„Myslím… Myslím…,“ řekl Simon. „Poslyš…“
V naději, která se v něm znovu probudila, mu začal tykat jako bratrovi…
„Můžeš ten jazyk napojit na jednu z tvých dlouhých vln?“
„Žádná není volná…“
„Tak jednu uvolni. Nějaký jazyk vymaž!“
„Jaký?“
„To je jedno. Korejštinu, češtinu, švédštinu, francouzštinu!“
„Budou se vztekat!“
„Tak ať, tak ať, TAK AŤ! Myslíš, že teď je zrovna vhodný okamžik se tím trápit?“
„Ionescu!“
„Co?“
„Ionescu!.. Je mrtev… Byl tady jediný, kdo mluvil rumunsky.
Vymažu rumunštinu a použiju její vlnový rozsah.“
Lukos vstal a jeho sedačka zasténala blahem.
„Haló!“
Turecký obr zařval do interfonu.
„Haló, Hako!.. Spíš, nebo co, Pane Bože!“ Odpověděl mu ospalý hlas. Lukos mu dal instrukce v angličtině a pak se znovu obrátil k Simonovi.
„Za dvě minuty je to hotovo…“
Simon se vrhl ke dveřím. „Počkej!“ zavolal Lukos.
Otevřel skříň, s poličky vzal mikrovysílač a mikrofon do ucha, oboje v rumunských barvách, a podal je Simonovi.
„Vem si to. Pro ni…“
Simon si oba miniaturní přístroje vzal.
„Dej pozor,“ řekl Lukosovi, „aby jí ta tvoje proklatá mašinka nezačala řvát do ucha!“
„Slibuju,“ odpověděl Lukos. „Pohlídám to… Potichoučku, Jenom potichoučku…“
Vzal do svých rukou, tvrdých jako cihly, ruce toho, kdo se během těch společných hodin strašlivého úsilí stal jeho přítelem a jemně je stiskl.
„Slibuju… Už jdi…“
O pár minut později vstoupil Simon do Eléina pokoje. Předtím uvědomil Lebeaua a ten zase Hoovera a Leonovovou.
U Eléiny postele seděla ošetřovatelka a četla nějaký sentimentální román. Když viděla, že se otvírají dveře, vstala a dala Simonovi znamení, aby potichu vstoupil. Nasadila profesionální výraz a podívala se na Eléu. Ve skutečnosti jí byla lhostejná, v myšlenkách byla ještě u své knihy, u opuštěné ženy, jejíž víra se už potřetí rozpadla v nic a ona s ní krvácela a v duchu proklínala všechny muže, včetně toho, který právě vešel.
Simon se naklonil nad Eléu, jejíž tvář si i přes nedostatek potravy uchovala svou teplou barvu. Nosní dírky se zdály být průhledné. Oči byly zavřené. Dech jen nepatrně zvedal hruď.
Simon potichu zavolal její jméno:
„Eléo… Eléo…“
Víčka se lehce zachvěla. Dívka byla při vědomí a slyšela ho.
Vstoupila Leonovová a za ní Lebeau a Hoover, který nesl svazek fotografických zvětšenin. Už ode dveří je ukázal Simonovi.
Ten přikývl a opět přenesl svou pozornost na Eléu. Na modré prostěradlo, blízko vyhublého obličeje položil mikrofon — vysílač, pak odhrnul kadeř hedvábných vlasů a odhalil levé ucho, podobající se bledé květině a jemně zastrčil sluchátko do růžového stínu ušního otvoru.
Eléa chtěla reflexivně zavrtět hlavou a zbavit se nového mučení, ale vyčerpaně se vzdala.
Simon začal okamžitě mluvit, aby ji uklidnil. Velmi potichu řekl francouzsky:
„Rozumíte mi… Teď mi rozumíte?“ A v Eléině uchu zašeptal mužský hlas v jejím jazyce:
„… teď mi rozumíte… Rozumíte mi a já můžu rozumět vám…“
Ti, kteří se na ni dívali, viděli, jak se její dech zastavil a pak znovu začala dýchat. Leonovová, plná soucitu, přistoupila k posteli, vzala Eléu za ruku a začala na ni rusky mluvit v celé vroucnosti svého srdce.
Simon vzhlédl, podíval se na ni rozzlobenýma očima a ukázal, aby ustoupila. Leonovová ho trochu v rozpacích poslechla. Simon natáhl ruku k fotografiím a Hoover mu je podal.
V levém Eléině uchu bublal melodický potůček soucitu, který představoval ženský hlas a jemuž rozuměla, a v pravém uchu skákal jiný potok přes kameny. Pak bylo ticho. A zase mužský hlas:
„Můžete otevřít oči?… Můžete otevřít oči?… Zkuste to…“
Zmlkl. Všichni přítomní se na sebe podívali. Eléina víčka se chvěla.
„Zkuste to… Ještě… Jsme vaši přátelé… Odvahu…“
A oči se otevřely.
Ještě si na ně nezvykli. Nemohli si na ně zvyknout. Nikdy neviděli oči tak velké, tak hluboce modré. Trochu zbledly, už neměly modrou barvu letní noci, ale modrou barvu úsvitu, kdy noc končí a nebe je po bouři a vítr z něj vyhání všechny mraky. A zlaté rybičky v nich pluly dál.
„Podívejte se!.. Podívejte se!.. Kde je jídelní stroj?“ Před očima jí dvě ruce držely obrázek, pak ho nahradily jiným a dalším… Byly to obrázky předmětů, které důvěrně znala.
„Kde je jídelní stroj?… Kde je jídelní stroj?“
Jíst? Žít? Proč? K čemu to bude dobré?
„Podívejte se!.. Podívejte se!.. Kde je jídelní stroj?… Kde je jídelní stroj?“
Spát… Zapomenout… Umřít…
„Ne! Nezavírejte oči! Podívejte se! Ještě… Jsou to věci, které jsme našli s vámi… Jedna z nich musí být jídelní stroj. Podívejte se!.. Ukážu vám je ještě jednou… Až uvidíte jídelní stroj, zavřete oči a zase je otevřte…“
Při šesté fotografii zavřela oči a zase je otevřela.
„Rychle!“ řekl Simon.
Podal fotografii Hooverovi, který se vyřítil ven silou a rychlostí cyklónu.
Byl to jeden z předmětů, které ještě nebyly prozkoumány a který byl uložen v podstavci, vedle zbraně.
Je nutné rychle vysvětlit, co způsobilo potíže s pochopením a rozluštěním Eléina jazyka. Ve skutečnosti to nebyl jeden jazyk, ale dva: ženský a mužský. Jeden od druhého se absolutně lišily, a to jak v gramatice, tak i ve slovní zásobě. Samozřejmě, muži a ženy si vzájemně rozuměli, ale muži mluvili mužským jazykem, který měl podle potřeby vokální tvar mužský i ženský, a ženy mluvily ženským jazykem, který měl vokální tvar ženský i mužský. V písemné formě byl někdy používán mužský jazyk a jindy ženský, podle hodiny, nebo období, podle barvy, teploty, aktivity nebo klidu, podle hor nebo podle moře atd. A někdy se oba jazyky smíchaly. Je těžké dát příklad rozdílu mezi oběma jazyky, protože dva ekvivalentní termíny mohly být přeloženy jen jedním slovem. Muž třeba říkaclass="underline" „trny na stonku, zvedajícím kalich,“ žena říkala: „korunní plátek zapadajícího slunce“ a oba tím mysleli růži. Ale je to příklad jen velmi přibližný, protože v době, kdy Eléa žila, růže neexistovala.
„Z JÍDELNÍHO stroje.“ Byla to opravdu tři slova, ale podle logiky Eléina jazyka to také bylo jedno slovo, které, by francouzští gramatikové mohli nazvat podstatným jménem, a které sloužilo k tomu, aby označovalo to co je produktem jídelního stroje. Tedy jídelní stroj byl stroj, který produkoval to, co se jí.
Položili ho na postel před Eléu, kterou posadili a podepřeli polštáři. Dali jí „oděv,“ který našli v podstavci, ale ona neměla sílu si ho obléci. Jedna ošetřovatelka jí chtěla natáhnout svetr, ale na Eléině tváři se objevil výraz takového odporu, že ji nechali být.
Zůstala nahá. Její hubené tělo s malými ňadry, která se zvedala vzhůru, se pyšnilo krásou skoro nadpřirozenou. Aby nenastydla, nařídil Simon v pokoji zvýšit teplotu. Hoover se potil jako kostka ledu na grilu. Už propotil svetr, ale i košile všech ostatních byly mokré. Jedna z ošetřovatelek jim rozdala bílé ručníky, aby si mohli otírat obličej. V pokoji byly instalovány kamery. Jedna z nich zabírala detail jídelního stroje. Byla to jakási zelená polokoule, s velkým množstvím barevných skvrn, uspořádaných do spirály, vedoucí od vrcholu až dolů a mající stovky nuancí všech barev spektra. Nahoře byl bílý knoflík. Spodek spočíval na podstavci ve tvaru válce. Celé to bylo velké a těžké asi jako půlka melounu.