Loď měla dva bazény, tělocvičnu, turecké lázně, švédskou saunu a lékařskou kliniku na snižování nadváhy. Dvakrát nebo třikrát se projít po hlavním korzu, to je kilometr. Nemyslím, že by to bylo nějak moc. Někteří spolucestující se cpou celou cestu. Mým hlavním problémem bylo dostat se do hlavního města Říše tak, abych byla schopná ještě najít svůj pupek.
Dr. Jerry Madsen, zástupce hlavního lékaře, nevypadal na starého zkušeného felčara. Vysvobodil mě z té masy lidí a pak na mě po večeři počkal. Nejedl u kapitánova stolu nebo dokonce v jídelně pro cestující, ale spolu s dalšími mladými důstojníky v důstojnické jídelně. Vzal mě do Galactic Lounge, kde jsme tancovali, a pak tam byl kabaret: zpěv, tanec, žonglér, co navíc kouzlil. A já začala myslet na holuby a na Goldie a náhle jsem cítila splín a melancholii, ale překonala jsem to.
Pak se ještě víc tančilo a dva další mladí důstojníci, Tom Udell a Jaime Lopez, se střídali s Jerrym a nakonec kabaret zavřeli a všichni tři mě vzali do malého kabaretu, zvaného Černá Díra a já se solidně opila, ale tancovala jsem, kdykoli jsem byla požádána. Doktor Jerry usadil ostatní a asi hodinu po večerce mě dovedl zpátky do kajuty. Ale podle floridského času, podle něhož jsem ráno vstávala, to zas tak pozdě nebylo.
Šizuko na mě čekala a měla na sobě krásné slavnostní kimono, hedvábné střevíce a silný make up, což obvykle nepoužívala. Uklonila se nám, což naznačilo, že si máme sednout na konec pohovky, protože ložnice byla oddělena zástěnou, a podávala nám čaj a koláčky.
Zakrátko Jerry vstal, popřál mně dobrou noc a odešel. Pak mě Šizuko svlékla a uložila do postele.
S Jerrym jsem neměla žádné přesné plány, ale bezpochyby by mě umluvil, kdyby mě zpracovával, natolik se zase znám. Ale oba jsme si byli rozhodně vědomi, že Šizuko tady seděla se složenýma rukama, čekala a naslouchala. Jerry mě dokonce ani nepolíbil na dobrou noc.
Potom, co mě uložila do postele, si Šizuko sama lehla do postele na druhé straně zástěny, vlastně do lůžkovin, co vyndala ze skříně.
Nikdy předtím jsem nebyla pod tak přísným dozorem, dokonce ani v Christchurchu ne. Že by to byla součást nepsané smlouvy?
XXIX
Vesmírná loď létající nadprostorem je neobyčejně zajímavá věc. Abyste pochopili princip jejího pohonu, museli byste velmi dobře ovládat vlnovou mechaniku a mnohorozměrnou geometrii. Já takové vzdělání nemám a asi nikdy mít nebudu, i když by mne možná i teď docela bavilo si tyhle věci prostudovat. Na obyčejných raketách není nic zvláštního, stačí znát Newtonovy zákony. Pokud jde o antigrav, ten byl záhadou jen do té doby, než ji vyřešil dr. Forward. Dnes se s ním můžete setkat na každém kroku. Jak ale může loď vážící okolo stovky tisíc tun (jak říká Kapitán) dosáhnout téměř osmnáctisetnásobku rychlosti světla, aniž by vás to probudilo ze spánku anebo rozlilo polévku?
To vám nevysvětlím. Tahle loď má největší pohonné jednotky, jaké jsem kdy viděla. Přesto mi druhý zástupce hlavního inženýra Tim Flaherty pověděl, že se vybijí už v polovině každého skoku a po zbytek cesty se využívá pouze 'parazitní' energie (lodní vytápění, kuchyně, pomocné služby atd.).
Připadá mi to jako porušení zákona o zachování energie. Učili mě nejenom pravidelně se koupat, ale taky počítat s tím, že ani kuře zadarmo nehrabe. Řekla jsem mu to. Trochu podrážděným tónem mě ujistil, že je to právě zákon o zachování energie, díky kterému to takhle běhá. Co vložíte, to dostanete zpátky — jako u lanovky.
Tak nevím. Nejsou tam žádná lana, lanovka to být nemůže. Ale funguje to.
Ještě nepochopitelnější je způsob lodní navigace. Vlastně tomu neříkají navigace, dokonce ani ne astrogace. Jmenuje se to „kosmonace“. Techničtí důstojníci si ze mě trochu utahují a tvrdí, že důstojníci na můstku (není to opravdový můstek) zabývající se kosmonací jsou tu jen pro parádu, protože všechnu práci místo nich dělá počítač. Druhý důstojník, pan Lopez, zase naopak říká, že počítač dělá všechno za techniky a ti jsou tu jen proto, že na tom trvají odbory.
Když neznáte matematiku, je to pro vás všechno jako přednáška v neznámém jazyce.
Zjistila jsem jednu věc: Kdysi v Las Vegas jsem se mylně domnívala, že při každém Velkém Okruhu letí loď po trase Země, Proxima, Hlídka, Fiddlerova Zelená, Les, Ledňáček, Prostřední, Říše a zpět k Zemi, neboť tak je to uvedeno v prospektech. Každá cesta se však plánuje zvlášť. Obvykle se loď zastaví u všech devíti planet, ale jediná stálá věc v jejich pořadí je Země na jednom konci a Říše, která je od Země vzdálena skoro sto světelných let (98.7+), na konci druhém. Ve zbylých sedmi zastávkách je možné přistát buď cestou tam nebo cestou zpět, a to při dodržení následujícího pravidla: cestou tam se musí vzdálenost od Země neustále zvětšovat a cestou zpět naopak zmenšovat. Není to zase tak složité, jak to vypadá. Jednoduše to znamená, že se vesmírná loď zbytečně nevrací — podobně jako byste se nevraceli vy, kdybyste plánovali nákup ve více obchodech.
Tohle pravidlo však ponechává dost prostoru pro manévrování. Devět hvězd, které jsou slunci těchto planet, leží téměř v jedné přímce. Podívejte se na náčrtek souhvězdí Kentaura a Vlka. Jak můžete vidět, při pohledu ze Země se všechny tyhle hvězdy nalézají buď v přední části Kentaura, nebo nedaleko v souhvězdí Vlka. (Vím, že Vlk nevypadá nejlépe, ale uvažte, že mu Kentaur už nějakou tu tisícovku let valchuje hřbet! Kromě toho jsem vlka v životě neviděla — toho čtyřnohého — a líp ho nakreslit neumím. Když o tom tak přemýšlím, vlastně jsem nikdy neviděla ani Kentaura.)
Takhle jsou ony hvězdy rozmístěny na noční obloze Země. Abyste je mohli vidět všechny, musíte být dost daleko na jihu, třeba na Floridě nebo v Hong Kongu, ale i tehdy pouhým okem rozeznáte nejvýše Alfu Kentauri.
Alfa Kentauri (Rigil Kentaurus) však opravdu září.
Třetí nejjasnější hvězda pozemského nebe. Ve skutečnosti jsou to vlastně hvězdy tři. Zářící hvězda je dvojčetem slunce, nedaleko ní je další, už ne tak jasná a kolem obou obíhá ve vzdálenosti asi jedné patnáctiny světelného roku malý, temný společník. Před lety byla Alfa Kentauri známá jako Proxima. Pak se někdo obtěžoval změřit vzdálenost k onomu nezajímavému třetímu ze sousedů a zjistil, že je o chloupek blíže, takže titul Proxima (Nejbližší) byl přidělen tomuto neužitečnému kusu hmoty. Později, když jsme založili kolonii na třetí planetě Alfy Kentauri A (dvojčete slunce), kolonisté nazvali svou planetu Proxima.
Nakonec všichni astronomové, kteří titulem Proxima ověnčili temnou hvězdu, vymřeli a kolonistům nestálo nic v cestě. Což je nakonec v pořádku, protože i když je dnes temná hvězda o kousek blíže, brzy zas bude o něco dále, stačí jen na pár tisíc let zatajit dech. Vzhledem k „balistické vazbě“ všech tří hvězd je totiž jejich průměrná vzdálenost od Země stejná.
Podívejte se teď na druhý náčrtek — ten s rektascenzí nahoře a světelnými lety po straně.
Jsem zřejmě jediná mezi stovkami pasažérů na lodi, která nevěděla, že naší první zastávkou nebude Proxima. Pan Lopez (ten, který mi ukazoval můstek) se na mne podíval, jako bych byla opožděné dítě, které se právě dopustilo dalšího prohřešku proti dobrým mravům. (To však koneckonců nevadí, protože moje inteligence ho nezajímá.) Neodvážila jsem se mu vysvětlovat, že mě na palubu šoupli na poslední chvíli, to by zničilo moje krytí. Zlatka Povětrná ostatně nemusí být žádný génius.