Vtom z hustých listů ohromného fíku,jak zhoubné krupobití z mračen tmavých,sprch nenadále v davy útočníkůdéšť oblázků a plodů červenavých.Voj coufnul zmaten; s boulí, mukou vřeště,op mnohý prchá z třeskutého deště.A «raněn král!» se rozlehlo tou vřavou.Plod banyany zasáh‘ velitelea rozplesknuv se na velebném čeletek do zraků a tváře rudou štávou.
Vše prchá teď jak voda jarní strží,nic pomatený útěk nezadrží;až mimo dosah nepřátelských střelvoj rozbitý se znovu shromážděl.
Zde ku poradě vážné pod svůj stansbor vojevůdců svolal Hanumana tlumočil svůj zármutek i hněv:«Ó, že jsme v lodi nenašli též prachu —což jedním výstřelem jak hrstku plevbych rozprášil to hejno kuřiplachů!Než s píkou, šavlí kterak na ně jíti?Zde spára v naší strategické síti.»
«Vím radu, králi,» Bhandragura vece.«Zbraň, obtížný též oděv složme s plecei břímě obuvi, jež poutá nohu;pak vyhrňme se rázem k banyaněa bleskurychle zlezme po lianětu vzdušnou pevnost; hlavou ručit mohu,že přesnadno tam přemoc naše zhubíten hlouček pouhými jen pěstmi, zuby.»
Král, vyslechnuv řeč jeho s temnou lící,naň upřel pohled přísně kárající:«Ó žel, že ze tvých, Bhandraguro, retůmi slyšet návrh taký, na úkormé říše vzdělané a v posměch světu!My nahých barbarů jdem trestat vzdora nazí sami vyhrnem se na ně?Rci, k čemu jsou pak uniformy, zbraně?A pátrej v lidstva historii celé,zda v bojích plemen vzdělaných se stalo,by pravidelné vojsko nepřítele– ó hrůza! – uškrábalo, ukousalo!!Že v zápětí trest nejde slovům tvým,jen děkuj zásluhám svým dřívějším.»
Pln studu Bhandragura v kout se plížil.Rty jeho soudruhů strach dlouho klížil,až posléz jiný z náčelníků řadyté odvážil se ostýchavé rady:«Strom opanovat nelze a ti chámisestoupí sotva, by se střetli s námi,jak zákon války osvícené žádá.Nu, myslím, v takovémto stavu věcíže v pochvu skryjí meč i lidští recia diplomacie své nitky spřádá.Mním, kdybys po zánovním kalmukutěm lotrům slíbil, bude po hluku,a za některý z šarlatových fraků,jež blýskají se zlatem ve tvé šatně,sám Vindragupta – znal bych mluvku špatně! —dá sobě srubnout ohon bez rozpaku —»
«Dost!» kníže zvolal. «Rada pěkná tuze.Mám za vše pokořit se této luze!Svou šatnu okrásti, tak dosti chudou!A dám-li těmto zbojcům po kalmuce,den každý vzplane nová revolucea za týden v mé šatně laty zbudou.Ne, všecku chabou poddajnost si hnusím,jen vítězem z té války vyjít musím.
Je dvojí vítězství: tož hmotné, mravné,a toto víc než ono jesti slavné.Je volím si. Než před každičkým činemvždy třeba zkoumat, zdali tak se děječi dálo v osvíceném státě jiném,a velkým vzorům vstoupit do šlépěje,vždy konat jen, co v Evropě se činí,cest vystříhat se, po nichž nešli jiní.
Kdys Žižka, slavný vojevůdce slepý,na Prahu zrádnou chystal krutý tresta juž ji sklíčil puškami a cepy,však zželelo se mu té kněžny města krve bratrů; ztlumiv zlobné vření,dlaň železnou jim podal ku smíření.Jak Žižka ten – smím přirovnat se k němu —i já chci připnout uzdu hněvu svému.Nejkrasším vavřínem své skráně halím:vítězstvím nad sebou! Mstu soucit plaší;ti tam, ač zbloudilí, jsou bratři naši,a bratrovraždou meč svůj nepokálím.»Hlas jeho chvěl se, v líce slzy tekly;i vůdců rysy bohatýrské měkly.I vyšel z houšti v důstojníků roji,by zbojcům hlásal velkodušnost svoji.
Než Vindragupta hanou vítal jej:«Jen dále znovu pro výprask si spěj!Chceš zkusit po druhé, co hněv náš váží,co síla volných, pravých opských paží?A kdybys ved co písku takých sket,byť ve zbrani šel s tebou celý svět,a kdyby celý vesmír – —»
Hrůzou sinývtom utichl, zrak upřel do houštinyza vojskem královým. A stejným směremvzhléd tisícerý opí obličej —Dvě strašné hvězdy svítily tam šerem —Jak vylíčit mám příští chvilky děj?
Zřels častokrát, jak náhlá vichřicezadula prudce na podzimním luhudo spadlých listů, pírek směsice;směs pestrá divě zatančila v kruhu;s ní prachu mrak jak dýmu sloup se vznes;vše vířivým pak vzlétlo kotoučema zalehlo do větví stromu kdes —a dole jako umetena zem:tak valná spousta královského voje,pěšáci, jízda, různé stejnokroje,vráz pomíšena jedním pestrým tlumem,ve zmatku chumelíc se s jekem, šumem,zbraň odhazujíc, přes dlouhaté botyv úprku padajíc, přes pochev hroty,vpřed k banyaně ochranné se hnala,a po výhonkách svislých do vrcholearmáda celá mžikem vyšplhala.Za chvilku bylo pusto, prázdno dole;jen výzbroj všelikou tu zříti různo,zde přilba plá, tam palaš svítí hrůzno,bot hojně zříš tu, střapce, fáboryi bubny, polnice a prapory.
Však za to banyany vrchol širýkol dokola se pestří bohatýry;tu s větve splývá hrozen granátníků,tam bez bot kyrysník na svlačci visílbí holou dolů; s lesklým listím fíkutřpyt epolet a chocholů se mísía zevšad hledí oči hrůzou sklenéna jedno místo lesa vytřeštěné.
Ztad nyní vyšel kníže indských šelem,mohutný tygr, obraz hrůzné krásys tím ladně protaženým plavým tělem,jímž ozdobně se vinou temné pásy;příšerně zrakem topasovým blyště,půvabných chodem bral se přes bojiště,v zatáčkách lepých kroutě na vše stranysvůj ocas dlouhý temně proužkovaný.Tak mimo strom se plížil v husté trávě,vzhléd k opům jednou jen, jak pohrdavě,pak zmizel opět v bambusovou šeř,snad větře slibnější tam kdesi zvěř.
Však dlouho ještě, hrůzou ztrnulí,na stromě opi strachem hynuli.Ač teprve, když věstil dálný řev,že opět bezpečno, do ztuhlých žilzas vproudila se živná, hybná kreva rozmysl se v čelo navrátil.Vtom krále jásot zazněl s vrcholu,kde seděl jízdmo na vyčouhlém suku:«Tvrz dobyta!» «Hurrá!» křik jeho plukůmu odvětil ve plesném hlaholu.Hned na povstalce udeřil roj vzteklý,jimž nepomohla nyní střelba plytká;jen krátko zuřila ve větvích bitkaa přemožené zbojce dolů vlekli.
Byl jásot veliký, jak vojsku slušípo takém vítězství! Leč slávy šummocnáři neopojil velkou duši:trest prominul kajícným rebelům,i Vindragupta přijat na milost,byv jenom odsouzen ku chvostu ztrátě —tak poslední kles ku barbarství most,stín poslední v tom osvíceném státě.
Řeč lidská příliš chudobarvá jest,by vhodně vylíčila slavný vjezd,jímž král se vrátil sídelnímu městu:jak spoustu kvítí sypaly mu v cestuopičky vystrojené v oděv bílý;jak před palmovou pyšnou slavobranoupurkmistr řečí pracně studovanouvšem způsobil slavnostní dlouhou chvíli;jak mračny zvědavců se tměly střechya špalír v ulicích se pestřil cechy;jak slávy voláním se země chvěla,všem slza nadšení se v očích skvěla,kdy vjížděl Hanuman a blahosklonněna všechny strany rukou, hlavou kýval,an přes plece až po kotníky koněobrovský věnec bobkový mu splývali dvojí drahá stuha atlasová,v nichž zlatem třpytila se chvály slova —na jedné: «Božská Fiametto, dík!»a na druhé: «Tvé nožky nevolník!»Za králem hrdě bral se pestrý šik,na přilbách zeleň palmového mlází,květ orchidejí věnčil hroty píka pušky, hrozící jak sluje zkázy,i prapory, v jichž středu vzácný plen– chvost Vindragupty – k žerdi připevněn.