„No… Vlastně ano. Dobrá, dobrá: Nikdo nebude dělat povyk, když utratíte pár tisícovek při hře na Zlatku Povětrnou. Veďte si o všem důkladnou evidenci. Na konci vám všechno proplatíme.“
„Ne. Zálohu, dvacet pět procent ceny jízdenky. Nebudu si nic zaznamenávat, protože to nemám v roli. Zlatka Povětrná si přece nebude tak hloupě hlídat svoje výdaje.“
„Tak dost. Držte ústa a nechte mě chvilku mluvit. Už tam brzo budeme. Jste živý artefakt.“
Na chvilku jsem pocítila mrazení v zádech. Pak jsem se vzchopila a řekla si pro sebe, že za tuhle primitivní, hrubou poznámku mi ještě zaplatí. „Jste tak schválně útočný?“
„Ne, nejsem. Nerozčilujte se. Vy i já víme, že umělé lidi nemůžete jen tak rozpoznat od přirozených. V měsnání krve budete převážet upravené lidské vajíčko. Povezete je ve své břišní kapse, kde stálá teplota a pružný podklad chrání měsnání krve. Když se dostanete na Říši, chytnete virus chřipky nebo něco takového a půjdete do nemocnice. Zatímco tam budete, to, co převážíte, přemístíme tam, kde tomu bude nejlépe. Dostanete prémii a propustí vás z nemocnice… a budete vědět, že jste nějakým mladým manželům umožnila mít zdravé dítě, když si už byli stoprocentně jistí, že bude poškozené. Vánoční nemoc.“
Poznala jsem, že skoro mluví pravdu. „Princezna.“
„Co? Nebuďte směšná!“
„U královských osob musíte přimhouřit oči nejen nad něčím takovým, jako je vánoční nemoc. Od té doby, co jí trpěla víc jeho dcera než syn, týká se to samotného Prvního Občana.
Tahle práce je důležitější a riskantnější než jste mi řekl… takže cena jde nahoru.“
Když pár nádherných hnědáků zaklapal kopyty až nahoře u Rodeo Drive, odpověděl chviličku předtím, než jsme měli vystupovat.
„Dobrá. Ať vám pomáhá Bůh, kdykoli otevřete ústa. Jinak byste asi nežila dlouho. Zvýšíme prémii. A…“
„Ksakru, zdvojnásobíte prémii a uložíte na můj účet ještě předtím než přistaneme. Tohle je práce, na kterou se rychle zapomíná, když je hotova.“
„Dobrá. Uděláme to, jak chcete. Teď nás čeká oběd s panem Sikmaa, takže mějte na paměti, že je to osobní zmocněnec Prvního Občana s pravomocemi prvního velvyslance a zplnomocněného ministra. Takže hlavu vzhůru a při stolování pamatujte na společenskou etiketu.“
Za čtyři dny jsem opět pamatovala při stolování na společenskou etiketu, a to po pravici kapitána lodi H. S. Forward. Jmenovala jsem se teď slečna Marjorie Friday a byla tak bohatá, že jsem se dostala ze Země na Stacionární na antigravitační jachtě pana Sikmaa a pak mě bleskurychle dopravili na Forward, aniž bych si musela dělat starosti s něčím takovým jako je celní, pasová a zdravotnická kontrola. Současně dorazila na palubu moje zavazadla, bedny drahého módního oblečení a vhodných klenotů. Ale nestarala jsem se o to. Přece se nebudu zabývat něčím takovým!
Tři z těchto dnů jsem strávila na Floridě; kde jsem se cítila jako v nemocnici, ale poznala jsem, že je to špičkově vybavená genetická laboratoř. Mohla jsem se dovtípit, která to byla, ale uvědomila jsem si, že uvažovat o čemkoli mi nedoporučovali.
Mezitím jsem byla podrobena nejdůkladnějším fyzickým testům, o nichž jsem kdy slyšela. Nevěděla jsem, proč prověřují můj zdravotní stav zrovna způsobem, určeným výlučně pro hlavy států a předsedy multinacionalistů, ale domyslela jsem si, že by byli celí nesví z představy, že by někdo, kdo není ve vynikající kondici, měl chránit a doručit vajíčko, z něhož se v průběhu let stane První Občan pohádkově bohaté Říše. Proto jsem držela jazyk za zuby.
Pan Sikmaa kolem sebe nerad střílel jako Fawcett a Mosby. Jednou se rozhodl, že bych to měla provést já, a tak poslal Mosbyho domů a postaral se o mě tak štědře, že jsem nemusela v ničem smlouvat. Pětadvacet procent na příležitostné výdaje? To nestačí, budete mít padesát procent. Tady jsou. Vezměte si je, jsou ve zlatě a v cenných papírech z Luna City, a kdybyste potřebovala víc, hned řeknete lodnímu pokladníkovi, podepište dluhopis a okamžitě se se mnou spojte. Ne, nebudeme používat písemný styk, tohle poslání není pro to vůbec vhodné. Řekněte mi hned, co chcete, a dostanete to. A tady máte brožurku, která vám řekne, kdo jste a kam jste chodila do školy a všechno ostatní. V dalších třech dnech budete mít moře času, abyste se to naučila nazpaměť. Když to zapomenete spálit, netrapte se tím. Vlákna jsou napuštěna tak, že se v průběhu dalších tří dnů sama rozloží. Nenechte se překvapit, že čtvrtý den budou stránky žluté a už trochu křehké.
Pan Sikmaa měl promyšleno úplně všechno. Než jsme opustili Beverly Hills, pozval fotografa. Bral mě z různých úhlů, naaranžoval mě, jak se usmívám, celou od pasu nahoru, naboso. Když se na Forward dostala moje zavazadla, každý kousek mě perfektně padl, všechny střihy a barvy mně slušely a oblečení neslo rukopis proslulých návrhářů z Itálie, Paříže, Bei — Jingu a ostatních.
Neměla jsem ve zvyku nosit modely špičkových salónů a nevěděla jsem, jak se v nich chovat, ale pan Sikmaa to zase vyřešil. V předsálí letiště jsem se setkala s hezkým maličkým orientálním stvořením jménem Šizuko, která mi řekla, že je má služebná. Od té doby, co mi bylo pět, jsem se koupala a oblékala sama, takže jsem nepotřebovala služku, ale zase jsem nemohla dělat ramena.
Šizuko mě zavedla do lodní kabiny, kam nosili snídani, velké skoro jako hřiště na odbíjenou. Ukázalo se, jak ostatně Šizuko navrhla, že je nejvyšší čas se připravit na oběd.
Umyla mě. Když mě myla, došlo k náporu při řízení gravitace, jak byla loď odpoutávána z vlečného zařízení. Šizuko mě podržela a zachránila před možnou pohromou. Udělala to tak zručně, že mě přesvědčila o tom, že je zvyklá na vlečné lodi. Na to ale vypadala příliš mladě. Asi hodinu si hrála s mými vlasy a obličejem. Dříve jsem si myla obličej, teprve když se mi zdálo, že je to nutné, a když mně vlasy začaly překážet, ostříhala jsem je. Když mě Šizuko převtělovala do podoby Bohyně lásky a krásy, rozezvučel se v naší kajutě malý terminál. Na obrazovce se objevila písmena, zatímco stejný vzkaz vylézal z tiskárny počítače.
Ředitel lodi Forward firmy Hyper Space zve s potěšením jménem společnosti slečnu Marjorie Friday na přátelské posezení u vína v kapitánově salónku v 19.00. Pouze pro zvané
Byla jsem překvapena, ale Šizuko ne. Už vyndala a upravovala moje večerní šaty. Celou mě ustrojila a já ještě nikdy předtím nebyla tak nemravně oblečená.
Šizuko mě nenechala přijít včas. Do kapitánova salónku mě přivedla tak, že jsme po nezbytném rituálu představování s řadou lidí měly sedmiminutové zpoždění. Hlavní hosteska už znala moje tehdy užívané jméno a kapitán se mi uklonil. Takže si myslím, že je přece jen lepší dělat na takové lodi vysoce postavenou osobu než strážního důstojníka.
„Posezení u vína“ zahrnovalo whisky se sodou a ledem, koktejly, islandskou Black Death, Spring Rain z Říše (smrťák, ani se toho nedotýkejte), dánské pivo, lehčí pití z Fiddlerovy Zelené a nepochybovala jsem, že kdybyste o to požádali, dostali byste i Panther Sweat. Jak jsem spočítala, byl tady třicet jeden druh skvělých pochoutek, které jste mohli jíst rukama. Měla jsem důvěru pana Sikmaa. Skutečně jsem si vzala jen lehké víno a jenom skleničku a kdykoli mně nabízeli, brala jsem zase a zase a zase těch jednatřicet pokušení.
Dobře, že jsem odolala. Jak jsem si už předtím spočítala, na lodi jste si mohli nacpat nácka osmkrát za den: ranní káva skutečně hned po ránu (včetně pečiva a zákusků), snídaně, dopolední přesnídávka, lehký oběd v asijském stylu, odpolední svačina (čaj, sendviče a hodně pečiva a zákusků), koktail se studenou mísou (to bylo těch jednatřicet hříšných lákadel), večeře (pokud to vydržíte, tak sedm chodů), lehký půlnoční banket. Ale když se pořád cítíte hladový, můžete si vždycky posloužit sendviči a studenou mísou z lodní přípravny.