„Pete Roberts, paní.“
„Posaďte se všichni. Odpusťte, že nevstávám. Moje záda už nejsou to, co bývala. Vy jste uprchlíci, že? Vyskočili jste z lodi?“
(Nevyhnout se odpovědi. Ale být připravena zmizet.) „Ano. Vyskočili.“
„Pochopitelně. Asi polovina uprchlíků přijde nejdříve k nám. Podle ranního vysílání budete potřebovat úkryt nejméně na tři dny. Tady jste vítáni. My máme návštěvníky rádi. Samozřejmě, že máte právo jít přímo do kasáren, kde budete přechodně bydlet. Lodní úředníci tam na vás nemůžou. Ale mohou vás ničit se svými nekonečnými právními argumenty. Můžete se rozhodnout po obědě. A teď, dali byste si šálek čaje?“
„Ano,“ souhlasila jsem.
„Dobrá, Malcolme! Ach, Malcolme!“
„Co je, mami?“
„Postav na čaj!“
„Co?“
„Konvici!“ a paní Dundasová se obrátila na Tilly, „Dítě, co se vám to stalo s nohou?“
„Myslím, že jsem si vymkla kotník, paní.“
„Určitě. Vy — jmenujete se Friday? — jděte najít Malcolma a řekněte mu, že chci tu největší mísu plnou rozlámaného ledu. A vy, pane — pane Robertsi — vy mi můžete pomoci z té židle, protože budeme potřebovat ještě další věci na tu ubohou nožku. Až splaskne ten otok, musíme to převázat. A vy Matildo — nejste alergická na aspirin?“
„Ne, paní!“
„Mami! Voda se vaří!“
„Friday, jděte tam drahá.“
Šla jsem pro čaj a srdce mi plesalo.
XXXIII.
Uplynulo dvacet let. Myslím tím let na Botanickém Zálivu, ale to není takový rozdíl. Dvacet dobrých let. Tyhle paměti jsem psala podle nahrávek, které jsem natočila v Pajaro Sands ještě před Šéfovou smrtí, a podle poznámek načmáraných krátce po příletu sem. Původně mi měly sloužit jako pojistka pro případ, že by se jim přece jenom povedlo prosadit moje vyhoštění z Botanického Zálivu.
Když mne už ale nemohli využít pro svůj záměr, přestali se o mě zajímat — pochopitelně, protože jsem pro ně nikdy neznamenala nic víc, než chodící inkubátor. Později První Občan a Princezna společně zahynuli při výbuchu bomby, kterou jim někdo nastrčil do kočáru, a celá záležitost se stala ryze akademickou.
Správně by mé paměti měly končit příchodem na Botanický Záliv, protože tady můj život přestal mít dramatický spád. Koneckonců, o čem by asi tak mohla vesnická hospodyňka psát paměti? Kolik vajec jsme měli minulý rok? Zajímá vás to? Mne tedy ano, ale vás asi těžko.
Člověk, který má co dělat a je šťastný, paměti nepíše. Příliš ho zaměstnává vlastní život.
Když jsem se ale probírala nahrávkami a poznámkami (ze kterých jsem 60 procent slov vyhodila), všimla jsem si několika maličkostí, o kterých když už se psalo, zasloužily by si podrobnější vysvětlení. Například Janetina zrušená kreditní karta — tu má na svědomí moje „smrt“ při výbuchu, který poslal ke dnu Skip to M'Lou. Georges se na tu událost dole ve Vicksburgu důkladně vyptával a ujistili ho, že nikdo nepřežil. Zavolal pak Janetě a Ianovi, kteří se právě chystali zmizet do Austrálie, protože je varoval Šéfův winnipegský agent. Takže Janet svou kartu pochopitelně zrušila
Nejpodivuhodnější na celém příběhu je to, že jsem se setkata se svou „rodinou“. Georges ale říká, že divné není ani tak to, že e ou tu oni, jako spíš to, že jsem tu já. Všichni byli otráveni a znechuceni životem na Zemi — kam tedy měli jít? Botanický Záliv není sice zrovna jediná možnost, ale je nejvíc nasnadě. Je to dobrá planeta podobná Zemi, jaká bývala před mnoha staletími. Není tak primitivní jako Les, asi tak přehnaně luxusní, jako Ledňáček nebo Fiddlerova Zelená. Všichni toho při nucené likvidaci hodně ztratili, ale zbylo jim dost na to, aby nejlevnější třídou doletěli na Botanický Záliv, zaplatili příspěvky společnosti a kolonii a ještě jim zůstalo něco do začátku.
(Víte vůbec, že tady na Botanickém Zálivu se dveře nezamykají? Většina lidí ani nemá zámek. Učiněný Zázrak!) Georges říká, že jediná opravdová náhoda je to, že jsme letěli stejnou lodí. A přitom tomu málem tak nebylo. Nestihli Diraca a pak jen tak tak odstartovali s Forwardem, protože si to vynutila Janet. Chtěla raději cestovat s dítětem v břiše než v náručí. Ale i kdyby bývali odletěli jinou lodí, stejně bych je tu našla. Naše planeta je asi tak veliká jako Země, ale kolonie je pořád ještě malá a skoro celá se rozkládá v jediném areálu. A na nové sousedy je zvědavý každý. Určitě bychom se setkali.
Co kdyby mi bývali nenabídli ten pochybný kšeft? Člověk si vždycky může říkat „co kdyby“, myslím si ale, že poté, co jsem si naplánovala ten nákup, byla šance asi tak jedna ku jedné, že skončím na Botanickém Zálivu.
„Osud vždy řídí naše kroky“ a já si nestěžuju. Být hospodyňkou v naší osmičlenné skupině se mi docela líbí. Není to formálně S — skupina, protože sex a manželství se tu neřídí žádnými předpisy. Nás osm žije společně s dětmi v malém přízemním domku, který jsme všichni postavili podle Janetina návrhu. (Nejsem sice žádný architekt, ale tesařina mi jde skvěle.) Sousedé nám nikdy nekladli všetečné otázky o našem původu. Však by je za to také Janet pěkně sjela. Všem je to jedno a děti jsou pro Botanický Záliv požehnáním. Pojem „populační tlak“ nebo „Nulový růst populace“ tady nebudou znát dřív než za několik staletí.
Tohle líčení nikdo z místních nespatří. Tady chci vydat jenom upravené vydání mé kuchařky — vynikající kuchařky, protože jsem ji psala pod vedením dvou mistrů kuchařského umění Janet a Georga — spolu s několika drobnými radami pro začínající hospodyňky, které dlužím Goldie. Takže se můžu bez obav rozepsat o našich rodinných vztazích. Když se se mnou Percival oženil, vzal si Georges Matildu. Dodnes si myslím, že o nás losovali. Samozřejmě, že moje dítě je v nejvlastnějším smyslu slova umělé. Mimochodem — tenhle pojem jsem na Botanickém Zálivu nezaslechla ani jednou. Je docela možné, že Wendin rodokmen sahá až ke staré šlechtě Říše. Nikdy jí to však neřeknu a oficiálně bude jejím otcem Percival. Naprosto jistě vím jenom to, že Wendy nemá žádnou vrozenou vadu a Freddie i Georges říkají, že nenese žádný ošklivý recesivní znak. Jako dítě nebyla o nic zlobivější než ostatní a obvykle ji stačila usměrnit docela obyčejná facka. Myslím si, že je teď docela hezká, což mě těší, neboť i když nejsme pokrevně spřízněni, je to přeci jenom jediné dítě pocházející z mého těla.
„Jediné dítě…“ Když jsem ji porodila, požádala jsem Georga, aby zrušil mou sterilitu. Prohlédl mě spolu s Freddiem a řekl mi, že by to snad šlo provést, kdybychom byli na Zemi, ale ne tady v Novém Brisbane. Alespoň ne v nejbližších letech. To poněkud zchladilo mé mateřské touhy a kupodivu jsem pocítila úlevu. Povedlo se mi to jednou a opravdu není nutné, abych to zkoušela znovu. Děti se nám tu motají pod nohama spolu se psy a koťaty a na tom, čí které je, záleží asi tak jako u těch koťat. Děti jsou prostě děti a Tilly je umí dělat hezky, stejně jako Janet a Betty.
A taky Wendy. Kdyby to nebylo úplně vyloučené, řekla bych, že svou nadrženost zdědila po matce, tím myslím po mně. Ještě jí nebylo ani čtrnáct, když přišla domů a prohlásila: „Asi jsem těhotná, mami.“ Řekla jsem jí: „Neříkej asi, nýbrž běž za strýčkem Freddiem a nech si udělat test, drahoušku.“
Výsledek nám oznámila při večeři, která se tím pádem změnila v malou oslavu. Podle starého zvyku je totiž prokázané těhotenství ženy v naší rodině vždycky důvodem k nevázanému veselí a radovánkám. Poprvé byla tedy Wendy těhotná ve čtrnácti. Podruhé to bylo v šestnácti, potřetí v osmnácti a naposledy právě minulý týden. Jsem ráda, že je Wendy všechny odnosila, protože já jsem je pak mohla vychovávat. Až na to poslední — kvůli němu se Wendy vdala. Nikdy jsem si tedy nemohla stěžovat na nedostatek dětí, o které bych se mohla starat, i kdybychom v domě neměli další čtyři — a teď vlastně pět, ne, šest matek.