Doktor Myers s povzdechem pouzdro sklapl. Ani ten nejlepší sociální systém a svět žijící v míru a spokojenosti nedokáže zabránit lidským tragediím. Lidstvu se podařilo prosadit svůj vliv i na jiné planety, ale zároveň si tím vytvořilo nové problémy, které ho ničí. V podstatě ale nejde o nic nového. Po celou dobu své existence se lidé míjejí. — často navždy — a nemohou žít s těmi, které milují. Důvody mohou být nejrůznější — náhoda, vzdálenost nebo zášť jejich blízkých.
„Poslyšte, Walte,“ pronesl Myers, když mu podával pouzdro zpátky, „vím o vás pár věcí, které netuší ani profesor Stevens.
Nevím, jestli si to uvědomujete, ale Indra je podobná vaší manželce. To je samozřejmě důvod, proč vás zaujala. Ale díky tomu prožíváte vnitřní konflikt. Nechcete být nevěrný ani člověku — promiňte mi, že mluvím tak otevřeně — který pro vás jako by zemřel. Souhlasíte se mnou?“
Franklin dlouho přemýšlel. Nakonec odpověděclass="underline" „Myslím, že na tom něco bude. Ale co s tím mám dělat?“
„Možná to bude znít cynicky, ale říká se, že s věcmi, které člověk nedokáže změnit, se musí vyrovnat. Jakmile si připustíte, že v některých ohledech je váš život omezený a přijmete to, přestanete se proti tomu bouřit. Nebude to porážka, naopak, dodá vám to novou sílu k bitvám, které je ještě potřeba vybojovat.“
„Co si o mně Indra skutečně myslí?“
„To bláhové děvče vás miluje, jestli vás to zajímá. Takže ucházet se o ni je to nejmenší, co byste pro ni mohl po všech těch hrůzách udělat.“
„Tak vy si myslíte, že bych se mohl znovu oženit?“
„Skutečnost, že se na to ptáte, je dobrým znamením. Ale jednoznačně kladnou nebo zápornou odpověď vám dát nedokážu. Dělali jsme, co jsme mohli, abyste našel novou profesi. Ale s citovým životem si musíte poradit sám. Bylo by samozřejmě dobře, kdybyste dokázal vytvořit nový pevný vztah, aby nahradil ten předešlý. Indra je milá a inteligentní, ale nikdo nedokáže odhadnout, nakolik lze její současné city připsat lítosti. Neunáhlujte se, dopřejte věcem čas. Další chyby si nemůžete dovolit.
To by bylo téměř všechno, zbývá už jen jediná věc. Vaše potíže, Waltře Frankline, vycházejí částečně ze skutečnosti, že jste byl vždycky nezávislý a spoléhal se sám na sebe. Odmítáte si připustit, že máte nějaká omezení, že potřebujete pomoc druhých. Když se postavíte před úkol, který je nad vaše síly, sesypete se a zbytek života budete sám sebe nenávidět. A to už je opravdu všechno. Starý Walt Franklin byl sice trochu srab, ale na druhý pokus by to mohlo být lepší, co říkáte?“
Franklin se křivě usmál. Byl hrozně unavený, ale zároveň cítil, že se zbavil stínů minulosti. Bylo pro něj těžké přijmout pomoc, ale nakonec se podvolil a cítil se lépe.
„Díky za péči, doktore,“ promluvil nakonec. „Nevěřím, že by to nějaký specialista zvládl lépe a jsem si naprosto jistý, že cesta k profesoru Stevensovi není nutná.“
„Já také — ale to na věci nic nemění. Teď ale zůstaňte v klidu a nechte mě dělat mou skutečnou práci a ošetřit vám odřeniny od korálů.“
Franklin byl už napůl ze dveří, když se zarazil a s obavou v hlase se zeptaclass="underline" „Skoro jsem zapomněl — Don mě chce zítra vzít do ponorky. Nemáte proti tomu nic?“
„Samozřejmě že ne, Don je dost velký, aby se o vás dokázal postarat. Vraťte se tak, abyste stihl polední letadlo.“
Cestou ze zdravotního střediska, což byl honosný název pro jednu ordinaci a dvě přilehlé místnosti, Franklin necítil nad příkazem opustit ostrov žádné rozladění. Dostalo se mu daleko víc pochopení a tolerance, než čekal a než si zasloužil. Všechna potlačovaná zloba, kterou cítil ze strany ostatních studentů, zmizela jako mávnutím proutku, ale z této zahanbující atmosféry pochopení a sympatií bude nejlepší na pár dní zmizet. Ani rozhovor s Donem nebo Indrou pro něj nebyl jednoduchý.
Uvažoval o tom, co mu poradil doktor Myers a vzpomněl si, jak mu radostí poskočilo srdce při jeho slovech, že to bláhové děvče je do něj zamilované. Věděl, že by nebylo dobré využívat současné citově rozjitřené situace. Své vzájemné vztahy si mohou ujasnit, pokud budou mít čas si všechno v klidu rozmyslet. Takhle to ale vypadalo jako chladná kalkulace. Pokud je člověk skutečně zamilovaný, může ho zvažování pro a proti odradit?
Odpověď mu byla jasná. Jak říkal Myers, nemůže si dovolit dělat chyby. Je lepší dopřát si čas a získat jistotu, než riskovat štěstí dvou životů.
Don Burley vytáhl Franklina z postele, když slunce sotva vykouklo na východě nad bariéru útesů. Donův vztah k Franklinovi prodělal změnu, kterou bylo ale těžké definovat. To, co se přihodilo, ho vyděsilo a znepokojilo a snažil se, svým poněkud neohrabaným způsobem, dát kolegovi najevo pochopení a sympatie. Zároveň ale dostal těžkou ránu. Nemohl uvěřit, že Indra se o něj nikdy nezajímala, že se soustředila výhradně na Franklina, kterého on nikdy za soka nepovažoval. Z jeho strany to nebyla žárlivost, takovou vlastnost nikdy neměl. Vyděsilo ho ale — jako občas v životě většinu mužů — že byl přesvědčený, jak dobře ženám rozumí, a ono to je zřejmě všechno jinak.
Franklin měl už sbaleno a jeho pokoj vypadal pustě a opuštěně. Bude sice pryč jen několik dní, ale ve středisku bylo tak málo místa, že nebylo možné nechat pokoj pro nic za nic volný. Franklin si pomyslel, že mu v něm nebylo špatně.
Don spěchal, což u něj nebylo nic neobvyklého, ale zároveň se tvářil tajnůstkářsky. Jako by plánoval Franklinovi nějaké překvapení a snažil se, aby všechno vyšlo tak, jak si usmyslel. Za jiných okolností by měl Franklin podezření, že to bude nějaký žertík, ale v této situaci to bylo velice nepravděpodobné.
Za dobu výcviku se s malou ponorkou výborně sžil. Řídil v kursu, který mu Don udal a usoudil, že mohou být někde v padesát kilometrů širokém průlivu mezi útesem Wistari a pevninou. Jistý si ale nebyl, protože Don z nějakého důvodu, který odmítl osvětlit, vypnul obrazovku radaru a Franklin řídil naslepo. Don mohl všechno sledovat na palubní desce u sedadla pro instruktora v zadní části kabiny. Franklin měl občas chuť se ohlédnout, ale podařilo se mu odolat. Koneckonců, tohle je regulérní součást výcviku. Jednou se mu může stát, že bude nucen díky poruše nucen podobně řídit sám.
„Teď se můžete vynořit,“ oznámil Don nakonec. Snažil se tvářit, že o nic nejde, ale vzrušení v hlase ho prozradilo. Franklin vypustil nádrže a bez pohledu na hloubkoměr přesně podle chování ponorky odhadl, kdy se vynoří. Pohupování nebylo příjemné a Franklin doufal, že se tu nezdrží dlouho.
Don ještě jednou zkontroloval situaci na své obrazovce radaru a potom ukázal nad hlavu.
„Otevřete poklop,“ navrhl, „prohlédneme si okolí.“
„Mohli bychom nabrat vodu,“ namítl Franklin. „Zdá se, že moře je neklidné.“
„Když budeme oba v otvoru, moc vody se kolem nás nedostane. Tady — nasaďte si to. V tom se nenamočíte.“
Vypadalo to jako bláznivý nápad, ale Don měl jistě své důvody. Když se otevřel poklop, objevil se jim nad hlavami ovál modré oblohy. Don se vysoukal po žebříku jako první. Franklin ho následoval a mhouřil oči, protože vítr roznášel vodní tříšť.
Ano, Don dobře věděl, co dělá. Nebylo divu, že se sem chtěl vydat předtím, než Franklin opustí ostrov. Don byl dobrý psycholog a Franklin mu za to byl vděčný. Prožíval jeden z nejkrásnějších okamžiků v životě. Vzpomínal si na jediný, který by k tomu mohl přirovnat a to byla chvíle, kdy poprvé spatřil Zemi v celé její kráse na pozadí vzdálených hvězd. Teď ho pohled ven naplňoval stejně posvátnou úctou, stejným pocitem, že vnímá sílu vesmíru.