Sotva znatelně zaváhala. „Dobrá, slečno Friday.“
„Říkej mi raději Marjo, nebo tě budu muset oslovovat slečno Jacksonová. Nebo mi prostě říkej Friday. To je mé skutečné jméno. Musíme teď obě vyložit karty na stůl. Mimochodem, služebnou hraješ výborně, ale pokud budeme v soukromí, nemusíš se obtěžovat. Po koupeli se umím utřít i sama.“
Skoro se usmála. „Starat se o vás je mi opravdovým potěšením, slečno Friday. Marjo, totiž Friday.“
„Vážně? Děkuju! Ale teď už jezme,“ řekla jsem a nalila jí do talíře plnou sběračku sukijaki.
Po několika soustech — nejlépe se přeci jen diskutuje při jídle — jsem se jí zeptala:
„Co z toho budeš mít?“
„Z čeho, Marjo?“
„Z toho, že mě vydáš té sebrance. Z toho, že mě v Říši předáš palácové stráži.“
„Mám to ve smlouvě. Proplatí ji mému šéfovi. Měla bych z toho mít provizi, ale na provize věřím, až když je utrácím.“
„Aha. Na Botanickém Zálivu zdrhám, Matildo. A ty mi pomůžeš.“
„Říkejte mi Tilly. Opravdu?“
„Opravdu. Protože ti zaplatím o hodně víc, než bys dostala od nich.“
„Vážně si myslíte, že mě přesvědčíte tak snadno?“
„Myslím. Máš totiž jen dvě možnosti.“ Mezi námi ležela velká naběračka z nerezavějící oceli. Uchopila jsem ji, sevřela spodní polokouli a stiskla ji tak, až praskla. „Buď mi pomůžeš, nebo tě zabiju. Co si vybereš?“
Zvedla poničenou naběračku. „Nemusíš se hned tak rozčilovat, Marjo. Něco vymyslíme,“ řekla a prsty přitom narovnávala zkroucenou ocel. „O co jde?“
Zírala jsem na naběračku
„'Tvá matka je zkumavka… ….a skalpel je můj táta.' Stejně jako tvůj. Proto mě najali. Proč chceš vlastně utéct z lodi? Když to uděláš, strašně to schytám.“
„Když to neudělám, oddělají mne.“ Aniž bych cokoli zatajovala, vyprávěla jsem jí o svém úkolu, jak jsem otěhotněla a proč si myslím, že návštěvu Říše těžko přežiju. „Takže na kolik si ceníš svou pomoc? Myslím, že se dohodneme.“
„Nehlídám tě ale jenom já.“
„Myslíš Peteho? Toho zvládnu. Ostatních tří mužů a dvou žen si podle mě nemusíme všímat. Ty a Pete jste jediní profesionálové. Který břídil ty ostatní najal?“
„To nevím. Nevím ani, kdo najal mne. Všechno zařizoval šéf. Dobrá, těch dalších si snad opravdu nemusíme všímat. Všechno závisí na tom, jaký máš plán.“
„Promluvme si o penězích.“
„Napřed o tvém plánu.“
„Ehm… myslíš, že bys dovedla napodobit můj hlas?“
Tilly odpověděla: „Ehm… myslíš, že bys dovedla napodobit můj hlas?“
„Řekni to ještě jednou!“
„'Řekni to ještě jednou!'“
Oddechla jsem si. „V pořádku, Tilly, zvládneš to. Podle Daily Forwardu se u Botanického Zálivu máme vynořit někdy zítra a pokud jsou výpočty stejně přesné jako na Hlídce, na stacionární oběžné dráze budeme asi tak pozítří v poledne, to jest za méně než osmačtyřicet hodin. Ve stejnou dobu také odstartují moduly. Takže zítra onemocním. Hrozná smůla, protože jsem se strašně těšila na pevný povrch a na všechny ty nádherné exkurze. Přesný časový rozvrh závisí na tom, kdy bude znám čas odletu modulů. To podle mne nebude dřív, než se po vynoření z nadprostoru podaří přesně předpovědět dobu, kdy se dostaneme na stacionární orbu. Ať už to ale bude kdykoli, v noci před startem — asi tak v jednu hodinu, to jsou chodby prázdné — uteču. Od té chvíle budeš vystupovat za nás obě. Nikoho nepustíš dovnitř, protože jsem moc nemocná.
Kdyby mne někdo volal terminálem, dej pozor, ať nezapneš video — já ho nezapínám nikdy. Pokud to zvládneš, budeš odpovídat i za mne. A když to nepůjde, tak prostě spím. Kdyby šlo do tuhého, až mě budeš napodobovat, předstírej, že jsi tak zmatená z horečky a léků, že dobře nevnímáš.
Snídani objednej pro nás obě. Svou obvyklou snídani pro sebe a čaj s mlékem a tousty s džusem pro nemocnou.“
„Jestli ti rozumím, Friday, chceš zmizet ve výsadkovém modulu. Jenže vstupní dveře, pokud se zrovna nepoužívají, jsou zamčené. To vím jistě.“
„Přesně tak, ale o to se nestarej, Tilly.“
„Dobrá, to není moje věc. Fajn, takže až zmizíš, budu tě krýt. Co mám říci Kapitánovi?“
„Takže Kapitán v tom jede taky. Myslela jsem si to.“
„Ví o tom. Ale rozkazy dostáváme od lodního pokladníka.“
„To dává smysl. Co kdybych tě jako svázala a dala ti roubík… můžeš se pak vymluvit na to, že jsem tě přepadla. Samozřejmě, že to nemůžu udělat doopravdy, protože od rána až do startu modulů mě musíš zastupovat. Mohla bych ale zařídit, aby tě svázal někdo jiný.“
„To by bylo alibi jako hrom! A kdo by měl být ten lidumil?“
„Pamatuješ na naši první noc na lodi? Přišla jsem pozdě a vedla si návštěvu. Podalas nám čaj a mandlové zákusky.“
„Doktor Madsen. Zvládne to?“
„Myslím, že ano. Když mu pomůžeš. Tu noc byl pěkně netrpělivý.“
Odfrkla si. „Třásl se na tebe jak pes na kost.“
„Ano, a pořád ještě třese. Zítra tedy onemocním a on mne přijde vyšetřit. Zůstaneš uvnitř jako obvykle. V ložnici budou zhasnutá světla. Pokud má dr. Jerry pořád stejné úmysly, a já si myslím, že má, přijme můj návrh a bude spolupracovat.“ Pohlédla jsem na ni. „Je to jasné? Přijde za mnou i pozítří ráno a sváže tě. Je to úplně jednoduché.“
Tilly se posadila a na dlouhou chvíli se zamyslela. „Ne.“
„Ne?“
„Udělejme to opravdu jednoduše. Nikoho dalšího do toho nebudeme zatahovat. Vůbec nikoho. Nemusím být svázaná, to by jen vyvolalo podezření. Řeknu jim asi tohle: Chvíli před tím, než moduly odstartovaly, jsi zjistila, že se cítíš lépe. Vstala jsi, oblékla ses a odešla z kajuty. Neřeklas mi, kam jdeš — jsem jen hloupá služebná, nikdy mi nic neříkáš. Možná jsi změnila názor a rozhodla ses přece jenom letět na exkurzi. V každém případě na tom nezáleží. Mým úkolem není držet tě na lodi. Mám na tebe dohlížet pouze tady v kajutě. Myslím, že ani Pete neodpovídá za to, že zůstaneš na lodi. Jestli se ti podaří utéci, jediný, kdo na tom shoří, bude pravděpodobně Kapitán. A to mě nijak zvlášť netrápí.“
„Myslím, že máš úplnou pravdu, Tilly. Předpokládala jsem, že budeš potřebovat alibi. Ale nejlépe se obejdeš bez něho.“
Pohlédla na mne a usmála se. „Doufám, že tě to neodradí od úmyslu dostat doktora Madsena do postele. Jenom si užij. Jednou z mých povinností bylo držet ti muže dál od těla, ale to myslím víš…“
„Domyslela jsem si to,“ přitakala jsem suše.
„Teď ale měním dres, takže to už neplatí.“ Po tváři ji náhle přelétl úsměv. „Až pozítří ráno přijde dr. Madsen za svou pacientkou a já mu povím, že jsi v pořádku a že jsi šla do sauny, nebo tak něco, možná bych mu měla nabídnout prémii.“
„Tak tuhle prémii mu nabízej jen když to pro tebe bude znamenat obchod. On to totiž obchodně bere,“ zachvěla jsem se, „tím jsem si jistá.“
„Co jsem slíbila, to dodržím. Je tedy všechno jasné?“
„Všechno, až na to, co za to chceš.“
„Přemýšlela jsem o tom, Marjo. Ty znáš okolnosti líp než já. Nechám to na tobě.“
„Neřekla jsi mi ještě, kolik ti vlastně měli zaplatit.“
„To nevím. Šéf mi to neřekl.“
„On tě vlastní?“ Pocítila jsem úzkost. Každý UČ by ji pocítil.
„Už ne. Anebo ne úplně. Jsem prodaná na dvacet let. Ještě mi jich zbývá třináct. Pak jsem volná.“