A hned sbíhaly se mimů davyz východu a západu,sletěly se balleriny. Divychtivé slávy, pokladů,dobýt piruetou, ariemiGolkondu tam s diamanty všemi,všechny skvosty Allahabadu.
Snily zlatovlasé primadony,jak jim sprchne do klínůzlatý déšť a liják almandinů,safírů a rubínů,a sbor baletní tam čekal milcepod turbany z perel, chystal štilcepro velebné nosy bramínů.
Stěží koráb, archa umělecká,stačil pojmout do svých celvše, co svět, jenž z prken buduje se,k Indu přeplaviti chtěclass="underline" ohromnou tu spoustu různé zdoby,beden, krabic, skřínek, garderoby,vaty, vlásenek a líčidel.
Zpěvem hlaholíc loď Argonautůhrdě brázdí mořský luh.Na ní lodníkem pán Hanumanůva s ním op dlí, věrný druh;ó jak svitlo Hanumanu oko,když kol něho volně, přeširokorozepjal se oceánu kruh!
Jaké city srdcem jeho vlály,an skrz lan a ráhen mřížnocí teplou opět v záři skvostnéuvítal ho jihu kříž,když loď, na obzoru zamodralémzas mu jevíc sličné sbory palem,k otčině ho nesla blíž a blíž!
A čím blíže k ní, op častěj v dumyjakés vážné poklesá.Jednou vyskočil – zrak postih v dálirodného zjev pralesa – —než tu náhlá bouře vzteklou rukourozvířila hudbou hromozvukoumoře hlubinu i nebesa.
Hoj, tu na korábu přenešťastnémdavy pěvců, aktérůtragedii svedly srdcelomnou,hrůzně krásnou operu,k nížto v tympany a tuby řvoucíbouře hudla průvod dušervoucí,o němž nesnilo se Wagneru.
Hanuman z té vřavy vyšplhal sena stožár – vtom blesku žeh —hromu rachot – vrchol stěžně kleslv rozkypělé vlny šleha s opičkou pak, jež se na něm pevnědržela, hloub oceánu hněvněvyplila jej na indický břeh.
IV
Ó pralese, ty spousto nádhernákrás, velebnosti, kouzel, hrůz i žasů,ty pokladnice tvarů nezměrnái barev, světel, stínů, vůní, hlasů,jak půvabně jsi rázem procitladne polibkem! Jak hrdá temenatvých velikánů pod ním zasvitla,vrcholků valných zeleň plamenná,vln smaragdových bleskotavé moře!Leč korunami knížat pralesai v nižší oblasti den poklesá,kde druhý les, těm podrost obrům tvoře,však spodní houšti sám jsa mocný štít,své listy svěží, veliké a malév bohatství forem skládá neskonalé.Tu báječné je nakupení zřítvějířů ohromných a chocholů,jež s palmových se šíří vrcholůa složeny jsou skvostně, divukrásněz čepelů zelených a jemné třásně.V tom listů mnohotvárném zpeřenínoc potýká se hravě s denním svitemv odstínu sterém, vábně rozmanitém,až dolej hustší, hustší šeřenípřechází zvolna v soumrak pověčný,kam do úžasné směsi bylin všakých,v mok, plíseň, v kořenů spleť křivolakýchden nikdy nesklání zrak všetečný.Než ve výši svit budí na sta duha pablesků. Tam rozepjatý v kruhterč lupenů, jichž konce zohýbanéjak zdobné třepení jej vroubí kol,uprostřed šera osaměle planejak zlatý velmogula parasol.Zde liana, jež visí girlandamise sykomory, v zápleti svých sponhrá zvonců sličných barvitými plamy,že řek bys: rubín, safír, chalcedonto svítí s nádherného bandalíru —den rozmetal zde skvostů plnou míru.
A pralesem teď táhne svěží dech,jak vál by z Jitra slastiplné hrudi,sto vůní nese, v listech šeptá všech,ruch žití mnohotvárný kolkol budí.Tu papoušek svým skřekem slunce zdravía rozkyvuje purpur třepetavýsvých křídel, čechrá smaragdový bok.Páv divoký se míhá v přeletujak zářný oblak z duhobarvých ok.Tam kolébá se motýl na květujak oheň křídlatý. Výš opicesen střásají, ve větví, úpon směsijak šotků roj hluk pustý tropíce:níž střemhlav letí, za ohon se věsí,po kmenech spouštějí se jako bleska houpají se směle na lianáchv pitvorných obratech. A na všech stranáchzní shora, zdola jejich šum a vřesk.
Dnes opic roje bouří divná zvěst:že vládce živ, že v jejich středu jest,že navrátil se náhle z dálných stranve kroji divném božský Hanuman,jejž dávno oplakaly – obec sirá —že k jeho rozkazu ve valný sněmteď odevšad se národ opů sbírá.Jak rarášků by lesem bouřil tem,vše spěchá tam, kde v lůně ssutin charýchsvé sněmoviště mají z časů starých.
Ve středu města – spousty trosek nyní —jež prales větevnatým krovem stíní,zřít rozvětralou sivou pagodu,jež nesčíslné bůžků podobya zvířat, vížek jeví v obvodu —mech pokrývá ty zpustlé ozdoby —a shora čtverým sloním nad chobotembáň malou nese s lupenitým hrotem.
Na této baňce jako na prestolujiž sedí Hanuman a kolem něhona soškách, vížkách po pagodě dolůtlum předních opic rodu vznešeného.Již také vůkol odevšad se rojísbor sněmovníků ze ssutin a stromů …Les větve mocné nad pagodou pojíjak šerou klenbu ohromného dómu;než kopule ta zdá se žíti celáúžasným rejem drobných satanů:ve mračna opic bouřně rozechvělázdá měniti se listí banánů,chleboňů, mangiv, banyan a palem,zdá živým ovocem se plnit valema všechny větve dokola se chvějípitvorným hemžením těl chlupatýcha sterými se šklebí obličeji.I po lianách svislých, rozpjatýchse kupí hustě, od lesního stropuv dol houpají se těžké hrozny opů.
Jak slovy pojmouti tu zvuků směs,ten vřesk a šum a skřek, jímž opů sněmles rozvířil, svůj projevuje plesnad krále ztraceného návratem!A král tam klidně seděl na pagodě.Skrz otevřenou nad ním lesní báňproud světla mihotavý padal naň,kol těla skvoucí glorii mu plodě,v níž zřetelně se jevil vzácný zjev:frak šarlatový s hojnou třásní zlatoua spodky fialové za oděvsloužily králi; hlavu hrdě vzpjatoukryl divotvárný klobouk veliký,podobný onomu ve tvaru, slohu,jejž nosil slavený syn Korsiky;leč zlatý střapec v každém visel rohua nad ním chochol mohutný se skvělze zlatých drátků, pestrých per a skel.Ten oblek věru důstojným byl bohů!
Sněm opů na vše s úžasem se dívala mnohý vydával křik obdivu,ač také leckterý op hloupý skrývalsmích nad fračiskem v lian pletivu.Až posléz zahřímalo se všech stran:«Buď zdráv nám kníže, velký Hanuman!»Tu vládce opů klobouk skvostný sňala řečí plamennou sněm započaclass="underline"
«Buď Višnu veleben, měj vroucí díki svatý praděd můj! Přímluvným slovemon jistě, kdysi Ramy pomocník,jej pohnul tam ve stanu oblakovém,by unésti mne dal přes valné mořetam, poznání kde zasvitla mi zoře.Teď odsloněný zrak můj pravdu stíháa rozevřena leží přede mnouosudů opičích a lidských kniha —čtu každou její známku tajemnou.