Pod vyděšeným pohledem Leonovové do něj Hoover strkal, otáčel jím doleva, doprava, tahal ho nahoru, otáčel doprava, doleva…
A stalo se to, v co doufal, vrchní část polokoule se spolu s knoflíkem nadzvedla a odhalila vnitřek stroje.
Přístroj ležel na malém, sanitárním stolku a odkryl svá tajemství očím všech přítomných. Jenže to, co bylo uvnitř, bylo ještě tajemnější. Vnitřní část polokoule byla vyplněna naprosto nepochopitelným mechanismem, který se nepodobal žádnému mechanickému nebo elektronickému aparátu, ale připomínal spíš kovový model nervového systému. A hlavně V NĚM NIKDE. NEBYLO MÍSTO PRO NĚJAKÝ PRVOTNÍ MATERIÁL, rozložený třeba na zrnka, prach, nějaké kousíčky či tekutinu. Hoover stroj zvedl, zatřásl s ním, prohlédl si ho ze všech možných úhlů, posvítil si na změť nehybné kovové sítě a podal ho Rochefouxovi a Leonovové, kteří si ho také prohledli všemi způsoby, jakými je možné prohlížet si nějaký předmět, otevřený jako hodinky bez pouzdra.
Nebyla v něm ani stopa po minerálních solích, cukru, pepři, masu nebo rybách. Stroj viditelně, nelogicky, absurdně a evidentně vyráběl potravu z ničeho…
A vyráběl ji dál.
Hoover nasadil zpátky vrchní část polokoule, napodobil pohyby, které viděl dělat Eléu a došel ke stejnému výsledku: malý šuplík se otevřel a nabídl mu poživatelné kuličky. Tentokrát byly světle zelené. Hoover na okamžik zaváhal, pak si vzal zlatou vidličku, napíchl na ni kuličku a strčil si ji do úst. Čekal mimořádné překvapení, ale byl zklamán. Kulička neměla skoro žádnou chuť.
Ani nebyla nijak zvlášť příjemná. Chutnala jako svařené mléko, v němž jsou namočené kovové piliny. Hoover jednu kuličku nabídl Leonovové, ale ta ji odmítla.
„Udělal byste líp, kdybyste je dal analyzovat.“
Jejími ústy promluvil smysl pro skutečný vědecký výzkum.
Kuličky, zabalené do plastikové obálky, byly poslány do laboratoře k analýze.
První výsledky nepřinesly nic mimořádného. V kuličkách byly obsaženy proteiny, tuky, glukóza, rejstřík minerálních solí, vitaminy a mikrobiogenní prvky, přítomné v molekulách, podobajících se molekulám škrobu.
Potom přišlo další doplnění. Při podrobnější analýze objevili vědci několik obrovských molekul, které se téměř podobaly buňkám.
A pak další doplnění: tyto molekuly se rozmnožovaly!
Takže stroj vyráběl z ničeho nejen výživnou hmotu, ale hmotu analogickou s hmotou živou!
Bylo to neuvěřitelné a dalo se to jen těžko pochopit.
Jakmile Eléa souhlasila s tím, že bude odpovídat na otázky, tlačili se vědci v jejím pokoji, jen aby se dověděli, co a jak.
„Jak funguje jídelní stroj?“
„Viděli jste to.“
„Ale uvnitř?“
„Uvnitř vyrábí potravu.“
„Ale z čeho ji vyrábí?“
„Ze Všeho.“
„Ze Všeho? A co znamená to Všechno?“
„Vy to víte… Vyrábíte to také…“
„Všechno… Všechno… Neexistuje jiný název než Všechno?“
Eléa vyslovila tři slova.
Neosobní hlas Překladatelky:
„Slova, která byla právě vyslovena na kanálu jedenáct, nefigurují v slovní zásobě, která mi byla naprogramována. Přesto mohu analogicky navrhnout následující překlad: univerzální energie. Nebo možná: univerzální podstata. Nebo: univerzální život. Ale dva poslední termíny se mi zdají být poněkud abstraktní. První překlad je bezesporu nejbližší smyslu originálu. Možná by bylo přesnější zahrnout do tohoto překladu i oba následující.“
Energie! Stroj vyráběl hmotu z energie! Při současných znalostech vědy a techniky to nebylo možné připustit. Bylo třeba mobilizovat fantastické množství elektrické energie, aby se z ní získalo co? Neviditelná, nepohyblivá částice, která mizela okamžitě po svém objevení.
Takže tahle půlka melounu, která vypadala jako směšná, dětská hračka, vyráběla s nejdokonalejší jednoduchostí potravu z ničeho, tak, jak si kdo objednal.
Lebeau musel uklidňovat nedočkavé vědce, jejichž otázky zahltily mozek Překladatelky.
„Znáte mechanismus stroje?“
„Ne. Coban ho zná.“
„Aspoň obecně.“
„Jeho princip spočívá na všeobecné Zoranově rovnici…“
Eléa něco hledala očima, aby se mohla lépe vyjádřit. Spatřila Hoovera, který si dělal poznámky na okraj novin. Natáhla k němu ruku. Hoover jí podal noviny a propisovačku. Leonovová pohotově nahradila noviny blokem s prázdnými stránkami.
Eléa se levou rukou pokusila cosi napsat, nakreslit; narýsovat.
Nešlo jí to. Rozzlobila se. Odhodila propisovačku a obrátila se k jedné ošetřovatelce:
„Dejte mi vaši… vaši…“
Gestem napodobila, co u ní tolikrát viděla — přikládat rtěnku ke rtům. Překvapená ošetřovatelka jí rtěnku podala.
Eléa nakreslila tlustou, pevnou čárou na papír křivku, kterou vertikálně rozdělila a doplnila dvěma krátkými čarami. Podala papír Hooverovi.
„Tohle je Zoranova rovnice. Čte se dvěma způsoby. Jednak se čte slovy všech lidí a pak se čte v obecných matematických termínech.
„Můžete ji přečíst?“ zeptala se Leonovová.
„Můžu ji přečíst slovy všech lidí. Čte se takhle: Co neexistuje, existuje.“
„A tím,druhým způsobem?“
„Nevím. Coban to ví.“
VĚDCI z MPE, kteří se k tomu zavázali, předali vědcům v každém jednotlivém národě, těm, kteří věděli a byli schopni porozumět, všechno, co věděli oni sami a všechno, co doufali se ještě dovědět. Jazyk gonda se už studoval na početných univerzitách a celé lidstvo si uvědomovalo, že je jen krůček od převratných událostí. Spící muž mohl vysvětlit Zoranovu rovnici, která dovolí načerpat z univerzální energie to, do čeho bude možné obléknout všechny nahé a čím bude možné nakrmit všechny hladové. Už nebude docházet k žádným hrozným konfliktům kvůli základním surovinám, nebudou války kvůli naftě, žádné bitvy kvůli úrodným polím. Díky Zoranově rovnici Všechno poskytne všechno. Muž, který spí, se probudí a ukáže, co je třeba udělat, aby bída, hlad a lidské trápení navždy zmizely.
To byl zítřek. Operační sál byl obnoven, poslední přístroje právě dorazily a nahradily ty, které byly zničeny. Skupiny techniků usilovně pracovaly na tom, aby je daly na místo, a zapojily je.
Druhá oživovací operace mohla začít.
Bouře se vyčerpala. Vítr sice foukal pořád, ale v této zeměpisné šířce, nepřekročí-li jeho rychlost 150 km v hodině, je to jen přátelský vánek. Byla hluboká noc, nebe bylo čisté a mělo modrou, břidlicovou barvu. Červené slunce se drápalo na obzor.
Obrovské hvězdy, vybroušené větrem, štepovaly nebe.
Dva muži, kteří pracovali dlouho do noci, vystoupili z výtahu.
Byl to Brivaux a jeho asistent. Byli vyčerpaní. Pospíchali do postele. Vystoupili nahoru jako poslední. Dole už nezůstal nikdo.
Brivaux zamkl dveře výtahu. Vyšli z budovy, která měla stěny z ledu, a s nadávkami se vydali do větru.
V prázdné a tmavé budově se rozsvítil světelný bod. Za hromadou beden, z nichž technici vyndávali došlé přístroje, se vztyčil muž. Elektrická svítilna, kterou muž držel v ruce, se třásla. Skrýval se tam už více než hodinu, sledoval odchod posledních techniků a navzdory polárnímu oděvu mu chlad pronikl až na kost.