Eléa zkusila zvednout levou ruku. Nedokázala to. Jedna z ošetřovatelek jí chtěla pomoci, ale Simon ji odstrčil a vzal Eléinu ruku do své.
Velký detail Simonovy ruky, podpírající Eléinu dlaň a vedoucí ji k polokouli jídelního stroje.
Velký detail Eléina obličeje. Očí.
Lanson se od nich nemohl odtrhnout. Vždycky se jedna nebo druhá z jeho kamer, poslušna jeho, napůl podvědomých impulsů, vracela k bezedné temnotě jejích očí, přicházejících z hlubiny času. Jejich obraz do televizních kanálu nepředával. Díval se na ně na kontrolním monitoru. Sám.
Eléina ruka se položila na vrchol polokoule. Simon ji vedl jako ptáčka. Nechyběla jí vůle, ale síla. Simon cítil, že chce jít vpřed, že to chce udělat. Vedla ho a on ji podpíral. Dlouhý prostřední prst se položil na bílý knoflík, pak se dotkl barevných skvrn, tu a tam, nahoře, dole, uprostřed…
Hoover si poznamenával sled barev na provlhlou obálku, kterou vyndal z kapsy', ale nevěděl, jak by měl rozlišit tři odstíny žluté, kterých se Eléa dotýkala. Vzdal to.
Eléin prst se vrátil k bílému knoflíku, položil se na něj, chtěl stisknout, ale nedokázal to. Simon to udělal za něj. Knoflík se nepatrně zamáčkl, ozvalo se tiché bzučení, pak se otevřel podstavec a z otvoru vyjel malý, zlatý, obdélníkový podnos. Leželo na něm pět kuliček z průhledné hmoty, vzdáleně připomínající růžovou barvu, a miniaturní zlatá vidlička se dvěma hroty.
Simon vidličku vzal a jednu kuličku na ni napíchl. Cítil lehký odpor, ale kulička pak povolila jako třešeň. Simon ji donesl k Eléiným rtům…
Dívka s námahou otevřela ústa. Dalo jí práci zase je za potravou zavřít. Neudělala žádný pohyb, který by připomínal žvýkání.
Přítomní si domysleli, že se jí kulička v puse rozpustila. Potom se jí na hubeném krku pohnul ohryzek nahoru a dolů.
Simon si osušil tvář a podal jí další kuličku.
O pár minut později Eléa všechno zopakovala, zase se dotkla nejrůznějších skvrn, tentokrát získala modré kuličky, spolykala je, chvilku si odpočinula a pak znovu použila stroj.
Neuvěřitelnou rychlostí se jí vracely síly. Zdálo se, že od stroje chce víc než jen jídlo: sílu okamžitě se dostat ze stavu absolutního vyčerpání. Pokaždé se dotkla různých skvrn, pokaždé dostala různý počet kuliček různých barev. Spolkla je, zapila vodou, hluboce se nadechla, odpočinula si a pokračovala dál. Všichni, kteří s ní byli v pokoji, i ti, kdož scénu sledovali na obrazovce v Konferenčním sále, viděli, jak se do ní doslova vrací život, jak její tělo rozkvétá, tváře se zakulacují, očím se vrací jejich původní barva.
Jídelní stroj byl stroj na jídlo. Ale možná to byl i léčivý stroj.
Vědci všech kategorií hořeli netrpělivostí. Viděli demonstraci dvou vzorků dávné civilizace: zbraně a jídelního stroje. A obojí je vzrušovalo. Hořeli nedočkavostí se na všechno Eléy vyptat a otevřít jídelní stroj, který nebyl nebezpečný.
Novináři, kterým Ionescova smrt poskytla senzaci pro všechny komunikační prostředky, spatřovali v Elée s pocity štěstí novou studnu neméně výjimečných informací, ale zato mnohem optimističtějších. Pořád se tu dělo něco nečekaného, černého i bílého.
Expedice byla pro novináře rozhodně skvělou příležitostí.
Konečně Eléa stroj odstrčila a rozhlédla se po lidech, kteří stáli kolem ní. Pokusila se promluvit. Bylo ji sotva slyšet. Začala znovu a konečně každý ve svém jazyce uslyšel její hlas:
„Rozumíte mi?“
„Oui. Yes. Da…“
Pokyvovali hlavami, ano, ano, ano, rozumíme…
„Kdo jste?“
„Přátelé,“ řekl Simon.
Ale Leonovová to už nemohla vydržet. Myslela na to, jak budou produkty jídelního stroje distribuovány chudákům a vyhladovělým dětem. Rychle se zeptala:
„Jak to funguje? Co dáváte dovnitř?“
Eléa se tvářila, že buď nerozumí, nebo že k ní otázky pronikly jen jako nějaké zvuky, vydávané dítětem. Sledovala svou vlastní nit myšlenek. Zeptala se:
„Měli jsme být v Úkrytu dva. Byla jsem sama?“
„Ne,“ Odpověděl Simon. „Byli jste dva, vy a jeden muž.“
„Kde je? Je mrtev?“
„Ne. Ještě jsme ho nepřivedli k životu. Začali jsme vámi.“ Eléa se na chvilku odmlčela. Zdálo se, že místo, aby ji ta zpráva potěšila, vyvolala v ní nějaké obavy.
Hluboce vzdychla a řekla:
„On je Coban. Já jsem Eléa.“
A znovu se zeptala:
„A vy… Kdo jste?“
A Simon žádnou jinou odpověď nenašel, než:
„Jsme přátelé…“
„Odkud jste?“
„Z celého světa.“
Zdálo se, že ji to překvapilo.
„Z celého světa? Já nerozumím. Jste z Gondawy?“
„Ne.“
„Z Enisorai?“
„Ne.“
„Odkud jste?“
„Já jsem z Francie, ona je z Ruska, on z Ameriky, támhleten je z Francie, tenhle z Holandska, ten…“
„Nerozumím… Teď je Mír?“
„Hm,“ řekl Hoover.
„Ne,“ řekla Leonovová. „Imperialisté…“
„Mlčte!“ nařídil Simon.
„Musíme se bránit proti…,“ pokračoval Hoover.
„Běžte pryč!“ řekl Simon. „Běžte! Nechte nás tady samotné, nás lékaře!“ Hoover se omluviclass="underline"
„Jsme hloupí… Promiňte… Ale já zůstanu…“
Simon se otočil zpátky k Elée.
„Co říkají, neznamená nic,“ řekl jí. „Ano, teď je Mír… Máme Mír. Jste v Míru. Nemáte se čeho bát“
Eléa hluboce, s úlevou vydechla. Ale s viditelnými obavami položila následující otázku:
„Máte zprávy… Zprávy o Velkých úkrytech? Vydržely?“ Simon odpověděclass="underline"
„Nevíme. Žádné zprávy nemáme.“
Pozorně se na něj zadívala, aby si byla jistá, že nelže. A Simon pochopil, že by jí nikdy lhát nedokázal.
Vyslovila jednu slabiku a potom se zarazila. Chtěla se na něco zeptat, ale neodvažovala se, protože měla strach z odpovědi.
Podívala se na všechny kolem a pak znovu na Simona.
A velmi pomalu se ho zeptala:
„Paikan?“
Následovalo krátké ticho a pak všem v uších cvaklo a ozval se neutrální hlas Překladatelky — nebyl to hlas ani mužský ani ženský — mluvil v sedmnácti jazycích na sedmnácti kanálech.
„Slovo Paikan nefiguruje ve slovníku, který mi byl naprogramován a nekoresponduje s žádnou logickou možností neologismů. Dovoluji si, předpokládat, že se jedná o jméno.“
Eléa to také slyšela ve svém jazyce.
„Samozřejmě, že je to jméno,“ řekla. „Kde je? Máte o něm zprávy?“
Simon se na ni vážně podíval.
„Nemáme o něm zprávy… Jak dlouho myslíte, že jste spala?
Znepokojeně na něj pohlédla.
„Několik dní?“
Znovu její pohled přeletěl po místnosti a po lidech, kteří ji obklopovali. Znovu si uvědomila změnu prostředí, jako při svém probuzení, onu neobyčejnost, noční můru. Ale nemohla se smířit s nepravděpodobným vysvětlením. Muselo v tom být něco jiného, pokusila se něčeho zachytit. „Jak dlouho jsem spala?… Týdny? Měsíce?“
Znovu se ozval neutrální hlas Překladatelky:
„Teď překládám jen velmi přibližně. Kromě pojmenování dne roku jsou všechna měření času, tak jak mně byl jejich význam naprogramován, velmi odlišná od našich. Jsou rovněž odlišná pro muže a ženy, odlišná pro počítání a pro běžný život, odlišná podle sézóny, spánku a stáří.“