Velryby pluly směrem na sever a on byl přímo mezi nimi. V noci musela zvířata proplout Queenslandskou branou, aby se dostala do teplých vod, kde v bezpečí přivedou na svět mláďata. Obklopovala ho živá flotila, která bez potíží obrovskou silou rozrážela vlny. Z vody se vynořovala velká tmavá těla, která vzápětí znovu mizela pod hladinou. Franklin fascinovaně sledoval jedno ze zvířat, které se objevilo necelých deset metrů od nich. Ozvalo se silné písknutí, jak velryba vypustila vzduch a zápach jejího dechu se dostal až k nim. Zachytil pohled nezvykle malého oka — oka, které se zdálo na obrovské beztvaré hlavě úplně ztracené. Dva savci — jeden dvounohý, který moře opustil a druhý čtyřnohý, který se do něj vrátil — se zdravili přes vývojovou propast, která je oddělovala. Jak vnímá velryba člověka? Franklin se ptal sám sebe a uvažoval, jestli existuje nějaký způsob, jak zjistit odpověď. Potom se obrovské tělo ponořilo, ozval se úder velrybího ocasu a o několik vteřin později voda s hlukem vyplnila propast, která se na hladině objevila.
Vzdálený zvuk hromu ho přiměl pohlédnout směrem k pevnině. Asi osm set metrů od nich si obři hráli. Sledoval, jak se podivné tvary neuvěřitelně pomalu vynořují z vody a na chvíli se zastaví ve vzduchu. Něco takového ještě v žádném filmu neviděl. Ve vrcholném bodě se zdálo, že obrovská zvířata s lehkostí baletek popírají gravitaci a na chvíli se v celé kráse zastaví nad obzorem. Vzápětí se stejně uvolněným pomalým půvabem zmizí ve vodě a nad hladinou se nese ozvěna nárazu masy vody.
Pomalý pohyb při skoku dodával celé scéně neskutečnou atmosféru. Jako by se to všechno odehrávalo ve snu, jako by přestal existovat čas. Franklina nenapadlo k obrovským zvířatům jiné přirovnání než plovoucí ostrovy. Poněkud opožděně začal uvažovat, co by se stalo, kdyby se jedna z velryb vynořila pod ponorkou nebo se rozhodla ji zblízka prozkoumat…
„Nemusíte se bát,“ uklidňoval ho Don. „Ony dobře vědí, kdo jsme. Občas připlují těsně k ponorce a třou se o ni, aby se zbavily parazitů. To je potom trochu nepříjemné. Ale omylem do nás nenarazí — vědí o nás dřív než my o nich.“
Jakoby chtěla potvrdit Donova slova, objevila se těsně vedle nich obrovská hora a důkladně je pocákala. Ponorka se rozkývala a Franklin se chvíli bál, že se převrhne. Brzy se ale uklidnil a všiml si, že může natáhnout ruku a dotknout se hlavy pokryté silnou kůží. Tajuplně tvarovaná ústa se otevřela v ohromném zívnutí a stovky řad velrybích kostic se daly do pohybu jako žaluzie ve větru.
Kdyby tu byl Franklin sám, byl by strachy bez sebe, ale Don vypadal, že má situaci plně pod kontrolou. Vyklonil se a křikl směrem k neviditelnému uchu: „Posuň se kousek, matko. My nejsme tvůj potomek!“
Obrovská ústa se závěsy kostic se zavřela a drobné oko — velice podobné kravskému a zjevně ne o mnoho větší — na ně upřelo pohled, který by bylo možné označit za ublížený. Potom se ponorka znovu otřásla a velryba byla pryč.
„Žádné nebezpečí nehrozí,“ vysvětloval Don. „Jsou to mírumilovná, dobrosrdečná stvoření. Výjimkou je doba, kdy mají u sebe mladé. Je to stejné jako u ostatních zvířat.“
„Přiblížil byste se na takovou vzdálenost i k některému druhu vybavenému zuby — třeba k vorvaňovi?“
„To záleží na okolnostech. Kdyby šlo o starého potulného samce — skutečného Moby Dicka — klidně bych to zkusil. Se zabijáckými velrybami je to stejné. Možná by mě považovaly za dobré sousto, ale houkačka by je vyplašila. Jednou jsem se dostal mezi přibližně desítku vorvaňů, ale dámy se zdály klidné, i když některé měly u sebe mladé. Ale samec se choval úplně jinak. Zřejmě ve mě tušil soka.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračovaclass="underline" „Bylo to jedinkrát, kdy jsem viděl velryby pářit se. Byla to zkušenost, která ve mně vzbudila komplex méněcennosti a celý týden jsem za nic nestál.“
„Kolik jich tu asi je?“ zeptal se Franklin.
„Něco kolem stovky. Záznam u vrat nám poskytne přesné údaje. Plave tu kolem nás přibližně pět tisíc tun masa a oleje — pár milionů dolarů. Nemáte z toho dobrý pocit?“
„Ne,“ odpověděl Franklin. „A jsem si jistý, že vám je to taky jedno. Teď chápu, proč máte tuhle práci tak rád a není potřeba to zlehčovat.“
Don přijal jeho slova mlčky. Stáli vedle sebe v těsném průlezu, nevnímali vodu na tváři a s podobnými pocity a myšlenkami sledovali, jak největší zvířata na světě putují na sever. V tu chvíli Franklin s jistotou pochopil, že jeho život se vydal novým směrem. Přišel sice o hodně a nikdy toho nepřestane litovat, ale období netečnosti, smutku a samoty má už za sebou. Ztratil sice vesmírnou svobodu, ale pod vodou získal novou.
To musí stačit každému člověku.
Jedenáctá kapitola
DŮVĚRNÉ — PŘECHOVÁVAT V ZAPEČETĚNÉ OBÁLCE
Přiložena je zpráva o zdravotním stavu Waltera Franklina, který úspěšně dokončil výcvik a získal kvalifikaci strážce s nejlepším výsledkem, jakého kdy bylo dosaženo. Vzhledem ke stížnostem některých starších členů Úřadu a personálního oddělení, že předešlé zprávy jsou díky příliš odbornému vyjadřování nesrozumitelné, vypracoval jsem toto shrnutí tak, aby bylo jasné i nižším úředníkům.
Přes řadu poruch osobnosti se W. F. řadí díky svým schopnostem k úzké skupince lidí, ze kterých je třeba vybírat budoucí vedoucí pracovníky. Tato skupinka lidí je tak zoufale malá, že, jak jsem už mnohokrát zdůraznil, pokud se nerozšíří, je ohrožena samotná existence státu. Nehoda, která W. F. vyřadila ze služby v kosmu, kde by ho nepochybně čekala závratná kariéra, nijak neovlivnila jeho talent a schopnosti, které promrhat by byl zločin. Nejenže nám poskytl možnost studovat případ, který se stal učebnicovou ukázkou astrofobie, ale zároveň ukázal, jak se s takovou situací vypořádat. Často se zdůrazňovaly analogie mezi vesmírem a mořem a skutečnost, že člověk, který zvládl jeden z těchto oborů, se snadno adaptuje na druhý. V tomto případě jsou významné i rozdíly mezi nimi. Moře představuje kompaktní prostředí, které umožňuje jen omezenou viditelnost na několik metrů, což W. F. poskytuje pocit bezpečí, o který v kosmu přišel.
Skutečnost, že se na konci výcviku pokusil o sebevraždu, může na první pohled svědčit proti našim závěrům. Ale při bližším zkoumání tomu tak není. Pokus souvisel s kombinací nepředvídatelných skutečností (odstavce 57–86 přiložené zprávy) a výsledkem, jak tomu často bývá, bylo upevnění duševní stability. Význam má i způsob provedení, který jasně svědčí o tom, že novou profesi jsme pro W. F. vybrali správně. Otázkou zůstává i pokus sám — kdyby byl W. F. skutečně rozhodnut spáchat sebevraždu, zvolil by jednodušší a jistější provedení.
Když si teď W. F. úspěšně začal budovat i nový citový život, který vykazuje jen minimální výkyvy, jsem si jistý, že žádné potíže již nehrozí. Důležitá je i skutečnost, že naše zásahy byly zcela minimální. Jeho nezávislost a originalita myšlení — ačkoli se již neprojevují tak přehnaně jako dřív — zůstávají základní součástí jeho osobnosti a jsou předpokladem pro jeho další rozvoj.