Střed s králem táhl rovnou cestou k cíli,šel ostražitě, stanul každou chvílizvuk podezřelý zbádat bystrým sluchemneb rozhlédnout se v lesním temnu hluchém.A prales hrůznou tvářnost na se bral;plášť temnoty své strašidelné cípystřel kolkolem, a kam ve stromů valluk měsíce slal stříbrné své šípy,vše měnilo se v ruchu divotejnémjak oživeno nočních duchů hejnem:ty listů vějíře a zdobné shluky,teď postříbřeny skvostně luny svitem,se zdály chvíti kyvem tajné rukya ve klenutí stromův obrovitémrej stínů titanských se divně míhal,suk – děsná tvář, k ní svlačec pustá brada,i kořen křivolaký, změněn v hada,leb ohyzdnou na hnusné šíji zdvíhal.
Kdes temnem svítí ohnivé dva zory —to noční lezoun, číhající lori.A můry veliké se vzduchem chvějíi netopýři ve příšerném reji.Šum, ševel, praskot vojsko leká časemneb krev mu stydne dálných dravců hlasem.Však mlčí-li ty zvuky zlověstící,tu slyšet sotva kročej šelestící:tak opatrně, beze všeho ruchuvoj táhne, roven karavaně duchů;tu nezní zbraně zazvonění žádné,vše tají dech a tlumí nohy šlapot,a ticho hrobové nad vojem vládne,jímž ozývá se jenom zubů klapot.
Hle, strom tu mocný nízko větve klene,velkými plody tu tam obtížené;jak svůdně visí s nich ta sladká tíha!Již slina v ústech opičích se sbíháa předvoj chvátá ku slibnému stromu —leč jak by náhle stižen ranou hromu,ucouvnul, ztrnul, zděšen prchá, padáa s pokřikem se trhá šiku řada:neb ovoce, hu, v letouny se mění,již visevše tu v opozdilém spánkuza nožky dráp, kol těla křídel blánku,jak svislé plody byli k pohledění,však nyní k divým nočním rejům šířínad vojskem šerá křídla netopýří – —
Ne, dále nechci líčit strasti různétěch slavných pochodů, té noci hrůzné.Chci jeviti teď věci, jež se dályve Vindragupty zlého hlavním staně,to na titanské oné banyaně,kde sídlil s lájí, která prchla králi.
Ji přijal Vindragupta plesnou řečí:«Mnou stínové vám slavných předků vděčíza velký čin. Již pozírali v hoři,jak hubí vnuků ruka pohrdavájich svatý odkaz, cizotě se koří.Však zvítězila mysl opů zdraváa brzy bohdá vzejde krásný den,kdy rod náš všechnu lidskou cetu smete,jíž z choutky bláznovské byl ověšen,a prales opět čirým opstvím zkvete.Vás vítám, první posly doby lepší.Nech roj náš volný v úponkách zas křepčí,zas jezme, co les rodný chystá k snědku,a lezme nazí mravem krásným předků.Pryč s každým návykem a sledem cizím,zas ve všem osvojte si opský mrav,v mém opství pravém, netknutém a ryzímpřed oči každý zrcadlo si stav,v čistého opomilství vroucím žárusvou bytost očisťte všech lidský škvárů.»
Pod jeho dozorem hned příští denřád opičí byl ve všem prováděn.Po větvích, svlačcích lezli pilným cvikem,noh, v botě ztrativších svůj bystrý hmat,zas učili se hbitě užívata pronášet se správným opím kvikem,tvář v nezkažených opích šklebech měnita v ryzím duchu opičím chrup cenit;ba, ocas též si znova nalepili,by ve všem praví, řádní opi byli.Když padl některý do lidské rolea začal kroutit po švihácku bokemneb advokátsky chytře mžourat okem,básnicky usmívat se v sladkém bole,hned soudruhové kárali ho štilci,že taká věc jen sluší odrodilci.Ba opství své tak do krajnosti vedli,že po rukách jen lezli, nohou jedli.
Jak líbezně po celodenním cviku,až po krk plni durianů, fíků,pod hvězdnou klenbou nebeského dómuna vonných větvích košatého stromuv sen klesli, plný divné lahody,na volných ňadrech matky přírody!
Leč z jitra všechny vyburcoval ze snakřik, polnic hlahol, bubnů vřava děsná.A v leknutí když popatřili dolů,vstříc zasvítil jim hrozně v záři ranní,jak obrovský had lesklý, v těsném koluje obmykaje, řetěz smrtných zbraní.Kamkoli poděšeným spěli zorem,pás peřestých se vlnil uniforem,zřít bylo přilby, pušky, šavle, kopía bojechtivé obličeje opí.
Jen stěží Vindragupta uchlácholilstrach tlupy svojí. Zosnoval pak čileplán obrany a zbraně vhodné volil —byl věru důvtip barbarský v tom díle.
Fík indický, v němž zbojci měli skrýše,kmen obšírný pjal do veliké výšea spoustu silných větví, listí hustév koš gigantický přeširoko stlala z dolních větví výhonky zas tlustéjak pilíře a sloupy sesílal;ty, v půdě kořenice, zase vzhůruvýstřelky slaly a tak vůkol pněkořání vzdušné tkalo malebněpřemnohou divně propletenou šňůruv houšť neprostupnou, po níž ještě kolemsměs úponek se pjala sličným stvolem.Tak celý strom byl přirozenou tvrzí.V té houšti, neviděni, zbojci hbitěaž k zemi sklouzli z výhonkové sítěa s oblázky v koš vrátili se brzy,k těm natrhali stromu plody rudéa čekali, co dál se díti bude.
Na pokyn králův ztichly bubny, rohy,a jeho hlas jen zahřměl na zlobohy:«Ač smrti propadli jste podle práva,přec milost má vám ještě volbu dává.Hned sestupte a kajícně se vzdejte,slib poslušnosti věčné vykonejte,neb jisti buďte, až srub tento ztečem,že zahynete všichni pomsty mečem!»
Leč zarputilý vůdce povstáníodmítnul milostivé vyzvání.Jen mlčky odmít, zpola listím skryt;leč odmít způsobem, že propuk hlasněhněv hrdin dole a že nastínitjen způsob ten je nedůstojno básně.Ha, jak se rozlítil teď opů král,jak zuby zaskřípěl, jak zor mu vzplála ku svým obrátil se prudkou řečí:«Nuž, moji věrní, sáhněte již k meči!V boj chrabrý sláva nesmrtelná kývá,duch vzdělanosti naše zbraně světí,dnes celá Evropa se na nás dívá.Nuž hurrá! Na barbary! Kpředu, děti!»
Jak za příboje, když se moře zdýmákol výspy strmící, vln stádo valnéblíž valí se a tepe v boky skalné,výš věží se a pěnou kypí, hřímá:tak za rachotu bubnů, polnic vřesku,za křiku hněvného a zbraní třeskuvoj opů zevšad k banyaně bije.Leč těžká strůj a k běhu slabé nohydost činí spoust: klopýtá pěšec mnohýa přeseň jezdec klesá oři s šíje;tlum zmotaný těl padlých zemi kryjea z hromady té pestré sem tam čouhátu bota s ostruhou, tam píka dlouhá.
Než «dále!» kníže volat neustáváa blýskající šavlí upřed mává.Jak sám bůh války strmí na svém oři,tvář plane bojovně, zrak bleskem hoří,chlup dlouhý rozcuchán vlá kolem čela,skad rozruchem se svezla čáka skvělá.A k stromu za ním chvátá v bouřném kruhuvoj zadní přes chomáče kleslých druhů.