jako třeba vlastník půdy. Mezi dvacátým a třicátým rokem pracujete ve veřejných službách a jestliže si myslíte, že vlastně čekáte na vrásky a šediny, tak máte úplnou pravdu. Kromě toho ale musíte dělat i nepříjemné věci, které někdo dělat musí a na které by se muselo jinak hodně doplácet, pokud by se na ně najímali lidé.
Dočtete se o tomhle v nějaké reklamní příručce? Nebuďte směšní.
Než si koupím lístek na cestu na nějakou osadu, musím si o ní zjistit to, co se v reklamách nepíše. Ale o nejlepší příležitost jsem se připravila sama, když jsem panu Fawcettovi dokazovala, že žena nevoják může zdolat chlapa většího než je sama. A tak mě zřejmě dal na černou listinu.
Doufala jsem, že z toho jednou vyrostu.
Šéf pohrdal pláčem nad rozlitým mlékem stejně jako bolestínstvím. Když jsem se sama připravila o šanci nechat se najmout firmou Hyper Space Lines, byl nejvyšší čas opustit Las Vegas, dokud jsem při penězích. Když nemohu podniknout Velkou cestu, mohu získat pravdivé informace o osídlených planetách tak, jak jsem se dozvěděla pravdu o Edenu. Zpracovat někoho z posádky kosmické lodi.
Musela bych jet na místo, kde ho určitě najdu: Na Stacionární nad Beanstalkem. Piloti nákladních lodí neradi sestupovali níž k zemské gravitaci než na L-4 nebo na L-5, chtěli být na oběžné dráze Měsíce bez toho, aby nevýhodně vstupovali do jeho přitažlivosti. Ale lodě s cestujícími obvykle na Stacionární přistávaly. Všechny obří stroje Hyper Space Lines, Dirac, Newton, Forward a Maxwell odtud startovaly, obracely se tady, procházely údržbou a doplňovaly zásoby. Firma Shipstone tady měla oddělení původně pro prodej energie kosmickým lodím, hlavně těm velkým.
Důstojníci a mužstvo odjížděli a zase přijížděli. Ti, co nemohli na chvilku zmizet, mohli na lodích přespávat, ale raději šli něco pojíst a popít a trochu si na Stacionární povyrazit.
Neměla jsem Beanstalk v oblibě a na Stacionární si celý týden nedělala starosti. Kromě nádherného a pokaždé jiného pohledu na Zem tady nebylo nic zajímavého, co by stálo za vidění, kromě vysokých cen a těsných ubytoven. Umělá přitažlivost vás nepříjemně houpala a vždycky se zdálo, že vám polévka chrstne do obličeje.
Ale když kolem toho neděláte moc povyku, můžete tady dostat práci. Mohla bych tady vydržet dost dlouho, abych se dopátrala upřímných názoru alespoň jednoho žvanivého kosmonauta na každou osídlenou planetu.
Dokonce bych mohla hodit za hlavu i ten výstup s Fawcettem a odletět odtud lodí firmy Hyper Space Lines. Předpokládám, že tady vždycky na poslední chvíli doplňovali chybějící členy posádky. Když se taková šance naskytne, už nechám toho pošetilého nápadu najmout se jako lodní stráž. Číšnice, holka na mytí nádobí, pokojská, lazebnice… Jestliže mě tato profese dostane na svou Velkou cestu, skočím po tom.
Když jsem se tak trochu usadila v novém domově, těšila jsem se na přistání lodě, která měla první třídu, kde se jízdné platí tak přesně a včas jako to dělal můj pěstoun.
Nechala jsem vzkaz domácímu téhle díry na myši, ve které jsem žila, a před odjezdem do Afriky trošku poklízela. Můžu se odsud dostat do Ascensionu? Nebo bych měla zase jet lodí? Afrika mně připomněla Goldie a Burta a Annu a toho miloučkého doktora Krasnyho. Mohla jsem se do Afriky nakonec dostat dřív než oni. Byla tam teď jenom jedna válka, o které jsem věděla, ale i tak jsem měla v úmyslu se jí vyhýbat jako čert kříži.
To mi připomnělo, že jednou připravím zprávu o moru pro Glorii Tomosawovou a pro přátele na L-5, manžele Mortensonovy. Zdálo se naivně nepravděpodobné, že přemluvím je nebo kohokoli jiného, aby uvěřili, že epidemie Černé smrti propukne v průběhu třiceti měsíců. Sama jsem tomu nevěřila. Ale kdybych mohla zodpovědné činitele vylekat tak, aby se zpřísnila deratizační opatření a aby lékařské a veterinární prohlídky u přepážek Clo, Zdravotní a veterinární prohlídka, Přistěhovalectví nebyly jen rituálem beze smyslu, mohlo by to ještě osady ve vesmíru a Měsíci zachránit.
Nebylo to pravděpodobné — ale já to museli zkusit. Jediná věc, co jsem musela kromě toho udělat, bylo začít trochu víc pátrat po mých ztracených přátelích… Anebo to nechat na dobu, až se vrátím dolů ze Stacionární, nebo, jak aspoň doufám, až se vrátím ze své Velké cesty. Samozřejmě, že ze Stacionární můžete volat do Sydney nebo Winnipegu.
Nebo kam chcete… Ale je to příliš drahé. Už dříve jsem přišla na to, že něco chtít a mít na to není totéž.
Vyťukala jsem winnipegské telefonní číslo Tormeyových a zase to vzdala, protože jsem uslyšela: „Číslo, které jste vytočili, je dočasně mimo provoz na žádost uživatele.“
Pak jsem dostala Pirates Pizza Palace.
Zamumlala jsem. „Promiňte, to je omyl,“ a vynulovala klávesnici.
Pak jsem vyťukala číslo znova, co nejopatrněji — a zase dostala Pirates Pizza Palace.
Tentokrát jsem řekla: „Je mi líto, že vás obtěžuji. Jsem ve Svobodném státě Las Vegas a zkouším se dovolat k příteli do Winnipegu. A dvakrát jsem se místo toho dovolala k vám. Nevím, co dělám špatně.“
„Jaké číslo voláte?“
Uslyšela jsem přátelský hlas: „To jsme my. Nejlepší a největší pizzy v Britské Kanadě. Ale otvírali jsme teprve před deseti dny. Možná, že váš přítel používal tohle číslo před námi.“
Souhlasila jsem, poděkovala přátelskému hlasu a vynulovala klávesnici. Posadila jsem se a přemýšlela. Pak jsem vyťukala kancelář ANZACu ve Winnipegu a modlila se přitom, aby ten neochotný terminál byl schopný přenášet obraz na větší vzdálenost než do samotného Las Vegas. Když si hrajete na soukromé očko, je lepší jednat osobně. Jakmile se ozval počítač ANZACu, požádala jsem důstojníci, co měla službu, aby mi poradila, jak mám pracovat s tímhle počítačem. Řekla jsem té ženě, co mi odpovídala: „Jmenuji se Friday Jonesová a jsem přítelkyně kapitána Tormeye a jeho ženy z Nového Zélandu. Pokoušela jsem se jim zavolat, ale nedovolala jsem se. Mohu vás požádat, abyste mi laskavě pomohla?“
„Obávám se, že ne.“
„Opravdu? Ani se o to nepokusíte?“
„Lituji. Kapitán Tormey odstoupil. Nechal si dokonce vyplatit penzi. Rozumím tomu tak, že si koupil nějaký dům a šel za lepším. Vím, že jediná adresa, kterou tu na něj máme, je adresa jeho švagra na sydneyskou univerzitu. Ale lidem, co u nás nepracují, nemůžeme poskytnout adresu našeho zaměstnance.“
Řekla jsem: „Myslíte profesora Frederrica Farneseho z katedry biologie na tamější univerzitě?“
„Máte pravdu. Jak vidím, asi je znáte.“
„Ano. Freddie a Betty jsou mí staří přátelé. Znám je z doby, kdy ještě žili v Aucklandu. Dobrá, zkusím se dovolat z domu Freddiemu a přes něj Ianovi. Díky za vaši pomoc.“
„Rádo se stalo. Když budete mluvit s kapitánem Tormeyem, prosím, pozdravujte ho od druhého pilota Pamely Heresfordové.“
„Vyřídím.“
„Když budete chtít být doma brzo, mám pro vás dobrou zprávu. Jízdní řád do Aucklandu už vůbec neplatí. Posledních deset dnů jsme vozili jenom náklad a teď už víme, že našim lodím nehrozí sabotáž. Nabízíme čtyřicetiprocentní slevu na všechny druhy jízdného. Chceme, aby naši staří přátelé zase jezdili jenom s námi.“