Husy jsou nepochybně v ječmeni a Andulce dá pořádnou práci, než je vyžene ven. Dole byla žlutě zbarvená hladina protkaná bezpočtem úzkých pěšinek, jak si žravé, zvolna se pohybující hory prokousávaly cestu bohatými planktonovými poli. Za každou z velryb se táhla modrá čára odhalené vody, jak se obrovská zvířata proplétala oblastí, která jim musela připadat jako ráj kytovců. Franklinova práce spočívá v tom, co nejrychleji je z toho ráje vykázat.
Všichni tři strážci po závěrečné poradě opustili kabinu a vydali se dolů k ponorkám, které už na držácích jeřábu čekaly na spuštění na vodu. Na zahnání velryb nic složitého není, ale mohou nastat potíže s návratem zpátky. Pokud by se moře rozbouřilo, možná se budou muset dopravit zpátky vlastními silami.
Byl to zvláštní pocit sedět v ponorce uvnitř letadla, ale na podobné úvahy Franklinovi při obvyklé přípravě na zanoření moc času nezbývalo. Potom se z reproduktoru na ovládacím panelu ozvalo: „Jsme v deseti metrech, otevíráme nákladní prostor. Připraví se číslo jedna.“ Franklin měl dvojku. Obrovské nákladní letadlo dokázalo viset nehnutě ve vzduchu a zvedáky se pohybovaly tak plynule, že si ani nevšiml, ve kterém okamžiku se ponorka dostala do svého přirozeného prostředí. Potom se všechna tři plavidla vydala na předem vytyčené trasy. Připomínala mechanické ovčácké psy obíhající kolem stáda.
Za chvíli bylo Franklinovi jasné, že operace nebude tak snadná, jak se zpočátku zdálo. Ponorka se prodírala hustou polévkou, která znemožňovala vidění a omezila dokonce i činnost radaru. A co bylo ještě vážnější, vodní pumpy motorů se potýkaly s hustou kaší s vypětím všech sil. Franklin nemohl dopustit, aby se pohonný systém zahltil. Nejlepší by bylo ponořit se pod vrstvu planktonu a vynořit se jen v případě nejvyšší nutnosti.
Sto metrů pod hladinou byla voda zakalená a viditelnost stále minimální, ale ponorka už mohla vyvinout slušnou rychlost. Uvažoval, jestli o něm velryby hodující nad jeho hlavou vědí a jestli si uvědomují, že idyla se chýlí ke konci. Na obrazovce radaru byly patrné jejich odrazy, jak se zvolna pohybují na hladině, kam ale jeho sirény neproniknou. Bylo zvláštní, že hladina vypadala zdola stejně při pohledu pouhým okem i akustickými čidly radaru.
Charakteristické odrazy dvou dalších ponorek se blížily k roztroušenému hejnu velryb. Franklin se podíval na hodinky — akce začne za necelou minutu. Zapnul venkovní mikrofony a naslouchal zvukům moře.
Jak si někdo může myslet, že pod hladinou je ticho! I omezený lidský sluch tu dokáže rozeznat množství různých zvuků — nárazy chitinových čelistí, sténání obrovských balvanů odolávajících mořskému příboji, vysoké zvuky vydávané sviňuchami a nezaměnitelné šlehnutí žraločího ocasu, když ryba mění směr. A to byly jen zvuky ze slyšitelného spektra. Naslouchat celé škále hudby vyžaduje najít nad i pod lidským uchem slyšitelné frekvence. To pro kmitočtový konvertor ponorky nebylo nic složitého. Když chtěl, mohl si Franklin vyladit jakýkoli zvuk od kmitočtu jednoho megahertzu až po hluboké zvuky, připomínající pomalé otevírání starobylých masivních dveří.
Nastavil přijímač na nejširší pásmo a v duchu si třídil zvuky pronikající do těsné kabiny z vodního světa venku. Okamžitě vyloučil zvuky způsobené lidmi, hluk jeho ponorky i vzdálenějších plavidel kolegů vydělí z velké části speciální filtry. Rozeznal vzdálené signály tří radarů — jeho vlastní ostatní téměř přehlušil — a za nimi se slabě ozývalo pípání havajského koridoru. Dvojitá ohrada, která měla zajistit bezpečnou cestu velryb kolem úrodných mořských farem, vysílala signály v pětisekundových intervalech. Bližší část bariéry byla mimo provoz, ale vzdálenější část zvukové bariéry byla jasně slyšet. Jednotlivé pulsy byly podivně zkreslené do slabé jednolité ozvěny, jak každý nový zvuk následovaly zpožděné vlny ze vzdálenějších míst ohrady. Franklin slyšel, jak se každý zvuk vytrácí. Připomínalo mu to doznívání hromu na obloze.
Na tomto pozadí vystupovaly přirozené zvuky ostře a jasně. Ze všech stran se nepřetržitě valily hlasy velryb, jak se navzájem domlouvaly nebo jen hlasitě dávaly najevo radost. Franklin dokázal po zvuku rozlišit samce od samic, ale nepatřil mezi odborníky, kteří dokázali rozeznat jednotlivá zvířata a dokonce interpretovat, co se pokoušejí sdělit.
Na světě neexistuje děsivější zvuk než vřískání velryb, když se člověk mezi nimi pohybuje pod mořskou hladinou. Stačilo zavřít oči a Franklin si dokázal představit, že je ztracený v lese plném duchů a útočí na něj strašidla a skřítci. Kdyby Hector Berlioz slyšel tento smrt věštící sbor, bylo by mu jasné, že příroda ho předešla a že jeho skladba Sen o sabatu čarodějnic není původní.
Tajuplnost ale souvisí s neznámem a tyto zvuky se už staly součástí Franklinova života. Už dávno mu nenaháněly hrůzu jako v začátcích jeho působení. Dnes v něm vzbuzovaly především zvědavé pobavení a překvapení, že tak velká zvířata vydávají tak pištivé zvuky.
Ale vzpomínka na pocity, které v něm zvuky moře dokázaly vyvolat dřív, mu zůstala. Už ho nedokázaly vyděsit, ale stále ještě mu dokázaly zaplnit srdce tichým smutkem. Vždycky v něm vyvolaly vzpomínky na chvíle, které trávil ve vesmírných lodích a na vesmírných stanicích a naslouchal rádiovým vlnám, jak monitory pročesávaly automaticky celé spektrum. Občas se ozvaly vzdálené lodě, signální stanice nebo proudy rychlého sledu kódů, jak kolonie komunikovaly se Zemí. A všechno se odehrávalo na pozadí neutichajícího šumu slabých vysílačů a nekonečným ševelením hvězd a galaxií, jejichž radiace zaplavovala celý vesmír.
Hodiny se přiblížily k nule. Ještě neuplynula první sekunda a moře se rozeznělo výbuchem kakofonních zvuků — kolísavý jekot přiměl Franklina okamžitě sáhnout po ovladači hlasitosti. Zvukové bomby byly odpáleny a jemu bylo líto zvířat, která se ocitla v jejich blízkosti. Body na obrazovce se okamžitě daly do pohybu, jak se vyděšené velryby daly v panice na útěk směrem na západ. Franklin dával pozor, aby mohl v případě potřeby vyvést skupinu, která by minula otvor v ohradě a vracela by se zpátky na farmy.
Generátory zvuku musely být od posledního použití vylepšené, nebo jsou tyhle velryby vnímavější. Jen několik osamocených kusů se pokusilo uniknout a během deseti minut se podařilo dostat je do správného směru a sirénami ponorek je přimět k pohybu. Půl hodiny po spuštění bomb se celé hejno vrátilo otvorem do ohrady a pokračovalo úzkým koridorem dál. Ponorky měly jediný úkol — hlídat na místě, dokud technici ohradu neopraví a zvuková clona nebude zase celistvá.
Nikdo nemohl tvrdit, že šlo o nějaký triumfální úspěch. Byla to jen každodenní práce, další drobná bitva v nekonečném tažení. Vzrušení honu opadlo a Franklin uvažoval, za jak dlouho je nákladní letadlo vyzvedne z vody a odnese na Havaj. Dnes měl mít volno a slíbil Petrovi, že se s ním vypraví na Waikiki a začne ho učit plavat.
Dobrý strážce ale nespouští oči z obrazovky radaru ani v době, kdy se na první pohled nic neděje. Aniž by o tom musel uvažovat, každé tři minuty přepnul radar do režimu dálkového dosahu a nasměroval vysílač ke dnu, aby měl přehled, co se kolem něj děje. Nepochyboval, že kolegové mezi úvahami o tom, za jak dlouho se odsud dostanou, dělají totéž.
Na okraji jeho prostoru, v přibližně šestnáctikilometrové vzdálenosti a tříkilometrové hloubce se na okraji obrazovky pohyboval nejasný bod. Franklin se na něj zahleděl a vzápětí bod vzbudil jeho zájem. Musí to být neobyčejně velký předmět, když je viditelný na takovou vzdálenost — něco minimálně stejně velkého jako velryba. Ale velryba by se v takové hloubce nemohla pohybovat. Vorvani se mohli ponořit až kilometr a půl hluboko, ale tohle je nad jejich možnosti, i když jsou to vynikající potápěči. Že by nějaký hlubinný žralok? Možné to je, pomyslel si Franklin. Neuškodí podívat se na to blíž.