S Robinsonem je to něco jiného. Jeho zbraně byly trochu otlučené a přibližně pět let staré. Už měly něco za sebou a ten chlapík ví, jak s nimi zacházet. Tenhle člověk nepatří ke katalogy posedlým sportovcům, kteří si musí pořídit nejnovější model hned, jakmile se objeví na trhu. Jako ženy, které by nesnesly pocit, že jejich oblečení vyšlo z módy. Kapitán Bert usoudil, že pan Robinson se vrátí s největším úlovkem.
Robinsonův partner Brown byl pro kapitána záhadou. Nevěděl, kam ho zařadit. Byl to dobře stavěný muž s výraznými rysy, mohlo mu být kolem čtyřicítky, byl z lovců nejstarší a jeho tvář připadala kapitánu Bertovi povědomá. Byl zřejmě vyšším úředníkem nějaké státní instituce, který pocítil nutkání trochu se vybouřit. Kapitán ho chápal, sám si nedokázal představit, že by pracoval pro stát nebo pro jiného zaměstnavatele.
Nad sebou měli víc než tři sta metrů vody a k útesům bylo ještě daleko. Ale při takové práci člověk nikdy neví, co se může stát a kapitán Bert sice sledoval svou posádku, jak se připravuje na ranní zábavu, ale koutkem oka nepřestával sledovat palubní desku. Na obrazovce radaru se objevil nejasný bod.
„Blíží se velký žralok, hoši,“ oznámil rozverně. Všichni přispěchali k obrazovce.
„Jak víte, že je to žralok?“ zeptal se někdo.
„Je to téměř jistý. Velryba to bejt nemůže — ty nemůžou ven z kanálu za útesama.“
„Jste si jistý, že to není ponorka?“ ozval se znepokojený hlas.
„Ne. Podívejte se na tu velikost. Ponorka by byla daleko výraznější. Nepodléhejte panice.“
Tazatel zahanbeně zmlkl. Následujících pět minut nikdo nepromluvil. Odraz vzdáleného předmětu se zatím dostal do středu obrazovky.
„Mineme to tak o půl kilometru,“ ozval se pan Smith. „Co kdybychom změnili kurs a podívali se na to zblízka?“
„V žádným případě. Jakmile zaslechne naše motory, zmizí. Kdybychom je vypnuli, mohl by k nám připlout, aby se podíval, co to je. Ale k čemu by to bylo? Dostat ho stejně nemůžete. Je noc a v týhle hloubce je v bezpečí, tady nemůžete nic podniknout.“
Jejich pozornost vzápětí upoutalo velké hejno ryb, zřejmě tuňáků, které se objevilo v jižním sektoru obrazovky. Když hejno zmizelo, významně vyhlížející pan Brown namítclass="underline" „Ten žralok by měl změnit směr.“
Kapitán Bert s ním v duchu souhlasil a celá věc ho začala zajímat. „Myslím, že se na to budeme muset podívat,“ oznámil. „To nemůže škodit.“
Neprodleně upravil kurs. Podivný odraz na obrazovce se pohyboval zvolna a zřejmě nebude problém dostat se k němu na dohled, aniž by hrozilo nebezpečí srážky. Když se přiblížili, kapitán zapnul kameru s přístrojem na vidění ve tmě — a naprázdno polkl.
„Objevili nás, chlapci. Je to polda.“
Ozvalo se čtvero zděšených vydechnutí a vzápětí čtyřhlasý sbor: „Ale vy jste nám říkal…“ Kapitán je několika dobře volenými slovy umlčel a dál upíral pohled na obrazovku.
„Je to divný,“ poznamenal. „Měl jsem pravdu. Není to ponorka — je to jenom torpédo. Takže nás nemůže najít — takový vybavení nemá. Ale co tady, k čertu, hledá takhle v noci?“
„Nejlepší bude se vypařit!“ ozvalo se zděšeně.
„Ticho!“ okřikl je kapitán. „Nechte mě přemejšlet.“ Pohlédl na hloubkoměr. „Ježíši,“ zamumlal, ale už se zase ovládal. „Jsme v hloubce sto osmdesát metrů. Jestli ten chlápek nemá nějakou zvláštní dejchací směs, má to za sebou.“
Přiblížil se k obrazovce. Nebyl si sice jist, ale měl pocit, že postava na zvolna se pohybujícím torpédu je nepřirozeně strnulá. Ano — už si byl jist, bylo to jasné podle polohy hlavy. Ten člověk je v bezvědomí, možná mrtvý.
„Je to nepříjemný,“ oznámil, „ale nedá se nic dělat. Musíme toho chlápka vzít dovnitř.“
Jeden z mužů začal protestovat, ale vzápětí si to rozmyslel. Kapitán Bert má samozřejmě pravdu. S případnými pozdějšími následky se budou muset nějak vypořádat.
„Ale jak to chcete udělat?“ zeptal se Smith. „V takové hloubce nemůžeme ven.“
„Nebude to jednoduchý,“ připustil kapitán. „Naštěstí se pohybuje pomalu. Myslím, že ho dokážu votočit.“
Otočil se přídí proti torpédu a upravil údaje na kontrolkách. Najednou se ozval náraz. Všichni vyskočili, jen kapitán, který přesně věděl, kdy k němu dojde, se tvářil klidně.
Protáhl se a úlevně vydechl.
„Vyšel hned první pokus!“ zamumlal spokojeně. Torpédo se převrátilo a bezmocná postava se ocitla pod ním. Ale namísto cesty do hlubin se vydala nahoru ke vzdálené hladině.
Sledovali ji do hloubky sedmdesát metrů. Potom vydal kapitán příkazy. Sdělil svým pasažérům, že existuje šance, že ten člověk je ještě naživu. Ale pokud by se dostal až na hladinu, stoprocentně by zahynul, protože rychlý přesun z tlaku deseti atmosfér do tlaku jedné atmosféry by nemohl přežít.
„Musíme ho zastavit někde kolem padesáti metrů — vejš už ne — a pak mu vytvoříme podmínky vyrovnávací komory. No, kdopak to zařídí? Já nemůžu vod palubní desky.“
Nikdo nepochyboval, že kapitán mluví rozumně. Kdyby tu byl někdo, kdo umí ponorku ovládat, bez váhání by se ven vypravil sám. Po krátké chvíli mlčení se ozval Smith: „Byl jsem už ve stometrový hloubce.“
„Já taky,“ přidal se Jones. „Ale samozřejmě to nebylo v noci,“ dodal zamyšleně.
Nenabídli se sice přímo, ale nedá se nic dělat. Vyslechli kapitánovy instrukce jako muži, kteří se chystají vystoupit na vrchol, potom si oblékli potápěčskou výzbroj a váhavě se přesunuli do vyrovnávací komory.
Naštěstí byli v dobré kondici a kapitán mohl tlak zvyšovat rychle. Za několik minut jim oznámiclass="underline" „Tak, chlapci, otevírám dveře — jděte na to!“
Za světla by to bylo snazší, ale v tak malé hloubce se báli, aby je nikdo neviděl. Ruční svítilny byly ve srovnání s reflektorem pouhými světluškami. Kapitán sledoval, jak se přibližují ke stále stoupajícímu torpédu. Jones plaval jako první a Smith vytahoval z vyrovnávací komory lano. Obě plavidla se pohybovala rychleji, než byl člověk schopen plavat. Jones povlával na konci lana jako ryba na udici. Musel se dostat za ponorku, aby se mohl přiblížit k torpédu. Kapitán měl pocit, že z toho velkou radost nemá, ale na druhý pokus se mu podařilo torpédo zachytit.
Zbytek záchranné akce proběhl hladce. Jones vypnul motor torpéda a když se obě plavidla zastavila, Smith se dostal tak blízko, že mu mohl pomoct. Uvolnili řidiče torpéda a vydali se s ním k ponorce. Masku na obličeji měl neporušenou, takže měl ještě naději. Dostat bezvládné tělo do těsné vzduchové komory nebylo jednoduché. Smith musel počkat venku a doléhal na něj pocit osamění.
O třicet minut později se Walter Franklin probral k vědomí. Prostředí, ve kterém se nalézal, ho zaskočilo, i když je důvěrně znal. Ležel na palandě v kabině malé ponorky a kolem stálo pět mužů. A co bylo nejpodivnější, čtyři z nich měli přes tvář ovázaný šátek, takže jim byly vidět jen oči…